JEHO MILOST HRABĚCÍ.
NÁŠ pan hrabě milostivý,
pán o sebe starostlivý,
paruku má pudrovanou,
krásy náplast, klobouk stranou,
u kabátu šos,
zlatem, stříbrem jen se třpytí
a že miluje i pití,
červený má nos.
Naše Milost hraběcí
nesedává za pecí,
vždyť má sličnou choť,
zámek má a psy a koně,
lokaje a kočí pro ně,
na rybníce loď.
Milostivý hrabě ráčí,
kdykoliv sám po vsi kráčí,
hledět na vesnické děvy,
leckterá že ani neví,
co to značí as,
proč se hrabě na ni směje,
jitra dobrého jí přeje,
sejdete se zas –
Jeho Milost hraběcí
po svatbě až zavléci
do zámku tě dá,
až užije ze své moci
svého práva první noci
na té, jež se vdá.
32
Avšak celou mužskou chasu
přál by hrabě sobě k ďasu,
přivede ho na kraj hrobu,
má s ní starost jen a zlobu,
nikdy pokoje;
mezi ní se prý teď vzmahá
jakás bezbožecká snaha
a duch odboje.
Jeho Milost hraběcí
zavřít chce je do klecí,
zatracenou spřež,
takhle, nechtít robotovat,
doma se jen povalovat,
drábe, jen je řež!
Náš pan hrabě se dnes třese,
komorník mu psaní nese,
vzdálená mu píše teta,
že již konec, všemu veta
a ve Francii
guillotinu na šlechtice
schystali – i milostnice
luza zabíjí! –
Naše Milost hraběcí
schovává se za pecí,
nejde ani spat:
ušima jak zajíc střihá,
dívá se, zda v koutě číhá
schovaný kdes kat.
33