ITHAKA.

ITHAKA.
...Krev vylil Odysseus a volal stíny, jež uchvátil proud dávno minulý, a mrtví nořili se ze hlubiny a bratrsky se k reku vinuli. Jak dlouho hynul steskem po Ithace, slz proudy ronil nymfy v objetí! ....a marno...a marno toužení a marna práce! ...ukažte cestu, mrtví v podsvětí! Jsem ošlehán již větry, závějemi a ve vlasu mám plno popele; jen modrý dým, jenž nad mou pluje zemí, zřít aspoň touží oči ztesknělé! Jen vidět aspoň šedém na obzoru, kde v moře stápějí se oblaka, pruh výspy skalné, zamlženou horu a věděti, že tam jest Ithaka! Nuž, mrtví, rcete, kudy cesta spěje, co hrozí mně, než v rodný vejdu dům, již dosti dlouho bloudím bez naděje jsa hříčkou živlům, bouře úderům... 5 A my, dnů pozdních zmalátnělé děti, jichž celý život hledáním je cest, tu báj si přečtem’, živou po staletí, jak starou pohádku, jak dětskou zvěst. A síly nemáme přec zabloudilí, by zrak se upjal pevně do dáli, svých tužeb krví bychom probudili těch dávno mrtvých valné přívaly. A práva nemáme jak heros řecký dlaň ve bratrský stisk jim podati a naše zápasy a touhy všecky k nim nemohou se vzepnout v závrati. Cest našich ztemnělých a bezvýsledných cíl zahořklý a mdlý a zmatený, dnů život prázdných, zoufalých a bědných zda s dávnými nás sblíží kořeny? Kam naše cesty, kam se ubírají? ...Hle, do dálek se pohled otvírá a před námi si mořské vlny hrají, proud bez mezí se vlní do šira, jak Odysseus zde dlíme na pobřeží, nad hlavou bílá letí oblaka, kams v neurčito naše cesty běží ...a příliš daleko je Ithaka. 6