Bože, nová generace
jako jitro mlhami
k novým cílům lidské práce
kolem vrůstá před námi.
Nám se zvolna večer šeří...
Zdaliž ona doufá, věří
jako my, již pomalu
ku „starým se pánům“ kladem?
Zda jí hárá v srdci mladém
láska v mocném zápalu?
Když jsme druhdy v život vjeli
zaslíbenou hledat zem,
možná, že jsme nevěděli,
co chcem a kam směřujem.
Čas byl trochu romantický,
ale ryzí, čistě lidský
cit nám pod krunýřem plál,
štít náš lesknul se, až milo,
na něm zlatem psáno bylo
staré slovo: Ideal!
K slova toho definici
byť by nucen někdo z nás,
snad by nevěděl co říci;
uměl však jít ve zápas,
věděl, že chce výš se vznésti
za přeludem, jejž zval štěstí,
věděl, vždy, že dobro chtěl,
věděl, ku práci když sedal,
v stavbu celku dlaň že zvedal,
na sebe že zapomněl.
Snad i při tom zbloudil mnohý,
jak už lidstva úděl jest,
vždy však ctil své staré bohy,
praporu též starou čest.
V posled, byť v dědictví chudé,
po všech přec kus práce zbude,
k níž se jednou vrátí vnuk;
nedím syn – ten v dráhy jiné
bezohledně kroky šine,
kam zve nových hesel zvuk.
Nechci zkoumat ona hesla
jedním v postrach, druhým v smích,
velká doba ta je vznesla,
příští učiň skutky z nich!
V posled všichni, již tu jdeme
v úpalu dne, bojujeme
za krásy či pravdy svět,
ať jdem k jitru, ať jdem nocí,
puzeni jsme tajnou mocí,
bezděky jsme hnáni v před.
Chci jen, mládež když zřím státi
čackou falanx před sebou,
oči, které musí pláti
před svých cílů velebou,
mozky, v nichž to vře a kvasí
blýskavicí v lepší časy,
páže k práci rozpjaté,
ňadra připravena k ráně,
chci se ptáti odhodlaně:
Co nám jednou podáte?
Otevřete nové drahy
duchu, jenž se zmítá spjat?
Ztajíte žalářů prahy
do květů a do poupat?
Vrátíte ráj staré zemi?
Sbratříte nás s lidmi všemi?
Prolomíte tvrdou hráz,
předsudek, již stavěl po věk,
o niž leb si tříští člověk,
na níž hyne květ i klas?
Sluch snad směle nakloníte
k staré sfingy němým rtům?
Ořech záhad rozluštíte
krajům všem i národům?
Plavci vzduchem, plavci mořem
proletíte divým ořem
vesmír až k zámezí hvězd?
Přinesete v úkoj bídy
z neznámé kdes Atlantidy
nové krásy blahozvěst?
Či snad chabé děti spleenu
na doběrku století
flegmatičtí k svému zhynu,
unavení trpěti,
otrháte ve požitku
nervosních dnů sporou kytku,
jež vám svadne bez plodů,
sotva jati láskou k ženě,
tupí k pravdě, v každé změně
vlažní k svému národu?
Či spíš, jak se žití spřádá,
vám se zmírní srdce tep,
až krev schladne v žilách mladá,
cílem vaším chléb jen chléb!
V boji s hroudou, v práci, v potu,
udoláte sotva hmotu
a zas mine lidský věk
ve jhu marném staré práce,
za niž stará resignace
a kdes v dálce – červánek!
Nikoli! – Vám vše plá v rose
jitra, jež jest vítězství,
vaším okem nekmitlo se
hnusné hádě sobectví!
Nechť se „positivní“ zvete,
ve vás to též raší, kvete...
Ovšem káže moda teď,
jež se poesie bojí,
zapřít cit a touhu svoji,
místo růže zvednout smeť.
Moda přejde – pouze vy tu
zůstanete s prací svou,
ve svém chtění, snaze, citu
ať se o vás prou a rvou.
Hesla zniknou v nové vřavě
v zdravém srdci, v zdravé hlavě
na myšlénky bohaté,
vše se spojí do souzvuku
k blahu lidstva a pak ruku
do hrobu nám podáte!