Stará žena.
Stojí jak socha kamenná
U kostela stará žena.
Nežli těla hrudy více
Barvu mají její líce,
Údy vzala si z kostnice,
Její ruka zohyzděná
Pro almužnu natažená.
Modlí se tichými slovy,
Je to víc houkání sovy,
Je to vlastní zpěv hrobový.
Však mě jímá starověká
Zřícenina ta člověka;
Kryjí rozbořené hrady
Častokrát v sobě poklady.
Ženě zem nic více nedá,
81
Též na ni už nic nehledá,
Má však skrytý poklad v sobě:
Náději-to v změnu v hrobě!
Že tam dech křísící vejde,
A co zde uvadlo v době,
Že pro věčný život vzejde.
82