ZAPOMENUTÁ.

Julius Skarlandt

ZAPOMENUTÁ.
Zapomenutá... ztracená... v snu se mi náhle objevila zapadlých časů z bezedna! A pohorský kraj smavý s ní, v němž rozvalina groteskní nad skalou šerou čněla bílá – Kdys Puškina jsem čítal tam – svět rád měl tehdy jeho básně – vtip růžový, slov pel a klam. Alt dívčí v podvečer tam zněl, zpěv rond a toužných pastorel a v světlý les se snášel hlasně – Podzimní vítr vane už, illuse všecky rozmet krutě, co ještě srdce čekat můž’? Z jiných jak světů hvězdný zrak proč v tvář mi hleděl, dlouze tak, jak v půlnoc hodin tluk zněl dutě? Ne, nebyla v něm výčitka, ni vášeň, krve melodie, leč čaromoc, ta, která tká kouzelný závoj chmurám dnů, cíl poslední kdy v dohlednu: zář smírná věčné Poesie! 43