BALADA Z TOVÁRNY.

Julius Skarlandt

BALADA Z TOVÁRNY.
Ztich’ skřípot brzd a svisty kol, sluch drásající symfonie, zpěv kovu táhlý v dur i mol. Teď v tiš tu měsíc zář svou lije... sklem oken, na nichž skvrny, prach, mátohy dovnitř promítají. Dole i v pater výšinách postavy lidské stát se zdají... vše strašidelný nádech má, jeřábů tvar... rour klikatiny. Kde nejčernější stéká tma, tam světélkují z pecí plyny, kmitavé linky hnacích lan chví se jak obří harfy struny. To uschlou krví přivolán kostlivec hrá v nich v svitu luny! Na prázdno, smutně kola jdou. Za mráčkem mráček nebem pílí, jak mátoha za mátohou, těch, kdo tu život položili! 39