VÍTĚZSTVÍ RADOSTI.

Rudolf Illový

VÍTĚZSTVÍ RADOSTI.
ČAS teskné samoty se ke konci již kloní a duše v klidu poustevny své usíná. V ní dávné vzpomínky jak dalné zvonky zvoní, z nichž každá, plápolajíc, zvolna shasíná. Jde kolem něho žena, on znovu žít a toužit začíná. Je vidinami duše jeho naplněna a nadšený se jásot z hloubi ozývá. Teď kráčí ona, dávno jím již vytoužená, jí fanfár mocný v ústrety zvuk zaznívá. Jsou díky její slova, tvář její pelem květů oplývá. Žár nezkrocený dosud srdce jeho chová a nitro jeho, bouří rozechvěno, vře, skví ve zracích se jemu tucha vítězova, jíž ani minulých dob smutek nezastře a v kořán otevírá jí poustevnu, v niž jde v své nádheře. Ve vášně návalu ji pevně v náruč svírá, ji dlouho drže ve svém těsném objetí, do hlubin zraků jejich, radosti pln, zírá. Teď zná již slavnou žití píseň zapěti. Pryč, pěje, s odříkáním, je život, by žit byl, než odletí. Nechť žije radost života! Pryč s marným lkáním! 46