Z CEST DALEKÝCH.

Vojtěch Martínek

Z CEST DALEKÝCH. (Bratr Lukáš vyslán byl Jednotou k Valdenským)Valdenským.)
„...Já, bratří moji, vrátil jsem se z cest, však velká lítost duši schvátila, že marny byly všecky útrapy, 21 že cesta moje byla tápáním v tmách nepravostí, v kalu neřestí. Neb nenašel jsem nikde v světě zem’, by lidé žili podle božích slov, by svaté Páně evangelium jim plálo žitím, jako pochodeň plá poutníkovi v stezkách za noci, vždyť daleko je boží království od lidu všeho, Pána našeho Ježíše milost padá na skály a do trní, kde hyne zdušeno. Ó, bratří moji, oči zlekané se bázní chvěly, duše zalkala, když ve světě jsem viděl tolik zla, jak ďábel zased’ na zem’ vítězně a ve své dlani všecko uchvátil, jak zemským zbožím kněží panují, jak bratr všude zdvihá na bratra meč smrtící, jenž žehnán ve jménu je přesvatého lidstva spasení. Tak nadarmo jsem, bratří, putoval jak jiní přede mnou, jichž cílem též zem’ bylo najít, kde je boží říš. Pán zapomenut, život pokojný, ctný, tichý, zdrženlivý, trpící a čistý jest jen k tvrdým úsměškům... I v Římě byl jsem, hrozné pověsti jsem o knězi tam slyšel nejvyšším, že krvesmilně s dcerou obcuje, že vražda s kupčením jsou domovem v těch síních nádherných, kde přebývá chudého Petra hříšný nástupce. A v jednom městě kdesi ve Vlaších (že Florence to, tak se domnívám) jsem viděl hořet mnicha v plamenech, 22 jenž zdvihl hlasu proti papeži a ukazoval jeho na hříchy, a jeho trpký pohled poslední, že přece ve světě hřích zvítězil, si v duši nesu. Marna cesta má, ó, bratří milení! Nám nepodá dlaň nikdo ku bratrské pomoci, by k polepšení, k duší útěše nám stálá pilnost v srdcích zkvétala, neb nespravedlivý je, hříšný svět a násilný a peklu oddaný...“

Básně v knize Cesty: