DVA TULÁCI.
Svistí jak šavle vítr ostrý, drát telegrafní hraje v něm. U cesty tančí stromů kostry pod mrazným jeho úderem. V chomáčích letí oblak vata azurovými propastmi. Žlutá jak lebka, kostrbatá, šklebí se luna z lesů tmy... Křepče vlak letí... v dál se žene nad strmým srázem v zimní šer. Táhlé si sloky roztoužené, kovový hvízdá hazardér... Blysk’ dole proud jak skelné střepy, v rovinu trať se navrací. Divoce letí travnou stepí vítr a vlak, dva tuláci! 7

PASTEL.
Tmavými vršky les ční v nebes báň. Vzlét’ skřivan z brázd a začal píseň novou. Jak lodě s plachtovím oblaka v dálku plovou, nad lučním pramenem se sklání laň... Silnicí k doubravě zní ženců hlas, v slunci se třpytí tam jich srpy, kosy. Za nimi vůz, tak pln, že skřípou osy pod snopů tíhou. Druhý... třetí zas’... Kdes’ výstřel pad’. – Vran černý vznes’ se shluk, a váhavě kams’ ke skalinám míří. Nad vody sklem šidélka bystře víří. Dál slunce napíná svůj zlatý luk... 8

SLOKY NA STARODÁVNÝ MOTIV.
Jde Podzim... drsný lancknecht s loutnou, křepčí a hraje. Kam pohlédne, tam stromy žloutnou, mha klesá v kraje. Vsi podřimují, z chalup kouř se plazí, mdle proud se leskne. Slunce jak mátoha kdes’ nade srázy má oči teskné. Hrad trčí z rozvalin a jeřáb plane u cesty bílé. Zlý vítr od pohoří vane a potměšile. Jde Podzim... lancknecht v pestrém šatu, dál k lesům, pláním. A bílá Smrtka s kosou v chvatu,chvatu klopýtá za ním. 9

HAMLETŮV DŮM. (Vitemberk)
Dóm stářím zčernalý kde trčí výš, vzdán pyšným snům, v chmurného zákoutí pohlíží tiš „Hamletův dům“. Štít strmý s arkýři má, s pestrým sklem, kde Melanchthon i Luther, Kranach, vládli korbelem, večerní zvon když zvolal, ku práci že minul čas, a možno jít i těm, kdož rozjímali, v krčmy kvas a zbožně pít! Snad pil tam vesele v plápolu svěc – s ním Bratří kruh – i křepký rytíř z Čech, pan Budovec, vždy věrný druh... Ne Hamlet princ – to zlý král Kristian – sem v úkryt vtáh’, když skončil dílo msty... rebely štván, štokholmský vrah. 10 Jak by tu z mlžin rost’ a na štít sed’ stín ďábla sám, a Luther hřímavý hlas v chrámu zved’. Ten zkazky klam sem vábí syny Mus, když z pitky jdou, kdy k ránu už. A měsíce střep blýská nad vodou jak křivý nůž... 11

BEETHOVEN. (Pod obraz F. von Stucka.)
Z nejhlubší černě svítí jeho maska, jak s mrtvé tváře kdysi byla sňata, věnčena laurem ze třpytného zlata. Ne muž..muž... to jinoch..jinoch... v květech spící kráska..kráska... či Genij zas’... sám César z říše tónů? Tvář askety, v níž peklo vášní hárá? Jak hledíš dál, v ní kouzlo hasne jara, jež v podzim přechází za větru stonu! A zdá se ti, kdes’ stříbrné že struny na blízku znějí, harfa Aiolova akkordem toužným zvučí v záři luny. Tak svítí z černě portrét jeho bílý. Teď jasně vidíš: tvář to andělova, jenž výš a výše k trůnu Boha cílí. 12

TRAGÉDKA.
Má Werthera, jejž kreslil Chodowiecki, i Slevogtova Dona Juana. Zná obou reků v škále city všecky, hoře i slasti chvějná membrána – Je kouzla plna zašlá romantika, i časů nových přelud mátožný. Nachový plášť a pod ním skrytá dýka. O lepším světě velkých duchů sny – Klid zraňuje a hrůza vane z ticha, leč vábit umí brána kláštera. Jak žhnul as pocel Girolama-mnicha, jenž askese byl sama příšera? I v pekel propast... k nebeskému trůnu chtěla by donést zkumné plameny! Až k šílenosti napnout vášně strunu, vše dáti v plen pro úsměv kamenný, jenž v tváři Krásy z Nesmrtelna svítí, jím požehnána jíti do věků. Být dárkyní, jež Dobra jiskru vznítí, již bozi skryli v srdce člověku! 13

LIST. (M. Lenau paní z Löwenthalu.)
List poslední snad píši Vám dnes již, a znovu snad ty řádky oheň ztráví! Čím, srdce, jen svou touhu utišíš? Kdy dohoří ten trýzně plamen dravý? Tak ptám se zas, kdy před zraky mi staví Sen, svůdce můj, Váš obraz líbezný, tvář Beatrice, zářný přelud smavý, vše, čím své zlatím bezútěšné dny! Kam jíti jen? – kde zapomnění říš? Své „Nikdy“ v sluch přísaha Vaše praví. Spoléhat marno i na hrobu tiš, z něhož zas můž’ květ růst i stéblo trávy... Ni doufat nelze, beznaděj že znaví snů o Vás opojných let závratný... – – – – – – – – – Jak s děckem Madonna Vy úsměv máte hravý, mé ztracené on křísit stačí dny! Je útěchou jen k Umění jít, výš, nechť Osudu člun kamkoliv mne plaví! Mé srdce bědné... stiš se opět, stiš! I nejvěrnějších pohled můž’ být lhavý. Dech osamění jako kdys tě zdraví, v něm anděl čeká tichý, bělostný. Zrak něžný má, jenž chmury všecky taví. Vše, po čem lační toužebné tvé dny! 14 Svatozář mějte dál kol krásné hlavy v mých marných snech... i úsměv radostný! Červánků nach v nich Vaši něhu slaví – nad mládí mého ztracenými dny! 15

ZE STARÉHO BERLÍNA.
Gendarmen-Markt se ztápěl v tmách i kostel Mariin. Jen matně kdes’ lamp bledý nach vlál z koutů propadlin, když nočních chodců zpěv a tlach se v údiv měnil, v hrůzu, strach: „Bůh s námi, Duch i Syn!“ Jak vítr hřměl, co zřeli tam v mdlém svitu měsíce? „Toť strašidelný Hoffmann sám!“ S ním postav směsice, z divoké pitky – rovnou v chrám, a všichni v očích blesk a plam’, jdou... křepce tančíce! „Hle, donna Anna... za ní v mžik Cinobr hrbatý. Julia... Kreisler kapelník, Gluck, rytíř copatý, mnich-ďábel... student... kanovník, vše Hoffmannovi jako v dík věší se na paty!“ 16 „Co blázni ti tu tropí as? Ni mrtví nelenínelení, když vinobraní láká čas?“ s rtůS rtů splývá zděšení! V tom proříz’ ticho hodin hlas, že k ránu už! – A luna v ráz kam’s zašla. Přízrak s ní... 17

VARIACE Z WERTHERA.
„Má duše tvoji objala v těch chvílích. Bolest v ní střásla se stromu Marnosti pel květů bílých! Wetzlaru světla nade strání sněžnou,sněžnou jak teskně hasla! Já Werthrem byl? A ty snad Lottou něžnou? „Na cestu dálnou, hle, z tvých rukou zbraně!“ Ach, sladká písni, jak Svaté noci dech mé líbej skráně, než přejde čas a v červánků mdlém rdění smrt z běd a tísní srdci, jež zbloudilo, dá mír – a zapomnění!“ 18

DVĚ BALADY.
I.
V náměstí koutu přihrblý dům stojí staletý, s barevných oken mdlými skly. A křivolaký jeho štít má pentagram, že Faustův byt tu byl kdys’ prokletý! Madonna v růžích na něm sic’, v podnoží s lucernou, děťátka svého hladí líc. Nad vchodem pustým v šero zří, leč světlo zmírá.... nehoří, když je tam zažehnou! Pán domu dávno v světě kdes’, po zlatu chamtící, v rozkoší, hříchu spáry kles’. Však v půlnoc blíž kdo přijít chce – pitvorné může kostlivce tam spatřit tančící... Když v okna šikmá z pestrých skel zní s věže: bam... bim... bam... ty mátohy žen ladných těl jak z modravých utkány par se v Mandragory mění tvar, a v smyslů šalbu, klam! 19 II.
Věž s cimbuřím svit luny tříští siný, šum jezu táhlý v blízku zní a šept. Nad strohé střech a štítů klikatiny hrad dávný ční,ční jak obrovitý lept. A v dál’ své vlny černá řeka valí, bez soch a kříže kamenný je most. Pozdního chodce mlžný opar šálí: do brány vjíždí tajuplný host... na koni v zbroji Rytíř s krutým hledem, v němž krví svítí msty a záští plam’plam’. A Smrt jde s ním, noc jarní mrazí ledem! I Ďábel kulhá s kančí hlavou tam... Zvon rozhoupal se prudce ku poplachu, však bezhlasý jen zřít lze jeho kmit. Kdož bděli ještě, louče zhasli v strachu! Věž s cimbuřím dál’ tříští luny třpyt – Jen v břehu tmách světélka tonou zlatá, sov houkání kde z rozvaliny zní. Tam pod hradbou dům zavržence... kata! Za noci meč si brousí popravní... 20

NA KŘIŽOVATKÁCH SVĚTA.
Dobra i Zla kde bdělí zápasníci dnem nocí střeží pevné svoje hrady, v oblouky vítězné, o slávě snícísnící, usedá Mefisto. – A s chechtem v líci verš cituje si staré Faustiady – Po zlatu touha, po rozkoši, mládí, dál’ svářícím se lidstvem hýbe, zmítá. Před hladovými lichvář břich si hladí, dál věčný kuplíř křehké ctnosti svádí, krev ďáblu pomáhá, vášeň v ní skrytá... Proč Dobra maják nikdy neshasíná a v temnu nejhlubším zahoří prudce? Proč kathedrála věže k nebi vzpíná, kde Pravda je, kde Lež, kde Vina? Mefisto nade vším jen mne si ruce: dál z otročiny plynou potu znoje, na tváři Lži je klamná Pravdy maska, tyranům k slávě lup dál slouží, boje – Na křižovatkách světa hráčů roje. Lidstva tam v sázce zas’ je bratrství a láska! 21

AUERBACHŮV SKLEP.
Starým jsem Lipskem ve snách šel, divného maje vůdcem bracha. Mefisto z bronzu kde se tměl, jsme zapadli: v „Sklep Auerbacha“! Půlnoční zněl kdes’ v blízku zvon, hrůzně, jak obvykle se píše. „Luthrův jsem přítel, Melanchthon; a na skok jen tu, z duchů říše...“ děl brach ten ke mně. – „To as žert... dobře však, humor přec’ že kvete! Dokonce snad z Wartburgu čert zjeví se nám, ba i pan Goethe?“ – – – – Vskutku tam sedí Mistr též, kritikastrů s ním celá řada. Pravda co je, co báseň... lež... za hlasem hlas se zvučně hádá... Šedivec jakýs’ v koutku zív’. To Faust je, starý alchymista! Neduhy ztrápen, jaký div, že s Luthrem on též pít se chystá... U krbu v tmě se šklebí ďas, žhavé jak uhly zrak mu svítí. Goethe kol’ hlavy hvězd má jas, a mokem rudým hrdlo sytí... 22 „Žena a víno... k tomu zpěv! I stáří lačno ohně, páni! Co byl by svět bez čarných děv? Sem s písní! Nechte mudrování!“ – – – – Leč divnou vidí naráz věc ta s všechněch končin přišlá slota. S krvavou ranou umrlec – sám Werther – mih’ se, a s ním Lotta! „Spásného ženství rub a líc!“ směje se ďas. – „Ta lilje bílá byla mu světlem zřítelnic! – – – – I bambitkou mu posloužila!“ * Mlčky svou každý dopil číš. Společnost duchů neklid trhá. Líp věru je, být hrobu blíž, než třikrát kohout zakokrhá... 23

LIGURSKÝ MOTIV.
Z růžové vily v cypřiších s nymfami, amoretty, svěží zněl soprán... jásal... tich’, a cinkot číší zněl tam, smích – před modrou tváří moře. Kol’ rasův vůz se zvolna bral, kůň slepý za ním, uvázaný. Z hnisavých ran bič maso dral; tak pomalu se sunul dál’ muk obraz, bídy, hoře! Jak bolelo to lání, řev, bitého slepce klopýtání silnicí podél zlatých rév! V cypřiší háji jásal zpěv, a slunce v Boží dlani! 24

ROMANCE.
Laguna se jako samet leskla v oleandrů toužné vůni, mdlé. V oprýskaném, starém zrcadle shlížela se modrá růže ze skla – Jak by echa harfy v blízku zněla, před mátožnou hlatí stanul stín čarovného Venušina těla. Měsíce střep klesal do hlubin – Paruk běl a černé v tvářích masky mihly se pak, rudý krásek ret, v divém tanci dávno mrtvé chásky! Nahé šíje v třpytu zlatých tret – Palác třás’ se do základů hloubi, až se v blízku jitřní ozval zvon, chrám kde šerý má San Simeon, milenci kde bloudí v květném loubí... Laguna se jako samet leskla, v oleandrů toužné vůni, mdlé. V benátském tom, slepém zrcadle truchlila dál modrá růže ze skla... 25

ŘÍMSKÁ ČRTA.
Andělský hrad... ten přelud žlutavý v stříbrné Tibeře stín cimbuří svých shlíží. A s hvězdou krvavou na utonulém kříži San Pietro též pod hlatí vod se chví. Stesk pinií na Janiculu mře, tváří v tvář požáru na topasovém nebi. Cár antiky se ironicky šklebí k lecjakých časů směšné loutkohře...

CAMPAGNA DI SIENA.
San Galgano, to hrůzné opatství, i Ďáblův hrad... poustevny... sídlo krys,krys. Hle, Peruzzi tu nebe s peklem spájí v zapadlém kastelu, tak rušném kdys’! V guirlandách révy hroznů zlať se stkví a cypřiše stín kobaltový mají. Nad krajem dřímá divné tajemství, je řada kampanil v něm teskný vlys. Co chvíle zvony truchlou píseň hrají, volání z podsvětí jak slyšel bys’! Však dál a dál tě vábí snové tví, a v tvářích úsměv Madon rajských tají. 26

PIRANO.
Zubaté hradby a brány nad oliv týčí se háje. Bronzový Tartini dole na starém náměstí hraje... Malebné benátské domy – na skále kampanila. V přístavu rybářů lodě: zelená, žlutá a bílá... Na večer v moře šept, snění, tisícem barev plá západ. A kamenné Pirano mění v kouzelný malířův nápad... 27

VEČER VE STARÉM TERSTU.
San Cipriano s malebných střech spletí své obrysy do nebes modra kreslí. Na ztmělý dóm už holubi se snesli, v němž starý Řím památku svoji světí... Věk za věkem tu obnažuje stopy, zříš oltáře, jež domy truchle zdobí. Nad pronárodů kráčíš tady hroby, až ke sloupu, kde Sergiovo kopí. A bóra letí, chechtá se a kvílí. Teď kmit’ se maják v rej ten ostrým světlem. Jak obrovský za chvíli vzplane BetlémBetlém, Tergestum celé, čarný přelud bílý... 28

FRAGMENT Z DOPISU.
Proč v pamět tvou se znovu vrací zarostlý révou tichý dům, jenž v háji cypřišů se ztrácí? Proč v pamět tvou se znovu vrací síň líbezná... hodiny hrací, kde’s blízek býval nebesům? Proč v pamět tvou se znovu vrací zarostlý révou tichý dům? Tam v skály prudce moře bilo, šumělo věčnou píseň svou. Co v kout ten tebe přivábilo? Tam v skály prudce moře bilo, podivnou srdce tvoje zpilo svou rhapsodií mámivou! Tam v skály prudce moře bilo, šumělo věčnou píseň svou... Přátelský úsměv tebe vítal, andělsky znící, vroucí hlas, zrak, v jehož hloubi ráj ti svítal – Přátelský úsměv tebe vítal, stín smrti však se v tváři kmital, v níž tolik skryto božských krás! – Přátelský úsměv tebe vítal, andělsky znící, vroucí hlas! 29 Proč musil moři propadnouti ten opojivý mládí květ, radostné žitím nechat pouti? Proč musil moři propadnouti, Triton jak v roh svůj počal douti, zpěv Najád... Sirén... toužný znět? Proč musil moři propadnouti ten opojivý mládí květ? Snad kletba dávná dosud stíhá tam mořeplavcův pyšný rod, a jako harpyje se zdvihá... Snad kletba dávná dosud stíhá, a její spár se nocí mihá až v nitro domu z lůna vod. Snad kletba dávná dosud stíhá tam mořeplavcův pyšný rod... Dál o skálu se vlny tříští, v cypřiších truchlí starý dům, jak vítr kolem lká a sviští... Dál o skálu se vlny tříští v západu rudém tratolišti, hlas zvonů stoupá k nebesům. Dál o skálu se vlny tříští. V cypřiších truchlí starý dům... 30

ZPĚV POUTNÍKA O HOŘE V OBLACÍCH.
„To divný západ byl na horách tenkrát kdes’! Bor šuměl sladce tak a nachem svítil vřes... Já výš’ a výš’ jsem šel, kde vítr sláb’ a tich’, mír blahý večera jak na vše kolem dých’. K nebesům v úžasu zrak můj se náhle vznes’ k přeludu čarnému dvou křídel andělských! Tak skvělou oblačných kdo růží hru kdy zřel? Kdo v tvar ten zázračný je v čistý azur schvěl? To nebyl přelud jen ni zraků pouhý klam! Tam anděl klečící svá křídla vzpínal sám, jak táhlý zvonů hlas z údolí vzhůru zněl, a výhně slunečné žár zvolna has’ i plam’. 31 A pod ním nad lesy v modravém kouzlu par tam hory Alvernské jsem lepý spatřil tvar, i z dřeva, ze slámy, hle, Františkovu chyš, kde osamělý strom své větve zvedal výš’. Tak mocný oblaků já nezřel dosud čar, ač slunce zapadlo a večer vzcházel již... V městečko vešel jsem. Tam údiv, bázeň, vzruch. „Co říci chtěl nám jen, Bůh Otec, Syn i Duch?Duch?“ Ta křídla zázračná... v oblacích chyška ta na hoře posvátné. Těch libých ptáčků sta! Jak spěli výš’ a výš’, jak chvěl se v písních vzduch! Z Assisi František! Zářící stigmata! 32 To divný západ byl. Já na kolena kles’. Pak dál jsem do hor šel, zvěst blahou lidem nes’, a cestou v srdci mém o slunci zpěv mi zněl. Na vše, co tížilo, jak bych byl zapomněl!... Byl kámen bratrem mým, sestrou bystřina kdes’, brat měsíček mne ved’, jenž v druži hvězd se stkvěl.“ 33

JAK MOŘE ŠUMÍ...
Benátský kastel v modravé shlíží se hlati; západ v něm staroby zlatí vybledlý pastel – Pán v světě kdesi v karty hrá, tančí a loví. Věž chátrá, puchřejí krovy, prázdnota děsí – Cypřiše truchlí v nádvoří koutu, kde hrobka; pustá je strážcova kobka, v kapli pach ztuchlý – Dávno čas minulminul, varhan kdy píseň tam zněla, vzpoura jak nádvořím hřměla a dóže zhynul! Z bran zbyly rumy, v travinách drolí se valy. – Zvonů hlas chvěje se z dáli. A moře šumí... 34

BENÁTSKÉ ZRCADLO.
Těch, z nichž sám vyšel, chtěl zachytit by lepé stíny. Hlas jak by slyšel z hluboké času propadliny – řad divných tváří z osleplé hlati vidí stoupat, jak luna září, keř růžový v ní, plný poupat... V půlnočním tichu rozkoše plam’ tam bílý tryská! V stonu a v smíchu se dýka chví a s jedem miska – plášť rudý vlaje, andělsky krásná tvář v něm skryta. Na loutnu hraje u okna kdos’, jak modře svítá... Zní matutinum, laguny uleh’ opar siný. Přej spánek stínům! Nám, Pane, odpusť jejich viny! 35

KRAJINA U MONFALCONE.
Rozstřílený zákop u silnice. Někde v daleku, kde Piave, podzimní žhne slunce krvavé. Cypřiš v něm jak černá hoří svíce – Šedí skal jen kleť se plazí šerá. Netaž se, co mrtvých ztlívá tu, vrchu přesmutného v úkrytu. Rudý kříž jim plane za večera! Pablesk hrůzy na kraji tom leží, v řevu děl ač nechví se už zem’. Stříbrný svit moře vlá až sem. Lhostejně čas v propast věčna běží! 36

RÊVERIE. (Convento di San Girolamo.)
Večer jak jde... a se tmí, uprostřed knih na mém stole svítí váza z Fiesole starým zlatem, nymfami. Kampanily slyším zvon v zbloudilého snění klamu, violy jak vroucí tón dozníval by v touhy plamu... Cypřiš ponurý stín má nad etrurským v skále rovem. Vrchy kol’ už objímá mlha v šatu purpurovém... Jako tenkrát chví se zas’ sadem klášterním zpěv „Ave“. Luna, žlutší nad topas, v ambity tam zírá tmavé. Večer jak jde... stíny s ním, uprostřed knih na mém stole stará váza z Fiesole svítí jasem groteskním... 37

LEONARDO DA VINCI: „POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ“.
Tu zázrak rukou Kristových tvé srdce nejvíc jal. Jak by on sám byl na ně dých’ a k sobě výš je mocně zdvih’ – plamenem kámen vzplál! Chléb v tělo své, v krev víno zas’ za tebe proměnil! V tvé duše stíny seslal jas, bludičky pochyb rázem zhas’ a pevný dal ti cíl! Zříš jeho ruce, šťastné tak, když všecko rozdaly! A vzrušen v hvězdný hledíš zrak, ni smrtelných jejž útrap mrak zachmuřit nemoh’ zlý... Nechť Jidášů všech smích zní, skřek, žold přej i provaz jim! A Kristu všechen svůj vzdej vděk, za zázrak ten, za spásný lék, jímž blud tvůj změnil v dým! 38

BALADA Z TOVÁRNY.
Ztich’ skřípot brzd a svisty kol, sluch drásající symfonie, zpěv kovu táhlý v dur i mol. Teď v tiš tu měsíc zář svou lije... sklem oken, na nichž skvrny, prach, mátohy dovnitř promítají. Dole i v pater výšinách postavy lidské stát se zdají... vše strašidelný nádech má, jeřábů tvar... rour klikatiny. Kde nejčernější stéká tma, tam světélkují z pecí plyny, kmitavé linky hnacích lan chví se jak obří harfy struny. To uschlou krví přivolán kostlivec hrá v nich v svitu luny! Na prázdno, smutně kola jdou. Za mráčkem mráček nebem pílí, jak mátoha za mátohou, těch, kdo tu život položili! 39

BETLÉM.
V aleji za městem, kde v létě mládí hřeší, v lucerně špinavé se plamen mihotá. V půlnočních hodinách tam straší samota, a v troskách cihelny stín psanců bez přístřeší – Zda hvězda betlémská v ten kout svou sešle záři k rodince žebráka, na děcko osleplé, jež o cukrátku blouzní tam a o teple, a radost zažehne běd černých na oltáři? Jak krále k jesličkám snad přivede sem z dáli, tři staré tuláky, odrané, kosmaté, ve stáji zborcené a sněhem zaváté by matce hladové a děcku sousto dali – A zvonů vánočních jak vítr píseň snese v jich srdce ostnatá, v nichž hněv a nenávist, snad obraz Jezulátka objeví se, čist, a s láskou bázlivou i něha v sladkém plese... 40

ŠACHTA.
Uprostřed lesů dumavých pod skalou šachta je skryta. NetvorNetvor, jak zlý by na tě dých’dých’, otravným plynem tě vítá, tvářemi, v kterých nezříš nach, v jichž žluti výčitka svítí: v ustydlých země hlubinách jak hořko, hořko je žíti, nebes kdy blahá čaromoc všem září! – Jak je mukou červem se plazit v zrádnou noc, rvát Smrti skývu z rukou! * Druh za druhem jde pěšinou s kahancem po boku. Své kalné oči k slunci pnou, jež míří k vysoku. Slyšíš snad zpěv? Neb hlahol..hlahol... smích? – Jen povzdech melancholický! Stesk kraje, který na tě dých’, byl přetěžký stesk lidský! 41

ČESKÁ KRAJINA.
Řad tmavých návrší se táhne v šíř i dál a na nich skalisk ostré silhouetty. Kraj, na nějž tolikrát jsi v žití vzpomínalvzpomínal, zas’ vítá tě,tě jak před mnohými léty... modravých hájů pruh, doubravy stesk a tiš a na lučinách zlatá záře hravá. Těm, kdož tu živi jsou... ty věru závidíš. S tím krajem spjala tě kdys’ láska žhavá! Kostela bílá věž... pod strání starý mlýn, už z daleka tak přátelsky ti kynou. I potok s vrbovím, lip věkovitých stín, obláčků jarních nach, jež azurem v dál plynou... Zní zvonu hlas. – Vsi v sváteční zříš klid i v strohé za ní hradu zříceniny, jak skřivan výše vzlét’ k Tvůrci se pomodlit nad kyprou brázdu rodné svojí hlíny. 42

ZAPOMENUTÁ.
Zapomenutá... ztracená... v snu se mi náhle objevila zapadlých časů z bezedna! A pohorský kraj smavý s ní, v němž rozvalina groteskní nad skalou šerou čněla bílá – Kdys Puškina jsem čítal tam – svět rád měl tehdy jeho básně – vtip růžový, slov pel a klam. Alt dívčí v podvečer tam zněl, zpěv rond a toužných pastorel a v světlý les se snášel hlasně – Podzimní vítr vane už, illuse všecky rozmet krutě, co ještě srdce čekat můž’? Z jiných jak světů hvězdný zrak proč v tvář mi hleděl, dlouze tak, jak v půlnoc hodin tluk zněl dutě? Ne, nebyla v něm výčitka, ni vášeň, krve melodie, leč čaromoc, ta, která tká kouzelný závoj chmurám dnů, cíl poslední kdy v dohlednu: zář smírná věčné Poesie! 43

SLOKY PRO HUDBU.
Třpytná nebes báň se klene nad doubravou. Jako přelud bílý z temna chalup výš se týčí kostelík. Potok šumí lučin kyprou travou a s písní jeho rozmarnou a hravou jde smích a vzlyk, když mlýnským splavem v šerý údol pílí. Mátožné dva stíny stojí u hřbitova. Kdosi tam zpívá o touze... naději a věčné lásce pošetilá slova. V noc prudká dýše vůně šalvějí. A luna stříbrná se ve kraj dívá z hvězd závějí! 44

ZE STARÉ PRAHY.
Nad prejzy střech pohádkou středověku věž trčí klášterní. Loggie z renesance do dvorku hledí sličná, plná vděků, kde haraburdí, smeť, a v koutu tráva. Z ní lípa staletá se zvedá, smavá, a z klícek kanárů zpěv tryská do romance. Kdys’ patriciů sídlo, blahobytu, teď chudé hostí jen, i žití trosečníky. Však píseň veselá den celý zní tu. Též o vtip žahavý nebývá nouze, a za večerů ryčně tak i dlouze v hlahol i žert a smích kvíkají harmoniky. Zákoutí omšelá! Z nich poesie jak sladce hovořit dovede k básníkovi! Z kamenů, balustrád i zvonů melodie či z kvítí polního za okny chudých, z chrp, koukolu a planých máků rudých, jež lidských o srdcích mu víc, než chtěl by, poví! 45

U „MILOSRDNÝCH“.
Kde branka vede v sad... staletý tis se zelená; černí psi kamenní na příchozího zuby cení dravé. „Una ex his... non redit bis!“ zní hodin s kostlivcem výstražné znamení před refektářem v záři mihotavé. Je kouzla pln ten staropražský kout, ač strastný čas v něm tráví nemocní. Nůž chirurgův jim svítí chladným leskem v sny horečné, když čela počnou žhnout..žhnout... Ve skalce v sadu Matka boží ční a lidskou bolest zraků značí steskem! 46

CHVÁLA VENKOVA.
Pod hradní troskou z pradávných už časů tiše se pase skot a koz i ovcí stádo. V záři dne letního vše na světě je rádo, zem’, kámen, květ i klas ztápí se v jasu, obláčky plynou v dál’ a z mladých dubin roj ptáků v třpytnou výš nad svěží nivu vzlétá. Úsměvná pastýřka si růže ve vlas vplétá. I plachá laň jde v luka z lesních hlubin. Na stráni strom kde stín svůj skytá vlahý, tam kypré ženy líc – jež s děckem hrá si – září. Nad horou slunce plá, jak monstranc na oltáři, klid nesmírný vše prostupuje, blahý – I krčma u cesty má smavé loubí a věnec zelený, s nímž vánek hrá si v štítu. V besídce pocestní Bakchovi holdují tu, zpěv se šprýmem se rozpustilým snoubí – Potůček zamžený jak zašlá slída vine se klikatě křehkými travinami, a slunce nad horou dál metá zlaté plamy. Psík chundelatý věrně stádo hlídá... 47

SLOKY.
Už ztichla v pláni větru píseň ostrá, rezavým zlatem rozhořel se chlum. Hrad v troskách tamtam, jak z hrobu vstalá kostra, v červánků záři trčí k nebesům... Ještě se potok matným stříbrem leskne, kde v mokřinách je rozvalený mlýn. Houkání sov v něm ozývá se tesknéteskné, kraj celý tma když ukrývá v svůj klín... Střep slunce žhavý překotně kam’s padá jak v moře hloubi rozpůlený vrak. Kouzelné šero na lada se vkrádá. Plam’ poslední trysk’ dálných do oblak... U lesa dům se osamělý zvedá. Tam klavír zní... s ním vroucí dívčí alt. Ve hlati vod se luna shlíží bledá, však nebe modřejší je nad kobalt... V záhonech růže vánek čechrá lehce, a v písku chřestí listím spadalým. Dnu krásnému se ještě umřít nechce, jak posledním těm květům, uvadlým... Zní klavír dál’, a píseň je to známá. Do oken vily chlad už vpad’ a stín. Hraje a zpívá Taťana tam sama. A nepřichází její Oněgin... 48

MINIATURA.
Šat lehoučký má, sněhobílý, tak trochu v stylu Markétky, a tvář svou cudně k hrudi chýlí s úsměvem zbožné koketky... I stolístky tu dvě jsou bílé, jež zdobí vlasů pletence. Jak z obrázku se dívá mile a sčítá klokoč růžence! Figurku drobnou dámy s květy, jež stářím asi rovna jí, má za sousedku. Silhouetty výš nad nimi se černají... Tak nade stolem samotáře, jejž nevábí už ctnost ni hřích, dob krasších kdys’ mdlá chví se záře z těch růží v zlatých kadeřích... 49

MĚDIRYT. (Madame Dubarry.)
Nad věží měsíc zamodralý visí. Svítilna žlutou v pokoj line zář – Tesklivá půlnoc věci z dávna křísí. Má krev a nervy z obrazu ta tvář... Strom odraný větvemi v okno klepe, zní v krbu vichru ston, hlas hodin zkomírá, a krásce na káře kol’ retů úsměv hrá, však plamen zhrdavý se v očích třepe... Zkad zbloudil sem ten starý obraz siný, krvavé memento a Revoluce třas? Tvář ústa otvírá, však v hrdle vázne hlas: v tmě pozadí nůž svítí guillotiny! 50

PASTEL.
Potulný zpěvák s loutnou je Podzim odraný. Jak blíž’ jde, stromy žloutnou a mlhavé jsou dny – O zašlém zpívá štěstí hlasem jak puklý zvon; listí mu větrem chřestí v skřípavý loutny tón – Jde sadem a jde lady, a všude lze jej zřít, lancknechta z maškarády, jenž v očích slz má třpyt – však přec se vznáší v tanci nad bílou silnicí. Má sladké hrozny v ranci, zlať s modří tesknící... 51

BEZDĚKOVSKÁ ELEGIE.
Oblak za oblakem k horám plove, k modrošedým horám Šumavy. Zlatá záře nad krajem se chví, i nad hřbitůvkem tvým, Bezděkove! Zapadlé dva skrýváš v trávě hroby, z rokoka dvě desky kamenné. Sluneční jen šípy plamenné neb svit luny modravý je zdobí! Tupadelská skála strmí z lesa, křivolaká, plná rozsedlin. Vlčí mák tam roste, kapraď, blín, vrchol jak by hrozil spárem běsa! Vítr kolem lká a táhle sténá, básník Spiess kde v sluji měl svůj byt. Dávno již tu jeho stín se kmit’, hraběnčina tvář, s ní krajek pěna, duch tmám propadlý kde svět už míjel, samotář kde příšer dav jen zřel, třpyt když hasnul hvězd, svit luny mřel, a vítr lkal, jak rakev kdyby sbíjel... Srdcí dvou tu lásku kvésti znova, skála viděla a marný plam! Jed se slitoval, když sen byl klam, líbezná hraběnko Küniglová! – – – – 52 Oblak za oblakem k horám plove, k modrošedým horám Šumavy. Zlatá záře nad krajem se chví, i nad hřbitůvkem tvým, Bezděkove! 53

STARÝ DŮM V RÉVOVÍ.
To obrázek jak z dávno zašlých časů! Z listí a hroznů žlutavé zdi svítí a v oknech svlačců fialové kvítí v dnů podzimních mdle mihotavém jasu..jasu... Tam z večera, když náměstíčko tichne a před chrámcem se tmějí sochy svatých, dvou dívčích hlasů, jarou touhou vzňatýchvzňatých, z těch oken píseň opojivá dýchne... V altánu starý pán při sklence dřímá. Jej akord klavíru už nedojímá, leč písně svatební když slyší slova. Tu zří svou Lenku zas, jež v Pánu leží a vlahým slzám brání se jen stěží. By zahnal trud – číš vínem plní znova! 54

SNĚNÍ S PALUBY.
Hleď, z oliv háje Nymfa zírá plachá v sad zarostlý bílého u kastelu. Tam tvář se šklebí pitvorného Baccha, jenž květ si ve vlas vplet’ se zlatem pelu. Soch mramory se, zvětralé už, drolí, bůh Radosti však dál dlí v smavém kraji. Žeň hojnou dává vinici i poli, na flétny pastýři tam vábně hrají... Jen Láska sama jak by domov měla v té rajské končině na břehu moře! Smrt zdivená ztad jinam odšuměla na větru křídlech, a s ní všecko hoře! Tam listí révy s thyrsů vlá a kvítí, tvář slunce prudce žhne, a neumdlévá. Za Nymfou, hleď, jak Fauna oči svítí! A Bacchos víno do číše si vlévá... 55

SLOKY MÁJOVÉ.
Jez došuměl a utich’ v olších mlýn, trať v daleku jak zlatý had se blyští; kouzelně vlají mlhy ze sítin a slunce směje se v červánků tříšti – Kraj jak by dřímal pod sklem růžovým, hrad v oblak ční a za ním skalin tesy; stoup’ k nebi výš’ modravý z chalup dým, zvon večerní se rozezpíval kdesi – Jde za stádem svým pastýř s pohoří, a na roh vydutý hrá píseň třesknou. Nad doubravou už luna v údol zří, kde rybníky se jako stříbro lesknou – Žluť pampelišek děti do věnců na louce vijí sedmikrásek s bělí. V les vonný mizí kroky milenců. A máje čarem chvěje se kraj celý! 56

BAREVNOU KŘÍDOU.
Zní skřehot žabí z rákosiny tence a bázlivě se nad hlubinou chví. Jak mihla by se tam tvář utopenceutopence, odraný kříž kde v břehu trouchniví... Z luk pokosených vůně sena táhne. A baladický chorál večera jak hebce když se do strun harfy sáhnesáhne, v žloutnoucích vrbách snivě vítr hrá... Z chaloupek v stráni modré plynou dýmy. Červánků růže věnčí nebesklon. Jdou milenci cestami zapadlými. Jak z podsvětí si z dálky zpívá zvon... 57

NOKTURNO.
Jak modravým bys’ v kraj ten hleděl sklem; za dne tak lhostejný, pohádkou zdá se v tom světle divném, z mraků vytrysklémvytrysklém, a v mžikavých hvězd šálení a jase... Jaké to kouzlo vane z prostých chat, jež na stráni se k siré zemi krčí! Z mlh postavy tam kouzlí větru chvat, by zahnal je pak s chechtem ve hloub’ smrčí – Teď k hradní trosce směsici tu vznes’, jak na cimbuří roj by tančil duchů; co teskný chorál pěje černý les, motýlů nočních šelest zní mdle v sluchu... Kdes’ hrčí mlýn a táhle šumí splav, zář luny siná z mraků dál se line. Na ruku sed’ ti lyšaj – smrtihlav, jak v záhrobí už náležel bys’ stinné... Vše podivný má, ustrnulý tvar, i tulák ten, jenž stanul na rozcestí a zkřehlý už se halí v pláště cár, s písničkou na rtech o ztraceném štěstí – Zavíráš okno. – Spat se už chce, spat... roh ponocného doznívá kdes’ hebce; pokoj je vůně pln podzimních růží, mát, a křídla lyšaje zas v blízku šumí lehce... 58 (Z cyklu „Máchovské elegie“.)
I.

JARNÍ KRAJINA.
Proč v pamět tvou se vrací bílý z modřínů čnící v troskách hrad, jak za hory se slunce chýlí? Proč v pamět tvou se vrací bílý dívčí ten profil... úsměv milý, mlha když stoupá z šerých lad? Proč v pamět tvou se vrací bílý z modřínů čnící v troskách hrad? Tam na křídlech tě touha nese, Božích muk sloup kde pokryl mech, v němž bodlák, metlice se třese. Tam na křídlech tě touha nese, hlas líbezný však neozve se, jak vstříc ti zníval v mládí dnech! Tam na křídlech tě touha nese, Božích muk sloup kde pokryl mech. Obláček zlatý v dálku plová, nadějí sladkou dýchá máj. V hlubinách lesa houká sova. Obláček zlatý v dálku plová, milenci jak jdou od hřbitova s písničkou na rtech v zkvetlý kraj. Obláček zlatý v dálku plová, nadějí sladkou dýchá máj. 59 V tvoji však pamět zas se vrací ten vyčítavý z mládí stín, a v nachu červánků se ztrácí. V tvoji však pamět zas se vrací s divokou břehu dekorací, kouzelný obraz Jarmilin. V tvoji však pamět zas se vrací, ten vyčítavý z mládí stín... O skálu s křížem proud se tříští, kde poustevník měl z dávna chyš, a vítr kolem lká a sviští. O skálu s křížem proud se tříští, v západu rudém tratolišti. Z chaloupek dým se plazí výš. O skálu s křížem proud se tříští, kde poustevník měl z dávna chyš. Stříbrné mlhy plynou šerem, s vřesovišť v dol je vítr svál. Luny tvář září nad jezerem. Stříbrné mlhy plynou šerem; pod skalou v pestrém kvítí sterém Máchův jak přelud by tam stál... Stříbrné mlhy plynou šerem. A poutník Věčna mizí v dál... 60 II.

JEZERO.
V modravé tonou hvězdy hloubi, májové noci láká čar. Skalných kde břehů šerá loubí, z rákosin běl vlá hebkých par, by v přeludů se slila tvar, s borovic stíny jenž se snoubí... Slyšíš snad slova, teskně znícíznící, z propasti klamné zašlých dob? Jsou bez vůdce to loupežníci, dávno už kleslí v psanců hrob? Jarmila, plná mládí zdob, s ní Hynek... Vilém? – Těžko říci! Zvučí tam harfa Aiolova, tajuplný jak Věčna hlas. Nad chmurný oblak luna plová. A v půlnoční ten duchů čas, jak by se v mživém svitu třás’ pel nejsladší... snu básníkova! 61

SKICA Z VLAKU.
V azuru oblaka rozevlaná – topolů vršky v jich třásni. Krajina procitla z chmurného sna, v barev dvou stkví se básni. Úsměvná cesta jde v dalekou pláň. Stříbrná s azurnou splývá. Skřivan se vznáší nad Boží dlaň, a zpívá... 62 OBSAH
Dva tuláci7 Pastel8 Sloky na starodávný motiv9 Hamletův dům10 Beethoven12 Tragédka13 List14 Ze starého Berlína16 Variace z Werthera18 Dvě balady19 Na křižovatkách světa21 Auerbachův sklep22 Ligurský motiv24 Romance25 Římská črta26 Campagna di Siena26 Pirano27 Večer ve starém Terstu28 Fragment z dopisu29 Zpěv poutníka o hoře v oblacích31 Jak moře šumíšumí...34 Benátské zrcadlo35 Krajina u Monfalcone36 Rêverie37 Leonardo da Vinci: Poslední večeře Páně38 Balada z továrny39 Betlém40 [63] Šachta41 Česká krajina42 Zapomenutá43 Sloky pro hudbu44 Ze staré Prahy45 U Milosrdných46 Chvála venkova47 Sloky48 Miniatura49 Mědiryt50 Pastel51 Bezděkovská elegie52 Starý dům v révoví54 Snění s paluby55 Sloky májové56 Barevnou křídou57 Nokturno58 Jarní krajina59 Jezero61 Skica z vlaku62
[64] Julius Skarlandt BÁSNÍKŮV SKICÁŘ Vyšlo jako 1. svazek Universální bibliotéky u nakladatele P. Krušiny v Praze. V úpravě Ferdinanda Holase vytiskli Stiebling a Havelka v Praze XII, Francouzská 15, v březnu 1937. Edice Triton sv. I.
E: jf; 2006 [65]