VÍTĚZSTVÍ RADOSTI.
ČAS teskné samoty se ke konci již kloní
a duše v klidu poustevny své usíná.
V ní dávné vzpomínky jak dalné zvonky zvoní,
z nichž každá, plápolajíc, zvolna shasíná.
Jde kolem něho žena,
on znovu žít a toužit začíná.
Je vidinami duše jeho naplněna
a nadšený se jásot z hloubi ozývá.
Teď kráčí ona, dávno jím již vytoužená,
jí fanfár mocný v ústrety zvuk zaznívá.
Jsou díky její slova,
tvář její pelem květů oplývá.
Žár nezkrocený dosud srdce jeho chová
a nitro jeho, bouří rozechvěno, vře,
skví ve zracích se jemu tucha vítězova,
jíž ani minulých dob smutek nezastře
a v kořán otevírá
jí poustevnu, v niž jde v své nádheře.
Ve vášně návalu ji pevně v náruč svírá,
ji dlouho drže ve svém těsném objetí,
do hlubin zraků jejich, radosti pln, zírá.
Teď zná již slavnou žití píseň zapěti.
Pryč, pěje, s odříkáním,
je život, by žit byl, než odletí.
Nechť žije radost života! Pryč s marným lkáním!
46