PÍSNIČKA.

Vojtěch Martínek

PÍSNIČKA.
Kéž, Pane náš na nebi, laskavě bys nás takovým potěšil darem a poslal nám úrodu myší a krys, by zlíhly se v archivu starém, tak žravých, že by pad’ jim v plen kde jaký starý pergamen, ach, Pane Bože, což bych já byl rád! A mršky ty měly by výživy dost! Co prastarých lejster my máme! Než spolkly by nadobře každičký skvost a shlodaly jméno vše známé, než daly by se v pečeti, rok celý moh’ by míjeti a myší mohlo by být sto tisíc! A až by už rozhryzly kde jaký list, pak dobře by bylo nám v zemi. Už nikdo by nemoh’ být diplomy jist, krýt naděje papíry těmi a říci: že to tradice a že to psáno v kronice, že proto máme právo být a žít! Že plesnivý pergamen kdesi má zvěst, že kdosi nám sliboval cosi, že na tom všem padesát pečetí jest, že lidí sta v srdci to nosí, zač stojí víc, než úcty prach by padal na to v komorách, by pomalu to setlívalo v museích? 52 A dobré by myši nás zprostily v ráz těch vybledlých přítěží lehce... Jsou vetché ty listy a otráví nás a nikdo je oživit nechce – – Kéž, Pane Bože, ráčil bys nám hojně dáti myší, krys, ach, Pane Bože, což bych já byl rád!