KROČEJE.
PLÁČ tichý v ranní mlze pozvolna se chví, jak houslí slabý tón. Jde smutek po kraji a všechno zaplaví, rve temný z prsou ston, jde smutek po kraji, v plášť schoulen krvavý. To někdo umírá, kdo přál si života, neb v duši cítí děs, vstříc ze dnů žití že mu vane nicota, snad v záhubu i kles. Tak nad krajem se nyní smutek mihotá. Teď budou dělníci tu kráčet z předměstí, jimž smutek údělem a setkají se s těmi v ulic rozcestí, jimž vše je účelem a v okamžik v nich vzplanou vzdoru předzvěsti. Již nad zmlženým krajem dozněl pláče tón, jen ozvěna se chví. Kdes rozezvučel náhle tovární se zvon. Jdou krajem postavy a věští příchod radosti a smutku skon. 5

ZANECHTE VŠECH NADĚJÍ!
VŠECH nechte nadějí, kdož v šachtu temnou sestupujete odtud, jas kde denní a vězte, návratu že odtud není, dnes všichni sřítíte se v propast se mnou. Dnes důl vás pohřbí. Společností jemnou zas obcházeti bude hrůza, chvění, však brzy upadnete v zapomnění, kdo myslil by přec chasu na ničemnou? Jen dobrodiní bude jejich cností, ač jich jest vina, že se důl ten sřítí a pohřbí ve ssutinách vaše kosti. Jich všech se vaši synové však zhostí a pomní otců, jež zde zřeli mříti: vykupitelů příští společnosti. 6

KRVAVÁ ŘEKA.
SEN těžký měl jsem dnes. – Dnes řeku zřel jsem časně z rána a řeku širokou a valící se krajem v dáli. A řeka pěnila se, jako divou bouří hnána a bušila vždy více v tvrdé kolem sebe skály. Však hrůza! Voda v oné divé řece netekla to, to byla krev, krev černá, krev též kouřící se, rudá. A mrtvo kolem. Jakoby vše zde as bylo klato i na břehu tam krajina, jež byla pustá, chudá. Já slyšel, náhle z hloubi vod jak hrobový hlas vece: ...Jsem krví, kterou člověk prolil ode svého vzniku! A hrobový hlas onen dozněl opět dole v řece a jako echo slyšel jsem jen od skal tisíc vzlyků. Sen těžký byl to. Hrůzou na celém se těle třesa, jsem procit, patře, jak se na mne ranní slunko směje. A myslím-li na onen sen, tu naděje má klesá a duše moje lká a znovu se vždy v bázni chvěje. 7

VZDOR.
NOC rozložila nad městem již peruť svou. Sta černých komínů zde trčí do výše. Již smutky všechny zapadly snů do říše. Spí město, zemdleno jsouc denní únavou. A nade městem spícím hustá leží tma. Jen nad komíny svítí ve tmu očí dvé. Toť oči jakés divé, oči ohnivé, jak záře tajemná a skrytá, neznámá. A energie mocná srší z jejich zor, neb velká síla v nich, v nich síla odvahy, zří pevně v bídy kraj, v kraj strasti, námahy, to po své říši rozhlíží se vladař vzdor. 8

ZBOJNÍCI.
ZAHOŘÍ plamenné smolnice, zaplanou ohnivé víchy, ozáří výhně žár silnice, oživí kraj se ten tichý. Přijedou hrdí sem vítězi, zpřelámou železné řetězy, zdolají odvěké pýchy. Bude to náhlý vpád barbarů, jako kdys za dávných věků, za časů posledních Caesarů náhlý vpád severních reků. Do hradů lží hodí žhavý vích, pojedou dále v před na ořích, dále od havranů skřeku. Vzejde zář nad krajem temnoty, zaplane v barvě vše skvělé, do ruchu městského, v samoty, zazní zvuk silně a směle: Nejdeme bourat jen, stavět jdem! Neseme radosti lidem všem! Rozpjetí síly chcem celé! 9

Z GHETTA.
CHTĚLA bys z ghetta, duch tvůj kam vzlétá, chtěla bys z ghetta, chtěla bys ven? Chtěla bys z ghetta, v němž jako kletá princezna z báje o kráse světa, milenko drahá, často sníš sen? Chtěla bys z ghetta? Chtěla bys jíti natrhat kvítí, chtěla bys jíti do niv a lad? Chtěla bys jíti, kde bys se spíti nádherou mohla, chtěla bys zříti měšťany, šlechtu, krále a hrad? Ghetto tě dusí a se ti hnusí, ghetto tě dusí, ghetto tě rve, ghetto tě dusí, nosit kde musí skvrny žid žluté, potupy zkusí milenec tvůj, jejž každý rád štve. Z ghetta bys chtěla, kdybys jen směla, z ghetta bys chtěla v dáli se brát, z ghetta bys chtěla, bys nebe zřela, o lásce píseň v přírodě pěla: kol ghetta je však natažen drát. Nemůžeš z ghetta! 10

PŘED POGROMEM.
MIRJAM má krásná, Mirjam má snědá, proč jsi tak smutna, proč jsi tak bleda? V očí tvých plamu cosi je skryto, v duši tvé bílé pevně je vryto, Mirjam má milá, Sulamith moje, proč se dnes hrůzou tělo chví tvoje? – – Mirjam, ty mlčíš, vím však, co tebe v nitru tvém drásá, mučí a střebe, vím i, co něžné srdce tvé cítí, budou nás vraždit, budou nás bíti, černé sem sotně zase dnes vtrhnou: s výkřikem divým na nás se vrhnou. Židům všem zhouba buď a zmar! Pozdraven budiž dobrý car! Středověk žije. – V dávném jak čase vnesou smrt v naše uličky zase, Goles kde vládne (věčná to tíseň), bídu kde hroznou pokrývá plíseň, budou tu pálit, loupit a plenit, lačni jak tygři zuby své cenit, hanobit ženy naše a dcery, vzduchem že zazní děsu kvil sterý, budou to dnové strachu a hrůzy, smečky až přijdou poštvané luzy, na našich mukách budou se pásti, z carovy vůle vraždit a krásti. Dlouhým již proudem teče krev: Bělostok, Homel, Kišiněv! 11 V smrtelném nyní zápase zmítá carská se říše. Saně tu lítá v pošmourné ghetta uličky vpadá, za to, že našich dělníků řada v popředí oněch reků se staví, kteří jdou zdolat samoděržaví. – – Vidělas, když jsem s nimi táh tudy, v rukou mých prapor krvavě rudý? Bratrství, volnost! na něm je psáno, pod ním nám vzejde kýžené ráno, pod ním všem psancům záchrana kyne, s vítězstvím jeho každá zášť zhyne. – – Slyšíš, má Mirjam, řev ten znít? Jdou nás již vraždit, jdou nás bít! 12

BIČ.
VELKÝ bič sem, zapotřebí na líné jest hřbety, leby, velký bič sem, nechť ať bije, nechť ať sviští, by se mnohá zvedla šíje v době příští. Shnilé řády společnosti, příživníky která hostí, nechť ať práská, nechť ať drtí by v čas krátký zbičovány byly k smrti u oprátky. Koho rána nejvíc bolí, přidejme mu ještě holí, na každého, zpět kdo kráčí, vezměm důtky, pakli na něj nepostačí bičík prudký. 13 Vesele jen švihej, biči, bolestí ať šosák křičí, ať naříká, ať si pláče, ať nadává, radostí nám srdce skáče: biči sláva! 14

PÍSNIČKA O COPU.
ZA zdí, jež se pne kol Číny, chytré mají mandariny, věhlasní toť úředníci.úředníci, ve všech věcech výtečníci a ta tíž: místo peněz, místo zlata, nosí domů, Panno svatá, samou rýž. Pytel rýže symbol Číny, avšak čínské mandariny nekrášlí jak hodnostáře pouze oholené tváře: až na strop od hlavy se jim všem houpá okrasa, jež není hloupá – dlouhý cop. Není, věru, symbol jiný vhodný tak pro mandariny, jako tento chomáč vlasů, Číňan jejž od dávných časů nosívá: a čím má kdo moci více, tím větší cop jeho kštice zdobívá. 15 Někdy ale mandariny velmi hněte, bílé syny žádné nezdobí že copy, nůžky sem a do Evropy zašlou vzor: ministrům a potentátům, zkrátka, vzdělaným všem státům schvať je mor! A tu dojdou synů Číny pro evropské mandariny objednávky poštou, drátem, zůstat nechce stát za státem, toť se ví: a brzy na mnohé hlavě necopaté dosud, v slávě cop se skví. 16

BALLADA O BLÁZNU-KRÁLI.
JE kdesi zem, je kdesi zem, již nevím ani, kde to, tam nařídil král lidem všem mít kožich celé léto a poddaní tam na břiše váleli v parnu v kožiše se před ním celé léto, ó, věřte, pravda že to! Byl kdesi král, byl kdesi král, je dávno v říši stínů, rád jakživ s vojáčky si hrál, teď z masa, dříve z cínu, hrát spolu dali vojáčci a zahřměl-li jim svoje: Chci! tu všechno vykonali, neb krále svého znali. A byl tam šašek, uličník, však člověk byl to zlatý, ten bláznovské si roucho svlík, královské oblék šaty, dal na hlavu si korunu a roztáh nohy na trůnu a takto pravil k stráži, jsa, jak vždy, při kuráži. 17 ...Jej přiveďte mně, Augusta, on oblék šaty moje – ten zatrolený rozpusta – a ležet má zde svoje. Jej oblecte v ně, na hlavu čepici dejte v zástavu mu ihned s rolničkami, nechť spokojen jsem s vámi! – – Byl rozkaz ihned proveden, stráž byla dosti rázná, král v blázna rouše v tentýž den před krále veden blázna. Co dále, o tom kronika již praničeho neříká, jen o šašku lze říci, že dostal šibenici. 18

DOBA ROKOKOVÁ.
MARKÝZA, baron, comtessa, slaďounký abbé – zpovědník, králova svůdná maitressa, intrikánka a pochlebník. Poklony k zemi, honneur a courtisan očka unylá, Rousseauův duch i Voltaira, zatykač, jed a bastilla. Náhle však prudké zahřmění (bouři zlou teplý van sije), zbojnické písně zapění: Vzhůru, ó, dítky Francie! Vítězné v město pochody, sansculotte, gironde, jakobín, rovnosti hesla, svobody, trčící hlavy z guillotin. 21

ROKOKOVÁ SERENÁDA.
COMTESSO moje spanilá, ó, rcete, proč jste chladná, vy, jež mé srdce zranila, jak dosud dáma žádná. Jsem zašlých časů troubadour, nováček v milovánímilování, a jak jsem na ten přišel dvůr, opravdu nemám zdání. A nevím ani, jaká moc mne k vám sem žene branou, u vašich oken každou noc že písně moje stanou. Comtesso moje vášnivá, jsem lhostejný vám? rcete! či slova hladká, marnivá, vy uslyšeti chcete? Comtesso, lidu troubadour jsem a ne dvořenínem, já nejsem z oněch nízkých stvůr, být nechci mouřenínem. Ó, povězte mi přece jen, zda přestat mám již pěti a odtud v dál, až bude den, na bílém oři jeti? Comtesso moje maličká, prý velké srdce máte a mnohého prý mladíčka v něm pochovati znáte. 22 Ten markýz, ten váš předešlý, pro nějž as lkáte nyní, ma chère, to nebyl člověk zlý, však líbá vévodkyni. ...Váš nový galán, jenž zná svět a prý je též můj rival, zas odejde, co nevidět, já, naivní, rád vás míval. Comtesso moje spanilá, chcete-li, buďte chladná, vy, jež mé srdce zranila, jak dosud dáma žádná. Jsem zašlých časů troubadour, nováček v milování, však nenávidím aventur, se srdcem zahrávání. Comtesso moje, dobrou noc a pak na neshledanou, mne, hejsa, jakás divá moc pryč od vás žene branou! 23

VERSAILLSKÁ LÁSKA.
MNOHO jste jich milovala, stále mlsný byl váš ret, k smrti ráda tancovala jste vždy tanec menuet. A já znal jen jednu notu, k níž jsem chtěl vás přiměti: Voltairu a Diderotu učil jsem vás z paměti. Léta jdou a léta pádí, život jest jak tance vír, měli jsme se jednou rádi, až jste ke mně děla: Sire, dlouho neměl jste se k dílu a teď jiný tady je, pro menuet, pro quadrillu život dal by. – Adieu! – Mlčky šel jsem. – V služby lidu všechen svůj jsem najal vzlet, vy jste dále žila v klidu, tančila svůj menuet. Ač v mé hlavě dula bouře, ze srdce ač tekla krev, shromažďoval k velké vzpouře pozvolna jsem lidu hněv. Mozek pracoval i ruce – pracovat teď začne kat! Blíží se již revoluce, jdu vás, madame, varovat. 24 Vaší běloskvoucí šíje, na niž jsem kdys hymny pěl, velice, ach, líto mi je, raděj bych ji zlíbat chtěl. Občan Capet (tak zvou krále) sic vám dal svůj amulet a vy mníte tančit stále s ním svůj tanec menuet. Občan Capet, věřte, madame, v tůň se řítí neznámou. Ha! to proto opět, hádám, chcete stát se nyní mou. Pozdě jest již! Nespokojím tím se, co kdo odložíodloží, a též znovu být se bojím pouze vaší podnoží. Vašemu vás nechám světu, neboť, madame, do roka, konec bude menuetu, konec bude rokoka! 25

DOSTAVENÍČKO.
JSOU okamžiky v lidském žití, jež nikdy se již nevrátí. Jen jednou lze se v pravdě zpíti šílenou vášně závratí a chce-li kdo se zpíti znova, jed nalezne pak v kalichu, nejsladší víno hořkost chová, je ve všem dávka utrýchu. Jak obraz mistra Fragonarda pro krásnou paní Dubarry být zdá se to. – Též v písni barda vám děkoval jsem za dary. Je nyní trochu jiná doba a jinak zní teď lásky svod. Již zaměněna garderoba, dřív gentilhomme, teď sansculotte. – – Byl právě s vojskem kdesi v jihu váš nejnovější, colonelcolonel, a již jste u mne byla v mihu, bych na večer v sad s vámi šel. Co událo se, zapomněl jsem a záhadou je dosud mně, že takovým já stal se smělcem, vás v skrytu zlíbav horoucně. 26 Je pravdou, chce-li zpít se znova kdo rozkoše zas kalichem, ten pozná, víno jed že chová a otráví se utrýchem. – ...Chtěl pít jsem z číše ještě jednou – já po vás šílel bezmála – však pohrdla již pouze jste mnou a mně jste se jen vysmála. Že komedie byla to snad, neb Pařížanky raffinement, přec nevěřím, ač musím doznat, že v sítě vpad jsem, krásko má! Vy kamenem jste po mně vrhla, však jen má pouta rozbila, vy poslední jste pásku strhla, již nelze nazpět, rozmilá! 27

PŘED PÁDEM BASTILLY.
NOC krásná jest a růží vůně sem libě dýše ze sadu. Je těžko jít, když srdce stůně, k spiklencům tajnou na radu. A ten, čí srdce touhou kvílí, zří vítězství vstříc, záhubě, nuž, za malou mám býti chvíli ve staré kapli, v Jakubě, však na řeky zde stojím břehu a hledě vašich do oken, svou duší piji vaši něhu, ó, zdráva buďte, Madeleine! Tak dumám zde již přes hodinu, ač povinnost mne posílá do shromáždění jakobínů, neb zítra padne bastilla! A místo bych šel do konventu, jak zrádce dlím zde nečinně, jsa do myšlenek pohřížen tu: to na vás myslím jedině. A jediné mám pouze přání, bych též já ve váš vstoupil sen, ó, nejdražší mně ze všech paní, též o mně sněte, Madeleine! 28 Již půlnoc zvolna bije s věží a zve mne mezi rebely, dál kráčeje teď po nábřeží, k vám vysílám své pocely. Noc krásná jest a růží vůně sem libě dýše ze sadu, ten, jehož srdce vámi stůně, k vám přijde brzy na radu. Spí klidně Paříž, Tuilerie i Versailles spí. Je tichá Seine. Jda volám: Svoboda nechť žije! Ať žije též má Madeleine! 29

ZATYKAČ.
SEVERÁK mně v tváře duje, zamrzlá je Sekvana. Mysl píseň vzpurnou snuje, struna je však přervána. V nitru mém je stále vřelo, stále větším žárem žhnu. – Na počest vám, demoisello, novou strunu nyní pnu. – Sníh ať padá a se množí, přece dnes, jak na jaře, u kamene na nároží pěji vám k své guitaře. Struna má teď zvučí nově, nový zní teď z úst mých zpěv; tkví též v nitru buřičově láska, nejen vzdor a hněv. Pěji vám a oněm pěji, společný cíl k nimž mne spjal. – Úklady se v tichu dějí, by se plamen vzpoury vzňal. – V nitru mém dvě hoří výhně: pro vás a pro velkou věc. Za vše, co jste dala vy mně, děkuji vám, vzbouřenec. 30 Severák mně v tváře fičí. Sekvanu již kryje led. Možná, že mne zítřek zničí a že jsem tu naposled. Stěží z bastilly kdo vyjde. Zatykač je hrozný list. Zda si pro mne stráže přijde, lettre de cachet bude číst? Velký mráz je. Sníh se množí. Kéž bych zase na jaře u kamene na nároží pěl vám ke své guitaře! 31

JEHO MILOST HRABĚCÍ.
NÁŠ pan hrabě milostivý, pán o sebe starostlivý, paruku má pudrovanou, krásy náplast, klobouk stranou, u kabátu šos, zlatem, stříbrem jen se třpytí a že miluje i pití, červený má nos. Naše Milost hraběcí nesedává za pecí, vždyť má sličnou choť, zámek má a psy a koně, lokaje a kočí pro ně, na rybníce loď. Milostivý hrabě ráčí, kdykoliv sám po vsi kráčí, hledět na vesnické děvy, leckterá že ani neví, co to značí as, proč se hrabě na ni směje, jitra dobrého jí přeje, sejdete se zas – Jeho Milost hraběcí po svatbě až zavléci do zámku tě dá, až užije ze své moci svého práva první noci na té, jež se vdá. 32 Avšak celou mužskou chasu přál by hrabě sobě k ďasu, přivede ho na kraj hrobu, má s ní starost jen a zlobu, nikdy pokoje; mezi ní se prý teď vzmahá jakás bezbožecká snaha a duch odboje. Jeho Milost hraběcí zavřít chce je do klecí, zatracenou spřež, takhle, nechtít robotovat, doma se jen povalovat, drábe, jen je řež! Náš pan hrabě se dnes třese, komorník mu psaní nese, vzdálená mu píše teta, že již konec, všemu veta a ve Francii guillotinu na šlechtice schystali – i milostnice luza zabíjí! – Naše Milost hraběcí schovává se za pecí, nejde ani spat: ušima jak zajíc střihá, dívá se, zda v koutě číhá schovaný kdes kat. 33

PÍSAŘ.
NA úřadě písař krotit umí hlad, dává mu sám císař tuze velký plat. Tolarů sto do roka, gáže, věru, vysoká, z ní přec může žít, jíst i pivo pít, celé mázy piva pít. Bez ustání píše, píše celý den, sepisuje tiše rejstřík cifer, jmen. Pro císaře, pro pána, do večera od rána na mou věru, čest, psáti radost jest, pro vlast psáti radost jest! Na úřadě písař krotit umí hlad, dává mu sám císař tuze pěkný šat, na něm žluté knoflíčky, ty milují holčičky, ha, on může žít, jíst i pivo pít, celé mázy piva pít! 34

SANSCULOTTE.
BYLA to paní de Pompadour století osmnáctého. U nohou byl jí celý dvůr Ludvíka Patnáctého. Po nás ať přijde potopa, maitressy heslo bylo, těhotna byla Evropa, děcko se nezdařilo. – Celá ta doba rokoka, paruk všech alonžových, spadla hrám lásky od oka v zahradách oranžových. Byla to doba úpadku, vlekoucí se jen líně, celou vždyť znáte pohádku: končí na guillotině. Popraven král byl, svržen bůh. Rozum si chrámů dobyl. Sansculotte, dítě vzdorných tuch, čapkou se Frygů zdobil. 35

DANSONS LA CARMAGNOLE!
ZATANČME si Carmagnolu, nechť zní zvuk, ó, nechť zní zvuk! Zatančme si všichni spolu, nechť se tisíc spojí ruk. Točme se kol guillotiny, jež tu trčí do výše, neruší nás mrtvých stíny, nikdo z nich již nedýše. S guillotiny na nás patří čtvero čerstvě sťatých hlav, tančte kvapík kol ní, bratři, jitřenku svou každý zdrav! Zatančme si Carmagnolu, nechť zní zvuk, ó, nechť zní zvuk! Minula již doba bolů, uplynul čas našich muk. Vizte prvou hlavu onu, to je hlava šlechtice, dlouho bál se svého skonu, před ním se třás velice. Královskému skytal trůnu nejmocnější oporu, nežli, sražen ranou junů, přiveden byl k toporu. Zanechat chtěl panství, lánů, zámků, v nichž dlel v přepychu (aby jednou snad zas k ránu vrátil se v ně potichu). 36 Čekala však guillotina, nedočkavým byl již kat, naposled se napil vína a byl první ze všech sťat. Vidíte tu hlavu druhou, z očí zří jí nyní mír. Národa prý byla vzpruhou, byl to slavný bohatýr; statisícům velel lidí, před ním v bázni chvěl se svět, milým byl těm, kteří řídí z milosti prý boží svět. Výborně znal kosit těla, záhubu v kraj širý nes, avšak pomsta tomu chtěla, že i jeho pojal děs, když tu stála guillotina, nedočkavým stal se kat, sám ač věděl, jak se stíná, nelítostně byl přec sťat. Vizte tuto hlavu sťatou, smavá její tváře jest, byla za živa prý svatou, vzdávána jí byla čest; moudrou hlavou velekněze byla, ctil jí všechen lid, znala písní tklivých v něze uspávat jej v mrtvý klid, obetkat jej pověr spletí obřadů a modliteb, 37 zatratit jej do podsvětí, chtěl-li světlo nebo chléb. Čekala však guillotina, nedočkavým byl již kat, marně k nebi ruce spíná, ač byl svatým, byl přec sťat. Čtvrtá sťatá hlava tato byla hlavou bohatce, démanty měl, stříbro, zlato, skvosty jako v pohádce. Lidu vyssál morek z kostí, vrásky do čela mu vryl. Jeho měšec všechny cnosti a všech touhy v sobě kryl. Vládami on vládl všemi, knížata i mocnáři skláněli se před ním k zemi, spěli k jeho oltáři. Čekala však guillotina, nedočkavým byl již kat, spadla hlava jeho líná, poslední byl ze všech sťat. Zatančme si Carmagnolu, nechť zní zvuk, ó, nechť zní zvuk! Zatančme si všichni spolu, nechť se tisíc spojí ruk. Točme se kol guillotiny za krásného večera, neruší nás mrtvých stíny, žádná černá příšera. 38 S guillotiny na nás patří čtvero čerstvě sťatých hlav, tančte kvapík kol ní, bratři, jitřenku svou každý zdrav! Zatančme si Carmagnolu, nechť zní zvuk, ó, nechť zní zvuk! Minula již doba bolů, uplynul čas našich muk. 39

PRAZDROJ ŽITÍ.
V divých snách svých kolem bříz, kolem stříbrolesklých bříz, kol bříz poblíž jezera mihá se vždy za šera, kolem bříz, devět pohádkových říz. Devět krásných, lepých děv tančí kolem mne, jich zpěv duší mojí burácí, staré chmury vyvrací, devět děv, ve mně bouří se, vře krev. Ve středu jich stojím sám, zpěvu jejich naslouchám, silnou zní jenž ozvěnouozvěnou, a zřím náhle, s vysněnou že jsem sám: radostně ji objímám. V divých snách mých kolem bříz, kolem stříbrolesklých bříz, kol bříz poblíž jezera duní vstříc mi za šera, kolem bříz: Života zde prazdroj viz! 43

ROZZVUČELO.
ROZZVUČELO, rozzvučelo, rozeznělo tišinou, v tisícerých zvucích znělo, vznášelo se výšinou, zpívat chtělo tenkrát tělo. Zapěla však pozdní vesna, dávné touhy ožil svit, těžkého jak vzbuzen ze sna procit náhle eremit, poustevna mu byla těsna. Na vysokou stoupal horu, dálkám vzepjal paže vstříc, fantom uzřel na obzoru, fantom – ničeho však víc – a šel do ticha zas borů. Avšak v duši jeho znělo, nezhynul již touhy jas, rozzvučelo, rozzvučelo, pozdní vesny byl to čas, zpívat chtělo tenkrát tělo. 44

V KONCERTNÍ SÍNI.
TO bylo na sklonku dne pošmourného, rozžato bylo v sále na sta svící, jím zaznívaly zvuky Čajkovského, té hudby radostné a jásající. Při písních, jež se táhly ruskou plání, při zvonů znění, rytmech Marseillaisy, vy zjevila mně jste se z nenadání, ó, tenkrát neznala má radost mezí. A z očí vašich zazářily plamy, jež sežehly mně poslední mrak s čela. Má duše všecka plna byla vámi. Jásavá hudba Čajkovského zněla. A po roce, když leželo kol jíní, když blížila se ke mně smutku liga, vás opět uzřel v koncertní jsem síni, nyjící zvuky zněly však dnes Griega. Tón sálem rozléhal se roztoužený, dech vášní těžce na prsa se kladl. Mne upoutalo zas dvé zraků ženy a nadšení žár znovu v nitro padl. Mou duší hudby zvuk se počal chvěti, mou hlavou zase víří snové krásní. Jdu zpívat vám. Svou hymnu chci vám pěti, vám, která sama jedinou jste básní. 45

VÍTĚZSTVÍ RADOSTI.
ČAS teskné samoty se ke konci již kloní a duše v klidu poustevny své usíná. V ní dávné vzpomínky jak dalné zvonky zvoní, z nichž každá, plápolajíc, zvolna shasíná. Jde kolem něho žena, on znovu žít a toužit začíná. Je vidinami duše jeho naplněna a nadšený se jásot z hloubi ozývá. Teď kráčí ona, dávno jím již vytoužená, jí fanfár mocný v ústrety zvuk zaznívá. Jsou díky její slova, tvář její pelem květů oplývá. Žár nezkrocený dosud srdce jeho chová a nitro jeho, bouří rozechvěno, vře, skví ve zracích se jemu tucha vítězova, jíž ani minulých dob smutek nezastře a v kořán otevírá jí poustevnu, v niž jde v své nádheře. Ve vášně návalu ji pevně v náruč svírá, ji dlouho drže ve svém těsném objetí, do hlubin zraků jejich, radosti pln, zírá. Teď zná již slavnou žití píseň zapěti. Pryč, pěje, s odříkáním, je život, by žit byl, než odletí. Nechť žije radost života! Pryč s marným lkáním! 46

HUDBA V POUSTEVNĚ.
ZAS duše v poustevně své samotna je a soumrak zvolna se zas na ni snáší. Jen na vás vzpomínka mně chmury plaší, vy, jež jste přišla ke mně z tuch mých kraje. V poustevnu vnesla jste vy radost máje. Je kol ní jaro, pučí vše a raší – Již v daleku jste, z něhy ale vaší vyzněla hudba, v samotách jež hraje. A zjev váš když sem kráčeti zřím v přítmí, vždy mlčky podávám mu ruku svoji a znovu zas mnou bouřlivé zní rytmy. K nim v souzvuku se píseň má dál pojí, když tóny jejich začnou v duši znít mi. ...Z vás na vždy hudba zbyla v duši mojí. 47

NOKTURNO.
ZNĚL noci tmou teď akkord klavíru. Zvuk jeho tiše zněl a jásavě, jak tón harf ukrytých ve vesmíru se třepotal a mizel v dálavě, tu zachvíval jsem se číms nadmíru. Sad spočíval již v první jeseni. V žlutavé listí matný padal svit. Šli odpočívat snové vysnění, kol mne jen byla samota a klid, do duše své jsem vcházel vězení. 48

LODNÍK.
MÁ Asiatko, všecek plál jsem tebou, má každá žilka ždála po tobě. Tvých očí plamy dosud krev mi střebou a vlny zřím jen ve tvé podobě. Jsem chladný lodník. Mráz i led je ve mně. Má loď sem větrem byla hozena. Ty vášnivá jsi dcera horké země, jež vášní žije, vášní zplozena. Já dosud míjel, lodníků co zvykemzvykem, a nerad toulal jsem se v pobřeží, však pravým chci teď býti námořníkem, jenž rozkoší se rád též osvěží. Znáš lásky jejich, lásky synů moře, jež z jitra trvají jen do šera – – Bloud ten, kdo pro tebe by snášel hoře, vždyť ztělesněná jsi jen nevěra! Viz, ruka má tvou vlajku dolů snesla a jiná vlá s mé lodi stožárů. K odplutí připravena leží vesla. – Nuž, vzhůru, v kraj chci vášní požárů! 49

VEČER KVĚTNOVÝ.
TAM zdola hučela k nám bouře jezu a zvony rozezvučely se v dáli. My, spolu sedíce tu, vůni bezu plnými doušky do sebe jsme ssáli. Byl krásný večer, jak jej zná jen květenkvěten, a strom se ptactva hlasy rozezpíval. Prach všednosti byl do prohlubně smeten, v mém nitru bouřil náhlých citů příval. Zpěv ptáků dozněl v korunách již stromů a smyslná noc zamávala křídly. My, sestoupivše, kolem řad šli domů a každý kráčel svého do obydlí. A opět sám, jsem ucítil žal, lítost a slyšel, jak cos mocně: Marno! dělo. V snách před sebou jsem vaši viděl bytost. Dvé vašich očí smutně na mne zřelo. 50

V LESNÍ TIŠINĚ.
SVOU věčnou píseň černý šuměl les. – Byl červencový tenkráte den žhavý. Jsa chůzí znaven, v mech jsem kyprý kles. Mih motýl pestrý kolem mé se hlavy a na květině usadil se kdes. Tak dlel jsem v lesa středu zcela sám. Krok lidský ani nezaduněl v dáli. Vše velebno, jak starých božstev chrám. Mně u pat potok, přede mnou tu skály. A myšlenky mé zaletěly k vám. Vy stála jste, v háv květů oděna, zde těsně u mne, v lesa tichém klíně, mně zjevivši se – touhy odměna – vstříc zajásal jsem vám: Ó, přítelkyně! – a totéž děla z lesa ozvěna. – – – Jak šosáci a nízcí lidé chtít jen mohou potřísniti svým vás kalem? Vy čista jste a hrdě lze vám jít s vztyčenou hlavou hájem vzkvetlých palem. Jich znak jest hnusný, skvoucí váš je štít! 51

MAJÁK ZÁCHRANNÝ.
KDYŽ opět koráb můj vzal za své na skalisku, váš maják zářivý mně z noci stvořil den. Svém na člunu jsem k němu spěl jak oři v trysku a přistál u něho a byl jím zachráněn. Mdlý k smrti, vržen náhle k vaší byl jsem věži. Vy sešla dolů jste, v svou náruč vzala mě, v síň svou mne vzhůru nesouc a tam, opět svěží, rozžíhám světlo, mořem které svítí v tmě. Můj koráb nevrací se. Pevně v skále uváz. Mně neznámo, zda snad se kdysi navrátí. Jsem kliden, neboť milo sedět jest mi u vás a smysly opíjím radostnou závratí. Snad přijde den, kdy koráb nový zakotví tu. V den onen neklňte mi – lodi kapitán, pak s vámi rozloučím se, v majáku bych svitu zas na korábě vyplul v širý oceán. 52

V PŘEDVEČER.
ŘETĚZY jsem řinčet slyšel, dunět těžké okovy, bylo, jako když se někdo zpřelámat je hotoví, slyšel jsem je dlouho zníti, zněly jako na poplach, zněly jako zvony steré, zněly oněm na postrach, kteří nechtěli jich slyšet v důvěře ve sílu svou, duněly a řinčely tak dlouho světa dálavou. Vzdechy, prokletí jsem slyšel, těžká, mocná prokletí, bylo, jak z úst tisícerých kletba v dál když odletí a to byly smutné vzdechy těch, kdož stále strádali, kletby oněch, kteří marně o dnešku sen spřádali, povzdechy a kletby všechny vznášely se nad zemí, blížilo se účtování tiše, zvolna, se všemi. Slyšel hymnické jsem zpěvy, hymny velké, nadšené, bylo, jako když se moře velká vlna přižene, 55 slyšel myriád jsem jásot, jásot z dálek, z neznáma, budoucna v něm radost hýří, o níž pěje píseň má. Dozněly již vzdechy, kletby, neřinčely řetězy, zněly pouze zítřku hymny, jásot zněl: Máj vítězí! 56

EVOE, TOUHO!
ZDRÁVA buď, touho, v tisíců nitrech se chvící, zdráva buď, touho, v tisíců pohledech tkvící, zdráva buď, touho, všelidstva touho, lidstva, v němž kotvíš pevně již dlouho, zdráva buď, touho, v odvaze hrdých se skvící, evoe, touho! Touho, jež mocně lomcujíc člověka duší, toho, jejž práce rukou ať, mozku ať, kruší, naděj mu dáváš, hlučně že hlásá: Mesiáš přijde! – Jemu vstříc jásá, jemu vstříc, který z moci své smutky všech zruší, v němž jen jest spása! Touho všech, kteří v života úmorném díle pomní vždy svého velkého budoucna cíle, pomní dne, zvolna z růží jenž vstává, vysněné krásy tušit jenž dává, v rekovské který nalezne syny své síle, touho, buď zdráva! 57

PŘÍCHOD MESIÁŠŮV.
A přijde mesiáš a přijít musí! Ó, jistě přijde lidstva spasitel, by nás jha zbavil, svírá nás jež, dusí a rabství znamení nám smazal s čel. Až člověk nejvíc bolů a běd zkusí, pak zjeví se on, smutných těšitel: vstříc hledíme my příchodu již jeho, my doufáme, my věříme i v něho. Jenž věky věků ždán byl neustále, jenž trůnil v nádherných vždy snílků snách, jenž mocnějším nad mocné bude krále a ozáří svět jako slunce v tmách, on blíží se již, přijde nenadále, by rukou smělou na tmy tvrze sáh, by rozmetal je, prestol hanby svrhl a s korouhví svou v sídla slavná vtrhl. Jím nebyl onen, který na Golgatě (by lidstvo spasil prý) byl popraven, jenž v řasnatém a prostém chodil šatě a pokoru a skromnost kázal jen, jenž horlil proti přepychu a zlatě a o království nejsoucna snil sen, neb každé odříkání zlo jen páše. Byl jedním z předchůdců však mesiáše. I zjevil přece mesiáš se pravý! Šel hlásat učení své v šero měst a do života hlučné vstoupil vřavy, radostnou všude rozšiřoval zvěst, 58 jas nesa zářný v zatemnělé hlavy, že bratrství všech lidstva spásou jest. Když strojů hluk se k lidskému nes uchu, tu přišel a s ním nastal převrat duchů. Byl krásný májový den. Slunce hřálo, zvouc všechno lidstvo k něžným lásky hrám a každé oko blaha tuchou plálo. Vítězný mesiáši, vítej nám! – se v sférách širou dálí rozléhalo. Šel tiše, nepoznán, šel klidně, sám, šel burcovat lid ze sna k velkým činům, šel k trpícím, šel k smutným bídy synům. 59

KONEC ASMAVETHŮV.
ASMAVETH dokonává. Anděl zničení a zhouby. On, lidstva metla nejkrutější. Sem a tam se vznáší, zří smutně k zeměkouli, odkud proti němu z hloubi vrh směle kopí onen, jemuž lid rce: mesiáši! A vzdychá Asmaveth, neb zhynouti se nechce jemu, sám statisícům nosíval vždy chladný pozdrav smrti a ze všech jediný se pyšně smáti mohl všemu, předobře věda, sám že na konec vše zdrtí a všechno lidské snažení své kosy utne vzmachem, až rázem pobíjeti bude lidstva myriády, jak červi lidé ve slujích se před ním skrčí strachem, neb obávat se budou všichni silné jeho vlády. On nevěděl, že mocnější kdos dole zvolna vzrůstá, jenž nedovolí v oblačnu se vznášet Asmavethu a měnit starých kultur sídla v místa samot pustá, sok onen, který desky volných zákonů dal světu. Jím proklán byl a v bolestech se svíjí. Nyní zmírá a zemřít musí ten, jenž mínil žíti věky věků. Tam dolů na kvetoucí nivy, na paláce zírá a plachý pohled jeho spočívá též na člověku. Všech ostatních tří jezdců strašnějším byl, s nimiž spolu v oblačnu vznášeje se, lidstvo bez milosti hubil. Zla nejvíc způsobil a nejvíc trýzní, muk a bolů, naději činů velkých v pouhém zárodku již ubil. 60 Již před ním zemřel Mor, prý zabila jej přísná žena, jež Vědou zvala se (ta zabila prý také Víru). Duch Války zemřel též, když proti němu postavena poslední byla děla (z rozkazu prý krále Míru). A třetí zemřel Hlad, když zemřela mu sestra Nouze, byv proklán jinochem, jenž zve se Lidstva Blahobytem. Teď na něm řada jest. Jak zmírá se mu zvolna, dlouze, však zemře ještě s posledním dnes večer slunce svitem. I stal se zbytečným. Již nelze jemu, jak dřív, ničit, když zmizeli ti, s nimiž spolu v azuru vždy kroužil a Života a Radosti když trůn se počal týčit, neb člověk mety dospěl, po níž od pradávna toužil. Sic dle pravidel přísných, jak za jeho panování i nyní člověk, stářím zmořen, na konec též hyne, však jedinců to nyní a ne davů umírání a klidným tokem mocná života již řeka plyne. A zmírá Asmaveth. – A zemřít musí do večera a s nocí tmavou Asmavetha nad zemí již není. Pak s jitra úsvitem zas nová počíná se éra, snů nejkrásnějších nastane pak sladké opojení. A nebude již kroužit jezdec zničení a zhouby tam někde v oblacích, kde nyní naposled se vznáší, neb zítra Radost Věčná se již se Životem snoubí a oba půjdou cestou Krásna k mesiáši. 61

HOSIANA!
Hosiana ti, ó, králi nezrozený, hosiana ti, ó, králi tušený! Hosiana ti, ó, králi příštích jiter, hosiana ti, ó, králi vysněný! Hosiana ti, ó, zítřka králi! Jenž rozmetáš hradby a zavalíš hráze, jenž paprsky vneseš do temných chat, jenž přijedeš silnicí růžemi stlanou, jenž od sebe odhodíš poddanství šat Hosiana Tobě, ó, králi! Království tvé bude královstvím králů, zjařmených nebude v království tvém, království tvé budou radosti luhy, královstvím tvým bude celá ta zem. Hosiana tobě! Zřím símě tvé pučet v továren hluku, zřím vyrůstat tebe z podzemních kob, zřím rodit se tebe v bídě a hladu, zřím slávu tvou velkou budoucích dob. Hosiana! 62 OBSAH
63 KROČEJE. Str.
Kročeje5 Zanechte všech nadějí!6 Krvavá řeka7 Vzdor8 Zbojníci9 Z ghetta10 Před pogromem11 Bič13 Písnička o copu15 Ballada o bláznu-králi17
ROKOKOVÉ ROMANCE.
Doba rokoková21 Rokoková serenáda22 Versaillská láska24 Dostaveníčko26 Před pádem bastilly28 Zatykač30 Jeho Milost hraběcí32 Písař34 Sansculotte35 Dansons la Carmagnole!36
HUDBA V POUSTEVNĚ.
Prazdroj žití34 Rozzvučelo44 V koncertní síni45 Vítězství radosti46 Hudba v poustevně47 65 Str. Nokturno48 Lodník49 Večer květnový50 V lesní tišině51 Maják záchranný52
SLOKY MESIÁŠSKÉ.
V předvečer55 Evoe, touho!57 Příchod mesiášův58 Konec Asmavethův60 Hosiana!62
Týž autor vydal: KVĚTY ODBOJE. Verše. 1903. (Rozebráno.)
E: mk; 2006 66