BEETHOVEN.

Julius Skarlandt

BEETHOVEN. (Pod obraz F. von Stucka.)
Z nejhlubší černě svítí jeho maska, jak s mrtvé tváře kdysi byla sňata, věnčena laurem ze třpytného zlata. Ne muž..muž... to jinoch..jinoch... v květech spící kráska..kráska... či Genij zas’... sám César z říše tónů? Tvář askety, v níž peklo vášní hárá? Jak hledíš dál, v ní kouzlo hasne jara, jež v podzim přechází za větru stonu! A zdá se ti, kdes’ stříbrné že struny na blízku znějí, harfa Aiolova akkordem toužným zvučí v záři luny. Tak svítí z černě portrét jeho bílý. Teď jasně vidíš: tvář to andělova, jenž výš a výše k trůnu Boha cílí. 12