ZE STARÉ PRAHY.

Julius Skarlandt

ZE STARÉ PRAHY.
Nad prejzy střech pohádkou středověku věž trčí klášterní. Loggie z renesance do dvorku hledí sličná, plná vděků, kde haraburdí, smeť, a v koutu tráva. Z ní lípa staletá se zvedá, smavá, a z klícek kanárů zpěv tryská do romance. Kdys’ patriciů sídlo, blahobytu, teď chudé hostí jen, i žití trosečníky. Však píseň veselá den celý zní tu. Též o vtip žahavý nebývá nouze, a za večerů ryčně tak i dlouze v hlahol i žert a smích kvíkají harmoniky. Zákoutí omšelá! Z nich poesie jak sladce hovořit dovede k básníkovi! Z kamenů, balustrád i zvonů melodie či z kvítí polního za okny chudých, z chrp, koukolu a planých máků rudých, jež lidských o srdcích mu víc, než chtěl by, poví! 45