DANSONS LA CARMAGNOLE!
ZATANČME si Carmagnolu,
nechť zní zvuk, ó, nechť zní zvuk!
Zatančme si všichni spolu,
nechť se tisíc spojí ruk.
Točme se kol guillotiny,
jež tu trčí do výše,
neruší nás mrtvých stíny,
nikdo z nich již nedýše.
S guillotiny na nás patří
čtvero čerstvě sťatých hlav,
tančte kvapík kol ní, bratři,
jitřenku svou každý zdrav!
Zatančme si Carmagnolu,
nechť zní zvuk, ó, nechť zní zvuk!
Minula již doba bolů,
uplynul čas našich muk.
Vizte prvou hlavu onu,
to je hlava šlechtice,
dlouho bál se svého skonu,
před ním se třás velice.
Královskému skytal trůnu
nejmocnější oporu,
nežli, sražen ranou junů,
přiveden byl k toporu.
Zanechat chtěl panství, lánů,
zámků, v nichž dlel v přepychu
(aby jednou snad zas k ránu
vrátil se v ně potichu).
36
Čekala však guillotina,
nedočkavým byl již kat,
naposled se napil vína
a byl první ze všech sťat.
Vidíte tu hlavu druhou,
z očí zří jí nyní mír.
Národa prý byla vzpruhou,
byl to slavný bohatýr;
statisícům velel lidí,
před ním v bázni chvěl se svět,
milým byl těm, kteří řídí
z milosti prý boží svět.
Výborně znal kosit těla,
záhubu v kraj širý nes,
avšak pomsta tomu chtěla,
že i jeho pojal děs,
když tu stála guillotina,
nedočkavým stal se kat,
sám ač věděl, jak se stíná,
nelítostně byl přec sťat.
Vizte tuto hlavu sťatou,
smavá její tváře jest,
byla za živa prý svatou,
vzdávána jí byla čest;
moudrou hlavou velekněze
byla, ctil jí všechen lid,
znala písní tklivých v něze
uspávat jej v mrtvý klid,
obetkat jej pověr spletí
obřadů a modliteb,
37
zatratit jej do podsvětí,
chtěl-li světlo nebo chléb.
Čekala však guillotina,
nedočkavým byl již kat,
marně k nebi ruce spíná,
ač byl svatým, byl přec sťat.
Čtvrtá sťatá hlava tato
byla hlavou bohatce,
démanty měl, stříbro, zlato,
skvosty jako v pohádce.
Lidu vyssál morek z kostí,
vrásky do čela mu vryl.
Jeho měšec všechny cnosti
a všech touhy v sobě kryl.
Vládami on vládl všemi,
knížata i mocnáři
skláněli se před ním k zemi,
spěli k jeho oltáři.
Čekala však guillotina,
nedočkavým byl již kat,
spadla hlava jeho líná,
poslední byl ze všech sťat.
Zatančme si Carmagnolu,
nechť zní zvuk, ó, nechť zní zvuk!
Zatančme si všichni spolu,
nechť se tisíc spojí ruk.
Točme se kol guillotiny
za krásného večera,
neruší nás mrtvých stíny,
žádná černá příšera.
38
S guillotiny na nás patří
čtvero čerstvě sťatých hlav,
tančte kvapík kol ní, bratři,
jitřenku svou každý zdrav!
Zatančme si Carmagnolu,
nechť zní zvuk, ó, nechť zní zvuk!
Minula již doba bolů,
uplynul čas našich muk.
39