ZPĚV POUTNÍKA O HOŘE V OBLACÍCH.

Julius Skarlandt

ZPĚV POUTNÍKA O HOŘE V OBLACÍCH.
„To divný západ byl na horách tenkrát kdes’! Bor šuměl sladce tak a nachem svítil vřes... Já výš’ a výš’ jsem šel, kde vítr sláb’ a tich’, mír blahý večera jak na vše kolem dých’. K nebesům v úžasu zrak můj se náhle vznes’ k přeludu čarnému dvou křídel andělských! Tak skvělou oblačných kdo růží hru kdy zřel? Kdo v tvar ten zázračný je v čistý azur schvěl? To nebyl přelud jen ni zraků pouhý klam! Tam anděl klečící svá křídla vzpínal sám, jak táhlý zvonů hlas z údolí vzhůru zněl, a výhně slunečné žár zvolna has’ i plam’. 31 A pod ním nad lesy v modravém kouzlu par tam hory Alvernské jsem lepý spatřil tvar, i z dřeva, ze slámy, hle, Františkovu chyš, kde osamělý strom své větve zvedal výš’. Tak mocný oblaků já nezřel dosud čar, ač slunce zapadlo a večer vzcházel již... V městečko vešel jsem. Tam údiv, bázeň, vzruch. „Co říci chtěl nám jen, Bůh Otec, Syn i Duch?Duch?“ Ta křídla zázračná... v oblacích chyška ta na hoře posvátné. Těch libých ptáčků sta! Jak spěli výš’ a výš’, jak chvěl se v písních vzduch! Z Assisi František! Zářící stigmata! 32 To divný západ byl. Já na kolena kles’. Pak dál jsem do hor šel, zvěst blahou lidem nes’, a cestou v srdci mém o slunci zpěv mi zněl. Na vše, co tížilo, jak bych byl zapomněl!... Byl kámen bratrem mým, sestrou bystřina kdes’, brat měsíček mne ved’, jenž v druži hvězd se stkvěl.“ 33