A. D. 1729

A. D. 1729
Ne, toho jsi se, světče, jistě nenadál, když na zemi tě hřálo hnízdo požehnané a grošík ke grošíku když jsi ukládal, co kdysi vše se stane! 43 To nenapadlo tobě jistě ani v snách, že gloriola světce nad hlavou ti vzhoří, že zbožné péro o tobě se v legendách v dnech příštích rozhovoří! To netušil’s, jak život tobě promění, co všecko vědět bude hagiograf vzňatý, jak výmluvný jsi byl i stálý v mlčení a laskavý a svatý, že odhalila záchvěvy své hlubiny i králová ti sama v šeru zpovědnice a k nohám tvým že kladla svoje proviny královská kajicnice... ...Král Václav uslyšel to, hrozným hněvem vzplál, červ temných domněnek mu v hříšné duši hlodal: „Ha, kněže, královnin co ret se zpovídal, chci, abys věrně podal!“ „Ne, nikdy!“ řekl’s ty. „Bůh jazyk zavázal.“ A v mučírně jsi zmíral pod katovou mocí. Pak do Vltavy král tě hodit rozkázal kdys za březnové noci. Tak mluví legenda. I to, že hvězdný svit ti hlavu ozářil a jazyk tvůj že živý a bůh že tvoje muka ráčil oslavit i zjevením a divy. Ba, perně zasloužil jsi sobě ráje kout – a než tvé prebendy snad lepším není ani – a velká cena za něj: chladný řeky proud a hořké umírání. 44 Byl’s věrným páně sluhou, konec tragický tvá věrnost přinesla ti. Za pána jsi hynul. A pro ten smutný konec, světče, na vždycky jsi s naším jmenem splynul... Ba, ani proto ne... Byl divný časů běh... Tak byl bys zhas’, jak hasly milliony v skrytě, a proto žiješ jenom, na potomstva břeh že proudy vynesly tě... To proudy nečisté... Než tichým dřímej snem tam ve stříbrné rakvi v barokové kráse, tvůj věnec nebeský je navždy zaplacen, bouř nová nezdvihá se – Jsi Teuton, Bohemus? Ah, z pozdních jsi ty dob... Má naším patronem jen kosmopolit býti. Dost, že tvou svatozáři český koupil rob, ta zář mu ve tmy svítí, zve každý rok jej do Prahy tvá oslava a připomíná jemu příběh dojímavý, že kdysi před věky hněv krále Václava tě hodil do Vltavy...