AUERBACHŮV SKLEP.

AUERBACHŮV SKLEP.
Starým jsem Lipskem ve snách šel, divného maje vůdcem bracha. Mefisto z bronzu kde se tměl, jsme zapadli: v „Sklep Auerbacha“! Půlnoční zněl kdes’ v blízku zvon, hrůzně, jak obvykle se píše. „Luthrův jsem přítel, Melanchthon; a na skok jen tu, z duchů říše...“ děl brach ten ke mně. – „To as žert... dobře však, humor přec’ že kvete! Dokonce snad z Wartburgu čert zjeví se nám, ba i pan Goethe?“ – – – – Vskutku tam sedí Mistr též, kritikastrů s ním celá řada. Pravda co je, co báseň... lež... za hlasem hlas se zvučně hádá... Šedivec jakýs’ v koutku zív’. To Faust je, starý alchymista! Neduhy ztrápen, jaký div, že s Luthrem on též pít se chystá... U krbu v tmě se šklebí ďas, žhavé jak uhly zrak mu svítí. Goethe kol’ hlavy hvězd má jas, a mokem rudým hrdlo sytí... 22 „Žena a víno... k tomu zpěv! I stáří lačno ohně, páni! Co byl by svět bez čarných děv? Sem s písní! Nechte mudrování!“ – – – – Leč divnou vidí naráz věc ta s všechněch končin přišlá slota. S krvavou ranou umrlec – sám Werther – mih’ se, a s ním Lotta! „Spásného ženství rub a líc!“ směje se ďas. – „Ta lilje bílá byla mu světlem zřítelnic! – – – – I bambitkou mu posloužila!“ * Mlčky svou každý dopil číš. Společnost duchů neklid trhá. Líp věru je, být hrobu blíž, než třikrát kohout zakokrhá... 23