A přijde mesiáš a přijít musí!
Ó, jistě přijde lidstva spasitel,
by nás jha zbavil, svírá nás jež, dusí
a rabství znamení nám smazal s čel.
Až člověk nejvíc bolů a běd zkusí,
pak zjeví se on, smutných těšitel:
vstříc hledíme my příchodu již jeho,
my doufáme, my věříme i v něho.
Jenž věky věků ždán byl neustále,
jenž trůnil v nádherných vždy snílků snách,
jenž mocnějším nad mocné bude krále
a ozáří svět jako slunce v tmách,
on blíží se již, přijde nenadále,
by rukou smělou na tmy tvrze sáh,
by rozmetal je, prestol hanby svrhl
a s korouhví svou v sídla slavná vtrhl.
Jím nebyl onen, který na Golgatě
(by lidstvo spasil prý) byl popraven,
jenž v řasnatém a prostém chodil šatě
a pokoru a skromnost kázal jen,
jenž horlil proti přepychu a zlatě
a o království nejsoucna snil sen,
neb každé odříkání zlo jen páše.
Byl jedním z předchůdců však mesiáše.
I zjevil přece mesiáš se pravý!
Šel hlásat učení své v šero měst
a do života hlučné vstoupil vřavy,
radostnou všude rozšiřoval zvěst,
jas nesa zářný v zatemnělé hlavy,
že bratrství všech lidstva spásou jest.
Když strojů hluk se k lidskému nes uchu,
tu přišel a s ním nastal převrat duchů.
Byl krásný májový den. Slunce hřálo,
zvouc všechno lidstvo k něžným lásky hrám
a každé oko blaha tuchou plálo.
Vítězný mesiáši, vítej nám! –
se v sférách širou dálí rozléhalo.
Šel tiše, nepoznán, šel klidně, sám,
šel burcovat lid ze sna k velkým činům,
šel k trpícím, šel k smutným bídy synům.