DVĚ BALADY.
I.
V náměstí koutu přihrblý
dům stojí staletý,
s barevných oken mdlými skly.
A křivolaký jeho štít
má pentagram, že Faustův byt
tu byl kdys’ prokletý!
Madonna v růžích na něm sic’,
v podnoží s lucernou,
děťátka svého hladí líc.
Nad vchodem pustým v šero zří,
leč světlo zmírá.... nehoří,
když je tam zažehnou!
Pán domu dávno v světě kdes’,
po zlatu chamtící,
v rozkoší, hříchu spáry kles’.
Však v půlnoc blíž kdo přijít chce –
pitvorné může kostlivce
tam spatřit tančící...
Když v okna šikmá z pestrých skel
zní s věže: bam... bim... bam...
ty mátohy žen ladných těl
jak z modravých utkány par
se v Mandragory mění tvar,
a v smyslů šalbu, klam!
19
II.
Věž s cimbuřím svit luny tříští siný,
šum jezu táhlý v blízku zní a šept.
Nad strohé střech a štítů klikatiny
hrad dávný ční,ční jak obrovitý lept.
A v dál’ své vlny černá řeka valí,
bez soch a kříže kamenný je most.
Pozdního chodce mlžný opar šálí:
do brány vjíždí tajuplný host...
na koni v zbroji Rytíř s krutým hledem,
v němž krví svítí msty a záští plam’plam’.
A Smrt jde s ním, noc jarní mrazí ledem!
I Ďábel kulhá s kančí hlavou tam...
Zvon rozhoupal se prudce ku poplachu,
však bezhlasý jen zřít lze jeho kmit.
Kdož bděli ještě, louče zhasli v strachu!
Věž s cimbuřím dál’ tříští luny třpyt –
Jen v břehu tmách světélka tonou zlatá,
sov houkání kde z rozvaliny zní.
Tam pod hradbou dům zavržence... kata!
Za noci meč si brousí popravní...
20