TO SMUTEK NEJVĚTŠÍ...

Vojtěch Martínek

TO SMUTEK NEJVĚTŠÍ...
Cit nejtěžší: být v kleci ukován a v dálkách vidět zkvetlé obzory, zřít rozjásané slunce se všech stran, zřít v žlutá pole, řeky, na hory a nemoci přec křídla rozepnout a v bílý, slavný ponořit se proud přec nemoci... 50 Ten velký smutek duši otráví, ten velký smutek křídla přelomí, chceš ven – a hlava se ti zkrvaví, jak biješ o mříž v hořkém vědomí, že jenom síla, síla vítězí a ty že žiješ, jen jak řetězy ti dovolí... Ne ony mříže, ne to okolí, ne všecka krása dálných perspektiv, však vlastní slabost tebe zabolí, že snem, jak volně, volně chceš být živ, že není síly ve tvé peruti, by zapraskla klec v jejím mávnutí, bys vyletěl... Než živořit tak, umřít raději, leb rozrazit si v prudkém rozletu, – než bezkrevnou hřát v srdci naději a toužit teskně dálných do světů, je stokrát lépe, marné toužení v ráz ukončit a krví vězení svou zatopit... To smutek největší, že není sil, bys umřel rázem, rek jak umírá, ni abys mocně klec si přelomil a slavně rozmával se do šira, bys jasně plul, jak mraky v dál se pnoupnou, a zpíval píseň čistou, vítěznou a zářící... 51