ZPĚV POUTNÍKA O HOŘE V OBLACÍCH.
„To divný západ byl
na horách tenkrát kdes’!
Bor šuměl sladce tak
a nachem svítil vřes...
Já výš’ a výš’ jsem šel,
kde vítr sláb’ a tich’,
mír blahý večera
jak na vše kolem dých’.
K nebesům v úžasu
zrak můj se náhle vznes’
k přeludu čarnému
dvou křídel andělských!
Tak skvělou oblačných
kdo růží hru kdy zřel?
Kdo v tvar ten zázračný
je v čistý azur schvěl?
To nebyl přelud jen
ni zraků pouhý klam!
Tam anděl klečící
svá křídla vzpínal sám,
jak táhlý zvonů hlas
z údolí vzhůru zněl,
a výhně slunečné
žár zvolna has’ i plam’.
31
A pod ním nad lesy
v modravém kouzlu par
tam hory Alvernské
jsem lepý spatřil tvar,
i z dřeva, ze slámy,
hle, Františkovu chyš,
kde osamělý strom
své větve zvedal výš’.
Tak mocný oblaků
já nezřel dosud čar,
ač slunce zapadlo
a večer vzcházel již...
V městečko vešel jsem.
Tam údiv, bázeň, vzruch.
„Co říci chtěl nám jen,
Bůh Otec, Syn i Duch?Duch?“
Ta křídla zázračná...
v oblacích chyška ta
na hoře posvátné.
Těch libých ptáčků sta!
Jak spěli výš’ a výš’,
jak chvěl se v písních vzduch!
Z Assisi František!
Zářící stigmata!
32
To divný západ byl.
Já na kolena kles’.
Pak dál jsem do hor šel,
zvěst blahou lidem nes’,
a cestou v srdci mém
o slunci zpěv mi zněl.
Na vše, co tížilo,
jak bych byl zapomněl!...
Byl kámen bratrem mým,
sestrou bystřina kdes’,
brat měsíček mne ved’,
jenž v druži hvězd se stkvěl.“
33