Jinoch a Ozvěna.

Jinoch a Ozvěna.
V úvalu na černé skále jinoch sedí, Nepohnutým okem v tmavou dálku hledí, Mluví sladká slova polotajená – Odpovídá jemu skrytá Ozvěna. Jak se svět v slunečném zlatě myje, Tekou žluté vlasy mu okolo šíje, Jak růžové poupě v mechu prosnívá, Rudé jej večerní slunce polívá. Jako v temnomodrém se jeví potoku, Jemu jiskry planou v zádumčivém oku, Jak když Bohdan skvělý k jihu chystá let, Jeho v tmavou dálku jest napřažen hled. Země ho nevábí, co by mu podala? Kdyby ze všech pásem vonné kvítí vzala, Jeho srdce žádost, jeho touhy cit Žádný neukojí marné země kvit. 87 Nevábí jej země, co by mu podala? Jiná jej milostí milenka zajala, Když se v něm probudí touha nejmenná, Sladce k jeho srdci mluví Ozvěna. – A však když pětkráte jaro pestré věnce Zemi uvilo, své rozkošné milence, Z jinochova srdce mír se zapudil, A cit dřív neznaný v něm se probudil. Roztoužený říkal, volal sladká jména, By dél nezůstala milenka tajena, Ovšemť ta mu sladce odpovídala, Ale však ukrytá před ním zůstala. Pozdní vítr věje, kvit po kvitu vadne, Svoje klade listí v země lůno chladné; Ozvěna utichla, rudou lije zář Slunce na jinocha sesínalou tvář. 88