V LESNÍ TIŠINĚ.

Rudolf Illový

V LESNÍ TIŠINĚ.
SVOU věčnou píseň černý šuměl les. – Byl červencový tenkráte den žhavý. Jsa chůzí znaven, v mech jsem kyprý kles. Mih motýl pestrý kolem mé se hlavy a na květině usadil se kdes. Tak dlel jsem v lesa středu zcela sám. Krok lidský ani nezaduněl v dáli. Vše velebno, jak starých božstev chrám. Mně u pat potok, přede mnou tu skály. A myšlenky mé zaletěly k vám. Vy stála jste, v háv květů oděna, zde těsně u mne, v lesa tichém klíně, mně zjevivši se – touhy odměna – vstříc zajásal jsem vám: Ó, přítelkyně! – a totéž děla z lesa ozvěna. – – – Jak šosáci a nízcí lidé chtít jen mohou potřísniti svým vás kalem? Vy čista jste a hrdě lze vám jít s vztyčenou hlavou hájem vzkvetlých palem. Jich znak jest hnusný, skvoucí váš je štít! 51