LIST.
(M. Lenau paní z Löwenthalu.)
List poslední snad píši Vám dnes již,
a znovu snad ty řádky oheň ztráví!
Čím, srdce, jen svou touhu utišíš?
Kdy dohoří ten trýzně plamen dravý?
Tak ptám se zas, kdy před zraky mi staví
Sen, svůdce můj, Váš obraz líbezný,
tvář Beatrice, zářný přelud smavý,
vše, čím své zlatím bezútěšné dny!
Kam jíti jen? – kde zapomnění říš?
Své „Nikdy“ v sluch přísaha Vaše praví.
Spoléhat marno i na hrobu tiš,
z něhož zas můž’ květ růst i stéblo trávy...
Ni doufat nelze, beznaděj že znaví
snů o Vás opojných let závratný...
– – – – – – – – –
Jak s děckem Madonna Vy úsměv máte hravý,
mé ztracené on křísit stačí dny!
Je útěchou jen k Umění jít, výš,
nechť Osudu člun kamkoliv mne plaví!
Mé srdce bědné... stiš se opět, stiš!
I nejvěrnějších pohled můž’ být lhavý.
Dech osamění jako kdys tě zdraví,
v něm anděl čeká tichý, bělostný.
Zrak něžný má, jenž chmury všecky taví.
Vše, po čem lační toužebné tvé dny!
14
Svatozář mějte dál kol krásné hlavy
v mých marných snech... i úsměv radostný!
Červánků nach v nich Vaši něhu slaví –
nad mládí mého ztracenými dny!
15