Plané růže.
[XV]
Všude kam se okem hodí,
Protisada na světě:
Jaro ze zimy se rodí,
Z trní růže vykvěte.
[XVI]
I.
Země česká, krásná země,
Země česká, krásná země,
V dějích slavně pověstná,
Česká země, slavná země,
Také slavné syny má.
Česká země ze všech zemí
Nám je nejpěknější kraj,
Česká země, naše země,
Jestli náš pozemský ráj.
České doly, české hory,
České nivy, české bory,
Český um a český zpěv,
V české paži česká krev!
[1]
II.
Zelený strom plný květů
Zelený strom plný květů
K modlitbě ratolesti
Vzhůru zdvihá k Tvůrci světů,
Že i jej nechal kvesti.
Vadne kvítí – kane dolů,
Strom suchnouti počíná,
A však v hrozném ještě bolu
Větve k nebi rozpíná.
Tak k nebi se náš květoucí
Vznáší strom díky dadoucí,
A tak i v tajné muce
K nebi spínáme ruce.
2
III.
Tak jest člověk – cíl nějaký
Tak jest člověk – cíl nějaký
Klade svému životu,
Po něm dychtě duchem, tělem,
Mnohou snáší lopotu.
Touha po milostném blahu
Jinochovu duši dme,
Kupec chtivý zlata hledí,
Bohatýra sláva zve.
Hvězdy svítí září jasnou,
Však na blízku všechny hasnou,
Též i každá zemská slasť:
Země není naše vlasť.
3
IV.
Cíl se hlukem nedosáhne –
Cíl se hlukem nedosáhne –
Tiše růže vykvěte,
Tiše láska v srdce táhne,
Tiše žalu červ hněte.
Tiché moře pouta kuje,
Kořisť svou nevydá zas,
Potichu si vykračuje
Vládce všehomíru, čas.
Tiše člověk na svět přijde,
Potichu ze světa vyjde,
Tiše klesne v tichý hrob,
Tichýť nad ním nebes strop.
4
V.
Lilie po břehu zírá
Lilie po břehu zírá
Z vodní pouště toužebně,
Moře samo, prázdno míra,
Mocně se ku nebi dme.
Mutně v háji osamělém
Slavíkova píseň zní,
Mutně na nebi zatmělém
Osamělá hvězda tlí.
Srdce po milosti touží,
O samotě se usouží,
Samoto, tys dlouho má
Družka byla jediná!
5
VI.
Všude kam se okem hodí,
Všude kam se okem hodí,
Protisada na světě,
Ze zimy se jaro rodí,
Z trní růže vykvěte.
I hřbitov se jak zahrada
Převeselo zelená,
A ranníranní, jak když zapadázapadá,
Slunko se začervená.
Ducha nebe vábí k sobě,
Tělo zem drží v porobě,
Musí člověk válku vest!
Čeká-li ho prohry trest? –
6
VII.
Hnedky uvidíš své divy,
Hnedky uvidíš své divy,
Jaro když nastane jen,
Pestré čalouny jsou nivy,
Na nichžto se budí sen.
V luzích ejhle zbory zpěvné
Krásnou hudbu dělají,
V sadě květiny barevné
Už se k plesu chystají.
I kvítky masopust mají,
Veselo si počínají,
Nezahlídnouce v sledu
Svou popeleční středu.
7
VIII.
Růže Vesnou pěstovaná
Růže Vesnou pěstovaná
Sadem libě zavívá –
Přemilostnáť cudná panna,
Všeho míru obdiva.
Růže jedna každá vadne.
Budiž sebe krásnější,
Tajný její oheň schladne –
Panna ale vzácnější.
Není panna kvítko země,
K ní přistoupne anjel němě:
A jeho políbení
Pro nebe ji promění.
8
IX.
Ovšem růže sladce dyše,
Ovšem růže sladce dyše,
Když na keři vykvítá,
Ovšem libě zefír věje,
Kdyžto Vesnu přivítá.
Ovšem jasně hvězdy noční
S nebe dolů hledají,
Ovšem u potoka krásně
Pomněnky se modrají.
Ale panna dýchat může
Sladčeji než zefír, růže,
I nad hvězdy, pomněnky,
Svítí oči milenky.
9
X.
Na altáně stála; hvězdy
Na altáně stála; hvězdy
Na nebi se třpytily,
Jako tajemnosti plné
V chrámu lampy svítily.
Stála celá ozářená,
Nejkrásnější země tvor;
Mha večerní – kněžské roucho,
Noční brouci – hudců zbor.
Obětovati se jala,
Srdce mé si vyhledala,
A je svýma krásnýma
Zapálila očima.
10
XI.
Měsíc vůkol stříbrné hází níti,
Měsíc vůkol stříbrné hází níti,
Tiché přírodě tkát chce lesklé síti.
Tkanina k myriádům hvědhvězd a nazpět
K sladce vonnému je táhnutá kvítí.
I nebes obloha, i jarní země,
I hladké jezero protkané svítí.
Má kochanko! vidím od nebeského
Svitu i oko tvé se jasně skvíti!
Jak mě to k tobě vábí, ve tkanině
K tobě mé srdce přitkáno se cítí!
11
XII.
Vichr bouří – žluté hrají
Vichr bouří – žluté hrají
Listky sobě na zemi –
Vichru bol, jejž v sobě tají,
Vyjevit chce strom němý.
Věz, že marná tvá žaloba,
V bouři zmizí její hlas;
Vládnoucí tvým losem doba
Navrátí, co vzala, zas.
Nový, až Vesna pokyne,
Život tobě se vyvine:
Ale náš, kdy holý jest,
Nemůže strom znova kvest.
12
XIII.
Dávných snů viděl sem státi
Dávných snů viděl sem státi
Strom před sebou květoucí,
Chystám se květ setírati
Každý mě obelhoucí.
Květ co rosa dolů kanul,
Strom přede mnou holý stál,
Lehký smích mi tvář ovanul,
An si vichr s kvítím hrál.
Ze všeho mi zůstal zbytek
Neúhonné lásky kvítek,
Když i ten se uchýlil,
Z očí proud se mi vylil.
13
XIV.
Máj byl – na zahradě stojí
Máj byl – na zahradě stojí
O samotě mladý strom;
Co ti, strome, ránu zhojí,
Kterouž v tebe vyryl hrom?
Aj poupěte tvář růžová
Pode stromem prosnívá,
A hle uvadlý strom znova
Nádějně se odívá.
Níno, přísahám ti svatě,
Věčně budu myslit na tě,
Láska tvá mi dala květ,
Bez tebe mi pustý svět.
14
XV.
Uhostiv se jako v dílně
Uhostiv se jako v dílně
Ve srdci mém pavouk tkal,
Neustal, pracoval pilně,
Niti z mého srdce bral.
Aj tu zazněl hlasu tvého
Sladce kojný libosklad,
I vylezl pavouk z mého
Srdce hudbu poslouchat.
Tys umlkla! – Mám ti pravit,
Jak se na to vrátil navít
Pilný tkadlec poznovu
Opuštěnou osnovu?
15
XVI.
Žalnosladké vanou dumy,
Žalnosladké vanou dumy,
Že jsou snové sesuti!
Nech i dávno padli v rumy, –
Stane uzpomenutí.
Duše ráda se potopí
V toku slasti zhynulé,
Z nova člunu se uchopí
Vlna doby minulé.
Citem srdce rozdvojené
Žije krásné žití sněné,
Budí z mrtvých čarosvit
V zemi dávno kleslý kvit.
16
XVII.
Jako nevěstu milostnou
Jako nevěstu milostnou
Zemi šatí mladý máj,
Vždy se vrací s rouškou skvostnou,
V ní odívá sad i háj.
Hvězdy všechny nespočítáš,
Co tvé oko uhlídá,
Bez ustání nové vítáš,
Všechny nebe nevydá.
Bouřlivé se moře vlní,
Odtíká, znova se plní,
V člověku srdce baží,
Nikdy se nevyváží.
17
XVIII.
Jsou v životě okamžení,
Jsou v životě okamžení,
Že člověk blíž nebi je,
Jak zborů anjelských znění
Jeho srdce se to tkne.
Jasný Seraf v doutnající
Jiskru vane perutím,
Svatým jinochových lící
Oheň plane nadchnutím.
Zmizí pozemského cena,
Sladká pro cit hledá jména,
Život chtělby v oběť klast:
Rtoma šepce: Láska, vlasť!
18
XIX.
Tři anjelé-strážci mají
Tři anjelé-strážci mají
Člověka skrz život vést,
A když přijde na hlubinu,
Jej přes ni bezpečně nést.
Jsou dle jména ti anjelé:
Víra, Láska, Náděje,
Žádným z nich však povinnost se
Dostatečně neděje.
Víra vždy poplatky žádá,
Láska zase kulhá ráda,
A konečně Náděje
Často nám se vysměje.
19
XX.
Vystupuje a zachází
Vystupuje a zachází
Slunce, stejnou koná pout;
Ode dávna střely hází,
Nevyhynul zlatý proud.
Jako když na pastvu vezdy
Stádo volá trouby hlas:
Na obloze noční hvězdy
Zmiznou a se vrátí zas.
Když se zemská vazba ruší,
Když se loučí tělo s duší:
Zdaž ji zkáza uchvátí,
Nebo-li se navrátí?
20
XXI.
Zahradník, by k jeho stromku
Zahradník, by k jeho stromku
Bouře moci neměla,
Kvítí s něho setřev, jemu
Nožem míru vzal z těla.
Mezi stromy květoucími
Pyšně na sadě stojí,
Neb jediný mezi nimi
Strach nezná v živlů boji.
Který citlivec by s trudem
Neželel nad takým bludem –
A však mnohých v tom sláva
Mudrců pozůstává.
21
XXII.
U potoka růže stála,
U potoka růže stála,
Potok k ní toužebně pěl,
Milostná jej touha hnala,
K sobě stáhnout krásku chtěl.
Růžin zápach k němu vane,
Marná jeho snaha – zpět
V chladné lože klesne – vstane –
Už uchvátil drahý květ.
Růže ubohá se třese –
Lupič smělý dál ji nese,
Na její vzdechy nedbá –
Kde až svou komůrku má?
22
XXIII.
Život tichý vždy nehoví,
Život tichý vždy nehoví,
Zprotiví se věčný mír,
Duše hledá obraz nový,
Pouští se v života vír.
Hlučí hrom – moře povstává,
Sil k odporu nestačí,
Ale neškodlivou zpráva
Lidská dráhu naznačí.
Aby neuškodil domu,
Musíš dráhu kázat hromu;
Třeba též hromosvodu
Člověku i národu.
23
XXIV.
Jak mile zima nastane,
Jak mile zima nastane,
Nic vlaštovku neváže,
Letí, odkud zefír vane,
Pud jí dráhu okáže.
Slunce rudotemně hoří,
Ku západu pospíchá,
A klesnuvši v náruč moři
Valně sobě oddychá.
Toužím po neznámém bláhu,
Marně temnou hledám dráhu;
Ach kde se mi vyjeví,
Jak se srdci uleví?
24
XXV.
Ovšem z jara v šperk nádherný
Ovšem z jara v šperk nádherný
Mladá růže oděna,
Jest však v podzim jí nevěrný,
Nestáláť jeho cena.
Obilí zprostě květoucí
Rozkošnou nemá vnadu,
Ale ovoce nesoucí
Za květ dává náhradu.
Strastným tluče citem mnohé
Zklamané srdce ubohé –
Doufej v nový jarní čas:
Z hrobu ti dozraje klas!
25
XXVI.
Sladkým opojený citem
Sladkým opojený citem
Zírá jínoch nad sebe,
Tisícerým světlé kmitem
Klene se nad ním nebe.
Svatě doufal v hvězdy z rána
Tušení v něm budící,
Den se budí – sám ostana
Vidí svity mijící.
Už chce nedůvěřit slovu,
An hle, z večera poznovu
Hvězdy na nebi svítí,
Zas v něm čáku roznítí!
26
XXVII.
Kdybych rukama dosáhl
Kdybych rukama dosáhl
Až hvězdného do nebe,
Na čelák bych dolů stáhl
Jasné hvězdy pro tebe.
Neboli věda o kvítí
Trvalém nad zemský věk,
Chtělbych věnec ti uvíti
Z nevadnoucích pomněnek.
Však ti z mého srdce tísně
Mohu dáti jenom písně,
Láskou k tobě horoucí,
Bez ustání plynoucí.
27
XXVIII.
Když sem v tvé modré oči hleděl,
Když sem v tvé modré oči hleděl,
Minula zem okolo mne,
Ve mně sny probudily se,
Jichž sem si vyložit nevěděl.
Bylo mi, jak bych tebe býval
V jiném, krásnějším světě znal,
Hlas, jenž mě tam už k tobě zval,
Mocně v mém srdci se ozýval.
Vše pominulo – ach že květla
Moje láska jen krátký čas! –
Zda-li my se shledáme zas
Na výsluní nového světla? –
28
XXIX.
Strážný anjel můj mne k tobě
Strážný anjel můj mne k tobě
Zval, neb v tvém anjelu druha
Svého z říše duchů poznal,
I objali se a oba
Započali zpívat píseň,
Jak ji pějí nebešt’ané
Ku oslavě Hospodina.
Zvuky neslýchanými se
Našich srdcí struny chvěly,
Všechen dosavadní život
Rajským probuzený zpěvem,
V jeden rozplynul cit blahý!
Léta byly okamžením –
Rozloučili se anjelé –
Nyní an jest beze druha,
29
Pěje anjel můj zpěv touhy,
Marné touhy, a má duše
Truchlí při těch zvucích strastných.
30
XXX.
Mnohýt’ arci hrdě pěje
Mnohýt’ arci hrdě pěje
Chválu růži červené,
Jemuž se v obrazu směje
Milosti odměněné.
Mého losu obraznice
Bílá růže tajemná,
Neboť mě neblaží více
Sladká milost vzájemná.
31
XXXI.
K čemu láska tajená?
K čemu láska tajená?
Motýl netají svou lásku,
Směle hrdou líbá krásku,
Růži v ústa ruměná.
Když se kvítek vyvine,
Milou sobě družku hledá,
O samotě zahyne:
Tajenému citu běda!
32
XXXII.
Vida poupata růžové
Vida poupata růžové
Na trní vysázené,
Mním, že to na kůlech vězí
Hlavy panen sražené.
Znějí mi divné pohádky
O krásných Odaliskách –
S přeloženýma nohama,
Mezi nimi sedí šach.
Slyš! – – otrokyně haremu
Bouří proti pánu svému –
Roste mstící jeho hněv – –
Teče sťatých dívek krev.
33
XXXIII.
V bílá ňádra Víle klesla
V bílá ňádra Víle klesla
S nebes hvězda plamenná;
Na prsu co šperk ji nesla
Hrdá vlna studená.
Nelze hvězdě uhasnouti,
Svítí v toku až na dno,
Nemožná vlně zplanouti;
S žárem zápasí chladno.
Lásky žár je bytost moje,
Vlna studená krev tvoje:
Nemožná v živobytí
Nikdy nám se spojiti.
34
XXXIV.
Kdoby tajil, že jsi krásná?
Kdoby tajil, že jsi krásná?
A však mě nerozněcuješ,
Jak z mramoru je mé srdce,
Nebo zná už lásky žal.
Darmo planou oči tvoje,
Jako v černém uhlí jiskry,
Darmo rty se tobě rdějí,
Jak růžová poupata.
Nerozněcuješ mě k lásce:
Nebo tys pro mne z kamena,
V zkázu by mne jen uvedlo,
Kdybych nebyl též kámen.
A však cítím tajně: Kdybych
Tě směl obejmouti, jako
Objal Pygmalion sochu –
Stala by se proměna!
35
Naopak co Pygmalion
V mrtvou sochu život dechnul: –
Z tebe by do srdce mého
Věčné lásky vproudil tok!
36
XXXV.
VítejVítej, jarní bílá růže!
VítejVítej, jarní bílá růže!
Žádná škvrna na tvém těle,
Ni rudě hoří tvůj plamen,
Jakoby jsi z tmavé země
Mízu do sebe nessála,
Jak bys zemským tvorů ohněm
Jen ty jediná neplála –
A vážný tvůj hled, jakby chtěl
Kárat sestry plesající,
A jim hlásat pravdy slova. –
Tebe má si člověk volit
Za svůj obrazec na zemi,
Jak ty, on zrozenec země,
Má se chránit škvrny zemské,
Jak ty on má plápolati
Svatým jenom ohněm čistým,
Vyšší sobě klada účel
Nade pouhou rozkoš těla,
Nade vášní požár divý!
37
XXXVI.
Když mrazivý dech na podzim
Když mrazivý dech na podzim
Poslední květ zhoubně stírá –
V tmavých od nás hejnech táhnou
K poledni operutěnci –
Hyne všechen vůkol život –
Tu na smutné zemi se já
Cítím opuštěnu býti,
A mne vzhůru jímá tužba:
I já chtěl bych jíti!
Když ale se nový život
Vůkol ve přírodě křísí –
Jímá mě nejmenná touha,
Neb ovanut jarním dechem,
Tuším vlastní své zkřísení,
A já cítím, ta že doba
Se hodí ke rozloučení
Mého ducha s družným tělem:
A já chtěl bych jíti!
38
XXXVII.
Bledý měsíc vystupuje,
Bledý měsíc vystupuje,
Už se slunko uspává,
Pastýř stádo domu žene,
Vůkol ticho nastává.
Hvězdná noc k měkkému lůžku
Tmavé roucho svlíká s hor,
Odpočinouti má sobě
Unavený každý tvor.
A však pokoj všem nekyne,
Mnohým noc tesklivě mine,
Mnohým ubledlou na tvář
Rudá svítí ranní zář.
39
XXXVIII.
Dej pozor, nechceš slyšet, děvo milá?
Dej pozor, nechceš slyšet, děvo milá?
Nuže budiž tomu, jsi varována:
Po vlně toužíš – nestálá je Víla,
Její duše je proměně oddána.
Útlinká ratolest, oblíčej její
Růže, ty se k nestálé vlně kloníš –
Nese tě – tváře se ti láskou rdějí –
Však už ucouvla – horké slze roníš!
A kdyby neměnná – jak ty – zůstala,
Od ní bys ty se odvrátila v spěchu –
Jen že se hnula, tys ji milovala –
Neníli slast v krátkém snu, zvuku, dechu?
(Dle Ludv. A. Frankla.)
40
XXXIX.
Trávu neuslyšíš růsti –
Trávu neuslyšíš růsti –
Hle věnec niv zelených!
Lípu neuvidět kvésti –
Už ji květů kryje sníh.
A když střelec luk napíná,
Věru to kratochvíle,
Jak mile jen šíp odlétne –
Už se zaryl do cíle.
Který střelec roven tobě,
Lásko? často my při sobě,
Že namíříšnamíříš, myslíme,
A však už krvácíme.
(Dle J. G. Seidla.)
41
XL.
Růže, ne planá, barvy prázdná,
Růže, ne planá, barvy prázdná,
Jenž o samotě se rozvíjí,
Ale růže nádherná, plná,
Mluvila k něžné lilii:
„Ty útlé, bledé ubožátko,
Příroda ti nedala zbroje,
Podat zlému se musíš vrahu,
Nemohouc ni se dát do boje!“
„Hleď na mne, já jsem ozbrojená,
Já nepříteli se nepoddám,
Naproti nastavím mu trny,
Neustoupí-li, ho pobodám.“
Lilie odpoví: „Příroda
Do žil ti žhnoucí vlila žáry,
42
Proto ti trní třeba, nebo
Žár činí krev, krev činí sváry.“
„Mně však dala sníh bezplamenný,
Mé ledné srdce neplápolá,
Proto mi není třeba zbroje:
Vrahu má nevinnost odolá.“
(Dle G. M. Saphira.)
43
XLI.
Štíhlé jiřinky v zahradě
Štíhlé jiřinky v zahradě
Jako děvy stojí v řadu,
Kolébají se jim hlavy,
Jakoby držely radu.
Bílé, něžné, pobožnými
Na mne hledí zraky svými,
Jako Hertha sama jemně
Dívá se zraky jasnými.
Červené, jak v temném listí
Žížníc tajná tužba pne se,
Planoucího pln tajemství
Jejich kalich mocně dme se.
A já meškám, stojím tiše,
Podivno je mému sluchu:
44
Jakby z velkých, hladkých listů
Zněly tajné zpěvy duchů.
Na listovém pergameně
Mnohé v červánku se rdící
Krátké pohádky jsou psány,
Však je čtou jen milující.
Četl sem krásné pohádky,
Mohu ti je povídati,
Chcešli ale jim rozumět:
Nauč se dřív milovati.
(Dle téhož.)
45
XLII.
Mine den – už se odívá růže,
Mine den – už se odívá růže,
Sladký zápach už vylívá růže.
Věrná láska záhon pěstovala,
Všehomíra krásou splívá růže.
Před ní vešken kvit klesá v kolena,
Neb královnou je ohnivá růže.
Mlčí Tulipán, chvěje se Narcis,
Ana se na ně usmívá růže.
K Břečťanu šeptá Cipres: procitni,
Neb mezi námi přebývá růže.
Co slavík nevyzpívá v sto nocích,
V okamžení dechem zpívá růže.
46
Růže přichází ze sadu duší,
Neb tam s dušemi přebývá růže.
Rozvíjíc nebeský diplom, tajné
Duším poselství sdělívá růže.
By na domov nezapomínaly,
Povážně duše vyzývá růže.
Růže věnčí nám pozemskou rozkoš,
Nejsladší nápoj nám slívá růže.
Krásí věnce nám a pouta, a je
Nádějnou září polívapolívá růže.
Ústa zavři v radosti jak poupě,
Jak se tiše usmívá růže.
(Dle Bedř. Rückerta.)
47
XLIV.
Chodě na břehu Dunaje
Chodě na břehu Dunaje
Tebe v myšlence sem měl,
A z cizého poslat kraje
Důkaz lásky sem Ti chtěl.
Vlasti drahá, má Moravo!
A královská Čechye!
A veškerá hrdá Slávo,
Věnec syn Tobě vije.
Ach zdobit Tebe nemůže,
Má jen bledé, plané růže,
Však je přijmi, matko má,
V cizině velebená!
48
Rozličné básně.
[49]
Nadežda! ty moja bogynja!
Nadežda, luč duši moej!
Karamzin.
[50]
Slavský zpěv.
NevímNevím, jaké kouzlo v sobě
Píseň slavská tají,
Jímá mě jak smutný stromů
Šum v zeleném háji.
Jakby mě ztracená milá
Chtěla obejmouti,
Jakby ke mně dávná vlna
Nazpět chtěla plouti.
Jakobych zřel do krajiny,
Kde dlí mír a radost,
Kdežby se upokojila
Mého srdce žádost.
[51]
Slavské zpěvy, mutně zníte,
Jak slavíčí pění,
A však v celém světě nad vás
Zvuků sladších není.
Slavské zvuky, vy jste sladké,
Jako zpěv anjela,
Když na rozloučení s nebem
Jeho duše pěla.
Vy kojíte duši moji
Nevýslovnou slastí,
Vy pojíte srdce moje
Nerozlučně s vlastí!
52
Davoria.*)
Zem se celá třese,
Už hroby pukají,
Už prach starých Čechů
Vnukům vydávají.
Srdce odvírejte,
Ať tam símě vpadne,
Popel starých Čechů,
Ať srdce nezvadne.
Hnilo naše plémě,
Velká bída byla,
Však už se nám vrací
Staročeská síla.
Odevírej srdce,
Jinochu nádějný,
———
*) Tak se nazývají u Ilirů písně povzbuzujícího a obzvláštně hrdinského obsahu.
53
Ať tam vpadne otců
Popel čarodějný.
V celém už národu
Símě se probírá,
Jenom naše šlechta
Srdce uzavírá.
Jenom ona vždy se
Po cizinstvu shání,
Smutným okem hledí
Celý národ na ni.
Odevírej srdce,
Šlechto naše drahá,
Ať i v tobě lásky
K otcům cit se zmáhá.
Odevírej srdce,
Šlechto české vlasti,
By se v ně tvých otců
Popel mohl klasti!
54
Píseň Moravanů.
Kdož jste duchem Moravané,
S citem k vlasti rozníceným,
Dél hanebně netajeným,
Každý s číší ať povstane:
To naší Moravě!
My ovšem rodičku Slávu,
Slavnou vládkynivládkyni, kocháme,
Pro dceru že plápoláme,
Pro dceru krásnou Moravu.
Moravě a Slávě!
Morava co choť milená,
Nám dokud stane životu,
Jesti v rozkoši a potu
Bohem samým zasnoubená.
Láska až do hrobu!
55
Morava lásky důstojná,
Skrovný chová šperků zbytek,
Jest však slavná choť a dítek
Věrná ku slavnému kojná.
To slavné Moravě!
Nuže bratři, komu bije
Láskou k vlasti srdce vřelé,
Komu krev koluje v těle,
Ať naše Morava žije!
Naše vlasť Moravská!
Bezdušný z našeho kruhu
At’ se hnusný bídák klídí,
Kdo vlastencem být se stydí,
My připíjíme druh druhu:
Chvála jen vlastencům!
56
Žel Slováka.
Nápěv: Oba slavíkové.
Chtěl pozdraviti bratry
Věrný slovenský syn,
Tam vystoupil na Tatry
A zírá do krajin.
Dmou ňádra se mu radostí,
An zírá vůkol sebe,
Svírá se mu srdce žalostí,
An hledí pod sebe.
Vůkol kam sahá nebe,
Budí se slavský rod,
Jen tvůj, nebohá máti,
Dřímá slovenský plod!
57
A mocněji ples ho dojímá,
A mocněji svírá ho žal,
Nad bratry tam v dálce jásá,
Jen nad vlastí pod sebou lkal.
Lká nad ní tichým pláčem,
Že nectně umírá,
Že cizinskému vrahu
Slavně neodpírá.
A jeho slzy kanou
Na Tatry milené,
A jeho vzdechy vanou
Do vlasti, do vlasti odcizené.
58
Pod lípou.
Bratři, lípa květnatá
Nás v chladný zove stín,
Slovanů máti svatá
V svůj nás přijímá klín.
Přistoupni k nám, kdo její
Věrný je rozenec,
Velebné matce krásný
Uvijeme věnec.
Vezmi bratry za ruce,
V kom srdce okřívá,
Sestavme se do kola,
Máť na nás se dívá!
59
Slyš! svatá lípa šumí!
Co jeví její dech?
Každý z nás jí rozumí,
Slovák, Moravan, Čech.
V žilách se rychlej valí
Nám rozpěněná krev,
A drahé matce lásku
Jeví slovanský zpěv.
Bratři, lípa květnatá
Nás v chladný zove stín,
Hle, všechny máti svatá
Nás v svůj přijímá klín.
60
V dálku.
Modré hory, modré hory,
Co tam vaše lůno tají,
Zdali se nebeské bory
Tam na výsluní modrají?
Modré hory, modré hory,
Sladké zvuky dolů znějí –
Zdali tam anjelské zbory
Chválu Hospodinu pějí?
Co vy v lůně svém chováte,
Že mě k vám to mocně táhne?
Snad vy duši mojí dáte,
Po čem dole darmo prahne?
61
Nepovím.
Děvo krásná,
Jako pablesk jasná,
Něco bych ti vyjevil,
Kdybych jen smělejší byl,
Tebe se to týče, co tajím –
Ale nepovím.
Páchne kvítí,
Noční hvězda svítí,
Slavíkova píseň zní,
Žádný nevíneví, co tají;
Proč já toužím, proč já vzdychám, vím,
Ale nepovím.
62
Pojď jen blíže,
Schyl se ke mně níže,
Jen před lidmi to tajím,
Do ucha ti to povím,
Přichyl usta k ustům mým:
Pak ti vyjevím.
63
Na Emmu.
Ty jsi mi mnohou píseň pěla,
SmutnouSmutnou, jak ji má duše chtěla,
Duch truchlivosti mne opustil,
Když jen zazněla.
Tvůj sladký zpěv jak rosa plynul,
Úzce se k mému srdci vinul,
Ve mně utichlo – zdaleka mi
Duch míru kynul.
Nyní když trud opět se jeví,
Duše má si pomoci neví –
Emma je vzdálená – mně zpěvem
Víc neuleví.
Její hlas už mě kojit nemá,
Její usta jsou pro mne němá – – –
V zapomenutí darmo šeptám:
„ZazpívejZazpívej, Emma!“ – –
64
Vojín a jeho dcera.
Hle tam starý vojín šedý!
Obličej od divých žárů,
Od polního slunka hnědý –
Rek vytrvalť v mnohém sváru!
Ejhle vedle něho děva,
Poupě-panna, jeho dcera,
Krásná růže, již opěvá
Tajený slavík z večera.
O já cítím, že to muži
Vítěznému v mnohém boji,
Osud v odměnu dal růži,
Jenž mu v stáří srdce kojí.
65
Hodiny.
Člověk má své hodiny,
Bijí mu do třetiny.
Po prvníkrát uhodí,
Když na zem se narodí;
Po druhékráte bijí,
Když srdce se rozvíjí;
Posledníkráte v dobu,
Když se vrací do hrobu.
Člověk má své hodiny,
Bijí mu do třetiny.
Má hrající hodiny,
Hrají mu do třetiny.
66
Při prvním se ozvání
Hrají k ukolíbání;
Po druhé libě znějí,
Rajští slavíci pějí;
Poslední děsná hudba, –
Ohlašuje se sudba.
67
Hovor růží.
Ve komnatě panna leží skvělá –
Bezeškvrnná lilie, zlomená
Záhy rukou němého anjela.
Bledým lampy svitem ozářená
Na studeném lůžku dřímá tiše,
Z bílých růží věncem ozdobená.
Plamének se vznáší výš a výše,
Chladný noční vánek jizbou věje,
Bílých z věnce růží hovor dýše:
„Skrze mnohé změny spěje
Símě ku dokonalosti,
V kvítí dýchá, v ptáku pěje:
Nebot’ všechno ku věčnosti,
Co ve světě, odsouzené,
Všechno výtvor jest božnosti.
68
Každý kráčí po tajené
Tvor po dráze k cíli svému,
Od hvězdy k hvězdě zdálené –
Odkvětla sadu zemskému
Družka, sotva se rozvila.
Na loučení píseň pějme:
Že nás sestra opustila,
Mutné slzy, rosu lejme!
V poslední že se změnila
Podobu, družky, plesejme!!“
69
Rajská růže.
Rudá růže v rajském stála sadě;
Vezdy květouc nikdy neodkvětla,
Vezdy v plné stála jarní vnadě,
Nebo nikdy slunečního světla
Neubývalo tam na věčnosti,
Aniž staroba jí mízu hnětla.
Růže, účastna dokonalosti,
Květla tisícerá dlouhá léta
V říši neproměnitedlnosti.
Věčnost co moře okolo květa
Tekla – neplynnými však vlnami,
Tou vlastností časného jen světa;
Aniž chladnými vánek křídlami
Rajských květů zápach nesl dále;
Růže sama se svými touhami
70
Stála – byla kvítko dokonálé,
Musela však věčně darmo nýti,
V samém ráji žádat neustále.
Dokonalost neblažila kvítí,
Co mu bylo po dokonalosti?
Nechtělo jen kvésti, chtělo žíti,
Chtělo jako zemské kvítko rosti,
Radovati se a též zahynout,
A se z jara ku nové radosti
K novému životu zas vyvinout:
Neb smrt není hrozná, zoufat dává,
Věčné žití když nemožná minout,
Aniže bláho nepozůstává
V dráhné době, často okamžení
Náhradu za dlouhý žel podává.
Slitovav se mocnému toužení
Anjelu kázal, sluhovi svému,
Pán růžiny touhy vyplnění.
71
Odňav tento ji sadu rajskému
A přesadiv do pozemské půdy,
Oddal smrti losu časnému,
Z jara ji vidíme kvésti tudy,
A se radovati, a zas hynout,
K novému se však životu z hrudy,
K nové radosti z nova vyvinout. – –
My zdali nejsme kvítí růžové,
Podrobené zemskému počasí?
Nový den chystá rozkoše nové,
Jaro, léto mine, podzim chladný
Vniterný oheň růžin uhasí,
Z nás se však s jarem nevrátí žádný –
Kam našeho zápach vane květu?
Zdali s květem hynul kvítek ladný?
Zdali mu svítí na jiném světu
Slunko jasné – kdo povědít umí?
Los však ať kterýkoliv nás čeká,
72
Nova jara sny ať padnou v rumy –
Samé zkázy duše se neleká;
Jedno člověk jenom tajně cítí:
Že by zde nechtěl na věky dlíti.
73
Poslední pomazání.
(Dle Betty Paoli.)
Když sme se loučiti měli,
Objal si ty mě hynoucí,
A z tvých očí tekl skvělý
Na mé čelo tok planoucí.
I já sem v srdci tušila
V jistém, nevyvratném zdání:
Že ta tvoje slza byla
Mé poslední pomazání.
74
Smrtící rána.
(Dle též.)
Chrabrý bojovník smrt od onoho vzývá,
Kterýžto mu býval nejdražší za živa.
Též se potýkalo dlouho srdce moje,
Též poslední vzalo tu odměnu boje.
Už mnohonásobně raněna sem byla:
Tu mě nejmilejší ruka dorazila.
75
Přetržené mlčení.
(Dle též.)
An Krösův němý syn meč uzřel napřažený
Nad hlavou otce – bolem jenž tím ho pronikne,
Vazby jazyka cítí roztrženy,
A „králi darujte život!“ – vykřikne.
Tak též v mém srdci dlouho zahalená
A němá moje láska k tobě byla,
Však nyní duše celá ustrašená
Mne nutí, bych ti cit svůj vyjevila.
Nyní an temně odbila hodina,
Kdež mi tě osud má na věky vzíti,
Jevím tobě, že tys byl má láska jediná,
A že mi nic dražšího v živobytí.
76
Však nikoli jak onen kníže, hájit
Své bláho mohu před smrtící ranou:
Když možná bylo, chtěla sem cit v sobě tajit –
Nyní můj žel nad mrtvolou zní pochovanou.
77
Pochybovi.
(Dle též.)
Tvůj duch pochybnostmi rozerván
Hle knihu života probírá,
By nalezl jádro ukryté,
Do rakví a do hrobů zírá.
Ohromné, smrtící myšlenky
V tobě bitvu zoufalou bijí,
Však noc ti odpověď nedává,
I poslední svit hvězdný míjí.
Věz, marné člověka bádání,
Pravda mu zůstane tajená,
Nic neuzře na zemi, nebi,
Jestli nepadne na kolena.
78
Cena člověkova.
(Dle S. Beera.)
Na břehu sedí krásná panna,
Její oko se tiše září! –
Jakým to, děvo, snům oddaná
K hvězdám zříš s oslněnou tváří?
Tys mladá, lepá a květoucí! –
Co bílá ňádra tobě svírá?
Co hledá oko tvé žádoucí,
Že tam u hvězdnou dálku zírá?
Tušíš, že zde tvůj domov není,
Proto ti teskno zde v dolině,
Slyšíš-li tam snad chválopění
Anjelů v krásnější otčině?
79
To sladké dítě – anjel samo –
Chtělo by tamtam, kde jsou anjelé,
Chce z prachu se povznésti tamo,
A radovat ve vlasti skvělé.
A tak tam sedí krásná panna,
Její oko se tiše září,
Tajným to snům celá oddaná
K hvězdám zří s oslněnou tváří.
I cítím všemocný pud v sobě,
Se blížiti k té děvě skvělé;
A u ní se hlásit k porobě,
A v oběť klást jí žití celé. –
Ke mně obrací hled nesmělý –
Rumění se – sladce se leká –
I zapomněla na anjely
A hvězdy ráda pro člověka.
80
Stará žena.
Stojí jak socha kamenná
U kostela stará žena.
Nežli těla hrudy více
Barvu mají její líce,
Údy vzala si z kostnice,
Její ruka zohyzděná
Pro almužnu natažená.
Modlí se tichými slovy,
Je to víc houkání sovy,
Je to vlastní zpěv hrobový.
Však mě jímá starověká
Zřícenina ta člověka;
Kryjí rozbořené hrady
Častokrát v sobě poklady.
Ženě zem nic více nedá,
81
Též na ni už nic nehledá,
Má však skrytý poklad v sobě:
Náději-to v změnu v hrobě!
Že tam dech křísící vejde,
A co zde uvadlo v době,
Že pro věčný život vzejde.
82
Láska anjelova.
Tam na lůžku bledý jinoch
Dokonává – vedle lůžka
Krásná klečí děva – její
Tmavé vlasy rozpuštěny,
Z jejích očí tekou proudy
Skvělých slz – divoké, hrozné
Ryky vydává ze sebe –
Těžké loučení na dobu!
Těžší loučení na věky!!
U hlavy jinocha stojí
Jeho anjel-strážce, lítost
Má s náramným hořem děvy –
Chtělby ji zprostiti žalu,
Zadržeti jinochovu
Duši v těle, ale není
83
Jemu dána moc navrátit
ŽivotuŽivotu, co má umříti.
Jinoch tiše hasne, jako
Hvězda na večerním nebi –
Jako zlomená lilie
Děva se přes něho kloní,
Její bědování nemá
Konce. – Jat anjel litostí
Sám se vtají v opuštěnou
Mrtvolu. – I počne opět
Krev se valiti žilami,
Opět srdce bíti:
Anjel proměněn v člověka!
Pozdvihne se z lože – děva
Obejme ho jásající,
Líbá rtoma planoucíma.
V jeho srdci ha! se budí
Cit jemu neznámý potud,
84
Cit to milosti toužebné,
Cit ten člověka blažící,
Nad nějž tvor sladšího nezná.
Jak ústrojí zastavené,
Když v ně cizá ruka sáhne,
Z nova počne jíti, ale
Jenom na čas krátký,
Zastaví se opět nástroj – –
Též i v těle jinochově
Znova obživeném
Staviti se krev počíná,
Srdce mdleji bije –
Oko hasne – cítí
Anjel smrtný mráz. –
Lidské lásky poznav rozkoš
Bezejmennou chystat musí
K loučení se s cizým tělem,
Čeká jej tam věčnost pustá –
85
Slasti prázdná – hrozná – –
Počne jeho bědování,
Osud závidí jinochu,
Jemuž nezůstala strastná
Paměť – an jej vítá hrob!! –
Lampa hasne, děva pláče –
Anjel mrtvolu opouští!
86
Jinoch a Ozvěna.
V úvalu na černé skále jinoch sedí,
Nepohnutým okem v tmavou dálku hledí,
Mluví sladká slova polotajená –
Odpovídá jemu skrytá Ozvěna.
Jak se svět v slunečném zlatě myje,
Tekou žluté vlasy mu okolo šíje,
Jak růžové poupě v mechu prosnívá,
Rudé jej večerní slunce polívá.
Jako v temnomodrém se jeví potoku,
Jemu jiskry planou v zádumčivém oku,
Jak když Bohdan skvělý k jihu chystá let,
Jeho v tmavou dálku jest napřažen hled.
Země ho nevábí, co by mu podala?
Kdyby ze všech pásem vonné kvítí vzala,
Jeho srdce žádost, jeho touhy cit
Žádný neukojí marné země kvit.
87
Nevábí jej země, co by mu podala?
Jiná jej milostí milenka zajala,
Když se v něm probudí touha nejmenná,
Sladce k jeho srdci mluví Ozvěna.
– A však když pětkráte jaro pestré věnce
Zemi uvilo, své rozkošné milence,
Z jinochova srdce mír se zapudil,
A cit dřív neznaný v něm se probudil.
Roztoužený říkal, volal sladká jména,
By dél nezůstala milenka tajena,
Ovšemť ta mu sladce odpovídala,
Ale však ukrytá před ním zůstala.
Pozdní vítr věje, kvit po kvitu vadne,
Svoje klade listí v země lůno chladné;
Ozvěna utichla, rudou lije zář
Slunce na jinocha sesínalou tvář.
88
Nevěsta.
Ku královské dceři v panoši
Milostná touha se rozňala,
I ona nejmenných rozkoší
V jeho náručí slasť poznala.
V královské zahradě besídka
Mámícím jasminem pokrytá,
Hustý jeho květ jenom zřídka
Propouští měsíčného svita.
Hvězdy hoří na nebi tiše,
Milé věterka chladné vání,
Květný sad libý zápach dýše,
V besídce tajemné šeptání.
89
Milost na stav se neohlíží,
Srdce ozbrojiti se nedá,
Královna k panoši se sníží,
V jeho lásce odměnu hledá.
Na stráži stůj, lásky anjeli,
Ukrývej jeje, zelená stěno,
Shasni raděj, měsíci skvělý,
UmlkniUmlkni, šeptavá ozvěno!
Houšť zelená je netajila,
Nechránil je anjel milostný,
Láska jejich se vyzradila,
Ach soud na ně čeká žalostný.
Na slámě vězeň dřímá, vzdychá,
Ve snu jej hrozí osud děvy –
Hle tam se v okně luna tichá,
Jak by ho těšit chtělachtěla, jeví.
90
A padající do žaláře
Ejhle stín od okenné mříže,
Klade se mu na bledé tváře
Ve podobě tmavého kříže.
A v zámku hřmotně klíč se točí,
Strážný dveřma odevřenýma
S královským služebníkem vkročí,
Jinochovi pouta odjímá.
I promluví posel k vězňovi:
„Dnes svatbu slavit máš, zde tobě
posílá král šat purpurový,
by ženich se jevil v ozdobě.“
I v zámek vede žásnoucího,
Až v trůnovní síň osvětlenou,
Na stolci krále sedícího
Vidí a kníni velebnou.
91
O tot’ její postava něžná,
Tot’ její zrůst, tot’ její šíje,
Však závistivá rouška sněžná
Jí oblíčej a ňádra kryje.
Vše ticho vůkol v světlé síni,
I praví král: „zdeZde tvá kochanka,
Obejmi svou nevěstu nyní,
I ona čeká na milánka.“
A jinoch s radostným úžasem
Na krále a na děvu hlídá,
K ní chlácholícím šeptá hlasem,
Ona mu však neodpovídá.
Stojí zakrytá, beze hnutí,
Přikročí jinoch roztoužený,
Bere závoj – při odhrnutí
Omráčen je a zaražený:
92
Toť příšera mu v oči hledí!!!
Jeví se mu oblíčej z mědi,
A železné postavě*) zniká
Z ňader jemu hrozící dyka! – –
I blednou jinochovi líce,
Ovšemť se tichou hrůzou chvěje,
Jak noční chladným váním svíce!
Na trůnu král na hlas se směje:
„Aj kde zůstala hrdost tvoje,
Níž ty, zmyje k podivu smělá,
Z prachu pozdvihnul oko svoje
Ku květu královského těla?
Zde tvá nevěsta, obejmi ji,
K tvým teplým ňádrům ji přitiskni,
———
*)Tak nazvaná „železná panna,“panna“, někdejší nástroj popravní.
93
A když z ní slast tvé žíly pijí,
Překonán rozkoší zavýskni.zavýskni.“
A jinoch od hrozné podoby
Svůj zrak na krále upíraje
Dí tiše: „Svět mi bez ozdoby
A věk můj bez kvitu a Máje.
Však nechť zelená ode mne se
Vzdaluje zem, z cizého kraje,
Kamž vlna zbouřená mě nese,
Znějí mi o shledání báje.“ – –
I stoupne k panně blíž – ta hne se –
Viděti na ní radost zjevně –
Odvírajíc náruč se třese –
Jinocha k prsu tiskne pevně.
E: lk + lp; 2002
94