V PŘEDVEČER.
ŘETĚZY jsem řinčet slyšel,
dunět těžké okovy,
bylo, jako když se někdo
zpřelámat je hotoví,
slyšel jsem je dlouho zníti,
zněly jako na poplach,
zněly jako zvony steré,
zněly oněm na postrach,
kteří nechtěli jich slyšet
v důvěře ve sílu svou,
duněly a řinčely tak
dlouho světa dálavou.
Vzdechy, prokletí jsem slyšel,
těžká, mocná prokletí,
bylo, jak z úst tisícerých
kletba v dál když odletí
a to byly smutné vzdechy
těch, kdož stále strádali,
kletby oněch, kteří marně
o dnešku sen spřádali,
povzdechy a kletby všechny
vznášely se nad zemí,
blížilo se účtování
tiše, zvolna, se všemi.
Slyšel hymnické jsem zpěvy,
hymny velké, nadšené,
bylo, jako když se moře
velká vlna přižene,
55
slyšel myriád jsem jásot,
jásot z dálek, z neznáma,
budoucna v něm radost hýří,
o níž pěje píseň má.
Dozněly již vzdechy, kletby,
neřinčely řetězy,
zněly pouze zítřku hymny,
jásot zněl: Máj vítězí!
56