Nastoupil čas nahnilou duši střelit:
tak zvolal Svantovít a chopil ruku mou;
i skočím z lože, bohu poslušen,
povznesu šíp a napnu jistý luk
i dám se v krok – – –
Ač sen to byl, však hoden upomínky!
Derem se skalami a příkrou dolinou
až v říši Morany – nad jezerem
co šlehá pekelnými vlnami –
v ohnivé mlze, nohu zastavíme.
Jak divná smrtelníka povaha,
jak rychle z lože spěl jsem za bohem
a jak smrtelná ouzkost na mne padla,
když náhle sám, jen duchami provázen
jsem ucítil, že pevnou půdu svou,
kde bratr mezi bratry jsem si hrával,
že milou přírodu jsem nechal za sebou.
Bůh pokynul, a chvějící se rukou
pozvedám luk: Jak honba divoká
tu náhle stádo duchů šílených
ohnivé chmury mžikem proletí.
Bezhlavých psů a malých mrzáků,
houf srdcí-prázdných a nestoudných žen,
diblíků podnapilých, podlých šumařů
a řady soběckých vyzáblých učenců
se hemží přede mnou! – – – –
Ta rota uštvaná, co dávno minula
svůj cíl, prosí o rychlé slitování
a houká: Dej nám smrt! –
Zamířím: Šetři šípu, zvolal bůh –
vzácnější lov jest tobě uchystán!
Až spatříš babu v muže zakletou,
co v plachý verš ukrývá nahotu,
a poslední si z hlavy trhá vlas:
pak střel, a pronikni to srdce nevěrné!
I spatřím, jak za houfem sklamaným
s těkavým krokem ubírá se stín,
jenž zdá se, že sám před sebou utíká.
„Vy písně nezrozené, bídná hlavo má,
myšlénky roztroušené, kdo vám výhost dá,
ty srdce rozmazlené, kdo ti pokoj dá,
vy vášně rozkvašené, kdo vám jedu dá?“
Zasmál se bůh, já tajně zaplakal,
však šíp můj letěl již a nevrátil se víc; –
bezduchý trup svalil se přede mnou.
Nelitůj ničemníka, poslyš minulost:
konečná smrt i jemu úlevou
pomlče, že tím svět i nebe získá;
ten plachý pláč, ty křeče neplodné,
ta mysl roztěkána i to bědování
lidstvu i bohům se již zhnusily.
Popatř mu do očí, znáš ztrhaný ten zrak,
tu vpadlou tvář a zsínalý ten ret?
To on! – vykříknu poděšen, – to on!
strach dávno minulý a rána zajízvená
mne znovu zabolely – odskočím,
zakryju tvář a pohroužím se v sen:
Bůh sám ať naší pověst dopoví!
V rodině osířelé, četné, ubohé
nejstarší bratr vládu nastoupil –
nevládnul ani prutem železným,
jen k svorné práci čeleď svou pobízel
a mířil sváry, trestů neznaje,
i miloval tak vroucně: nikdy nikomu
že víc či méně lásky neukázal;
a to byl jeho pád! – –
Vyštval ho bratrů nerozumný zbor,
a když jim ruku dával na rozloučenou,
když okem zpytavým tu řadu probíhal,
jen jeden spatřil uslzený zrak,
jen jedna ruka ovšem třesoucí
se pozvedla mu věčné „s bohem“ dáti!
I popadnul tu ruku – ach, jak zabloudil
oklamán slabostí – a nespustil jí víc.
Za stanem uplakaná matka seděla
a vrhla se mu v náruč s pláčem žehnajíc
tu jedinou svou zdatnou podporu.
Že ale mezi bratry zbouřenými
i její miláček byl pozůstal,
nemohla zlatohlávka opustit
a zůstala – – –
Upřímně vyznala tu slabost svou –
Syn porozuměl – matku políbil
a děl jen zticha: „Ženo milená,
i v dálce budu bdíti nad tebou!
Když k moři došel s bratrem jediným,
na nějž se jak na skálu opíral,
najmuli loď – a plouli nešťastně.
Koráb se ztroskotal, a nahé těla jen
dvou bratří vyvrženy na břehy.
Jen péčí statné děvy rybářské
zas přišli k životu! – – –
I našli domov – bratr nejstarší
tu děvu zamiloval, po stu nesnázích
jsa vděčen za ten milý přítulek;
však mladší ve dne v noci neznal pokoje,
vždy těkavý honil se za zvěří,
ba celé týdny trávil na lovu,
tak že se zvolna bratru odcizil.
Nadešla zima – těžká choroba
upadla na rybářku nebohou –
nezavřel zraku bodrý milenec
a vracel všecku péči zažitou
trénásob dívce dobré, spanilé.
Tu přišla zvěsť, že bratří zbouření
i matku opustili – ano žebrotou
že po světě se plouží, syna hledajíc.
Dva dny se soužil věrný syn, vždy sám,
vždy bratra čekaje, až tento náhodou
jen hladem štván, se zjevil před práhem.
Buď vítán, bratře, hochu, příteli,
s jak těžkým srdcem jsem tě pohřešoval –
zde viz, má děva smrtí zápasí
a matka naše bloudí – marně hledá nás
bůh sám ví kde, a běduje i kvílí:
Kde dlíte, mojí věrní synové? –
Neodvracuj se, nekrč rameny,
vždyť nevelkou jen oběť požadují;
sám půjdu do světa, opustě děvu svou;
jeť mladá a má matka bez síly.
Děva mne nepohřeší, neví o sobě,
však matka stará každou chvílku čítá,
která co okamžik jí krátí sešlý věk. –
Co den jen krůpěj vody přej těm ustům,
jichž svírá horečná, práhnoucí choroba –
na věky vděčným tobě zůstanu.
I pohnulo to lovcem, ano zasednul
u lože dívky, které děkoval
sám život svůj, a vzdychl zhluboka.
Syn věrný pokojně nastoupil dráhu svou.
Po dlouhém hledání ho lásky strážný duch
dovedl k místu, kde se cesty dělejí.
Nastoupil pravou, vedla podlesím
a bůjnou pastvinou až k samé patě hor.
Nad příkrou srází tam svým zrakem sokolím
odekryl mžíkem oka matku schýlenou:
zdá se, že odpočívá, upírajíc hled
do šíré dálky, cesty pátrajíc.
Neskočil, neletěl, pružností myšlénky
stál před matičkou – ta však starostí
snad příliš unavená, neznamená nic,
ani se neruší, ni hlavou nekyne,
ni okem nehne, jen tak tíše sedí
a stále do té dálky jako mrtvá hledí! –
Sestoupil s hor dvénásob obtížen!
To lehčí břímě: matky křehké tělo,
to těžké břímě: jak hrob němý bol. –
Jen chvílku dříve, a ta stará žena
by radostí snad byla obživla!
Vrací se k moři mrtvou matku nesa
a pátrá po svém smutném domovu;
plaví se hladinou, pak na břeh vystoupí,
známý to břeh; však místo chaloupky,
najde jen zbořeniště s tělem spáleným!
Jen krůpěj vody! ach, jen chvílku dřív!
A zatím lovec bloudil po horách,
až zabloudil a nevrátil se víc.
Smilůj se, Svantovíte – nemluv dál,
tys kázal a já střelil, a přec miloval
jsem bratra těkavého; ruka má
teď krví bratrovraždy zbrocená,
jest prokletá až po sám soudný den!
V tom probudím se – byl to strašný sen!