JSOU RÁNY...
Jsou rány, jež jsou zceleny
a jimž se vysmíváme...
však krčíme-li rameny,
cit divný duší láme,
jak píchlo by cos naposled...
A zabolí to po stu let,
ba po dvou, po desíti!
...Ach, dálné hoří obzory
a bílé slunce svítí!
Pryč okovy, pryč závory,
ať nové zaplá žití!
Však v nejplnějším souzvuku
cos jakby bilo na ruku
a rozmach zachytilo.
A možno, že to rána ta,
jež kdysi byla dána,
jež bolela kdys proklatá,
však teď je zažehnána,
už ani jizvy neznati,
však bolest přece zachvátí
tak podivná a tajná...
53
To směšná rána docela
a směšní naši dědi!
Ej, zasmějme se z vesela!
...a ve smích zase hledí
ten dávno zašlých dějů stín,
jenž zahryze se do hlubin
a bodá, bodá, bodá...
Kéž ohněm oné rány sled
je možno vypáliti –
by nebolela po stu let,
ni po dvou, po desíti,
by ztratila se bez jména
ta rána směšná, zcelená,
jíž se jen vysmíváme!