Z CEST DALEKÝCH.
(Bratr Lukáš vyslán byl Jednotou k Valdenským)Valdenským.)
„...Já, bratří moji, vrátil jsem se z cest,
však velká lítost duši schvátila,
že marny byly všecky útrapy,
21
že cesta moje byla tápáním
v tmách nepravostí, v kalu neřestí.
Neb nenašel jsem nikde v světě zem’,
by lidé žili podle božích slov,
by svaté Páně evangelium
jim plálo žitím, jako pochodeň
plá poutníkovi v stezkách za noci,
vždyť daleko je boží království
od lidu všeho, Pána našeho
Ježíše milost padá na skály
a do trní, kde hyne zdušeno.
Ó, bratří moji, oči zlekané
se bázní chvěly, duše zalkala,
když ve světě jsem viděl tolik zla,
jak ďábel zased’ na zem’ vítězně
a ve své dlani všecko uchvátil,
jak zemským zbožím kněží panují,
jak bratr všude zdvihá na bratra
meč smrtící, jenž žehnán ve jménu
je přesvatého lidstva spasení.
Tak nadarmo jsem, bratří, putoval
jak jiní přede mnou, jichž cílem též
zem’ bylo najít, kde je boží říš.
Pán zapomenut, život pokojný,
ctný, tichý, zdrženlivý, trpící
a čistý jest jen k tvrdým úsměškům...
I v Římě byl jsem, hrozné pověsti
jsem o knězi tam slyšel nejvyšším,
že krvesmilně s dcerou obcuje,
že vražda s kupčením jsou domovem
v těch síních nádherných, kde přebývá
chudého Petra hříšný nástupce.
A v jednom městě kdesi ve Vlaších
(že Florence to, tak se domnívám)
jsem viděl hořet mnicha v plamenech,
22
jenž zdvihl hlasu proti papeži
a ukazoval jeho na hříchy,
a jeho trpký pohled poslední,
že přece ve světě hřích zvítězil,
si v duši nesu.
Marna cesta má,
ó, bratří milení! Nám nepodá
dlaň nikdo ku bratrské pomoci,
by k polepšení, k duší útěše
nám stálá pilnost v srdcích zkvétala,
neb nespravedlivý je, hříšný svět
a násilný a peklu oddaný...“