MIRJAM má krásná, Mirjam má snědá,
proč jsi tak smutna, proč jsi tak bleda?
V očí tvých plamu cosi je skryto,
v duši tvé bílé pevně je vryto,
Mirjam má milá, Sulamith moje,
proč se dnes hrůzou tělo chví tvoje?
– – Mirjam, ty mlčíš, vím však, co tebe
v nitru tvém drásá, mučí a střebe,
vím i, co něžné srdce tvé cítí,
budou nás vraždit, budou nás bíti,
černé sem sotně zase dnes vtrhnou:
s výkřikem divým na nás se vrhnou.
Židům všem zhouba buď a zmar!
Pozdraven budiž dobrý car!
Středověk žije. – V dávném jak čase
vnesou smrt v naše uličky zase,
Goles kde vládne (věčná to tíseň),
bídu kde hroznou pokrývá plíseň,
budou tu pálit, loupit a plenit,
lačni jak tygři zuby své cenit,
hanobit ženy naše a dcery,
vzduchem že zazní děsu kvil sterý,
budou to dnové strachu a hrůzy,
smečky až přijdou poštvané luzy,
na našich mukách budou se pásti,
z carovy vůle vraždit a krásti.
Dlouhým již proudem teče krev:
Bělostok, Homel, Kišiněv!
V smrtelném nyní zápase zmítá
carská se říše. Saně tu lítá
v pošmourné ghetta uličky vpadá,
za to, že našich dělníků řada
v popředí oněch reků se staví,
kteří jdou zdolat samoděržaví.
– – Vidělas, když jsem s nimi táh tudy,
v rukou mých prapor krvavě rudý?
Bratrství, volnost! na něm je psáno,
pod ním nám vzejde kýžené ráno,
pod ním všem psancům záchrana kyne,
s vítězstvím jeho každá zášť zhyne.
– – Slyšíš, má Mirjam, řev ten znít?
Jdou nás již vraždit, jdou nás bít!