JEZERO.

Julius Skarlandt

JEZERO.
V modravé tonou hvězdy hloubi, májové noci láká čar. Skalných kde břehů šerá loubí, z rákosin běl vlá hebkých par, by v přeludů se slila tvar, s borovic stíny jenž se snoubí... Slyšíš snad slova, teskně znícíznící, z propasti klamné zašlých dob? Jsou bez vůdce to loupežníci, dávno už kleslí v psanců hrob? Jarmila, plná mládí zdob, s ní Hynek... Vilém? – Těžko říci! Zvučí tam harfa Aiolova, tajuplný jak Věčna hlas. Nad chmurný oblak luna plová. A v půlnoční ten duchů čas, jak by se v mživém svitu třás’ pel nejsladší... snu básníkova! 61