DŮVĚRNÁ CHVÍLE.
Čas pohovu a kontemplace snivé,
kdy husy kapkám krky nastaví,
kupecký zvonek neutichne dříve,
nežli jej ševel deště zastaví.
Rozměklé bylo, uslzené odpoledne,
slípavá silnice a rozvoněná zem,
osení čekalo, až křídlo oblak zvedne
lítostné slunce v zapadání svém.
Děti jsou doma, náves je teď prázdná,
z košatých stromů bílé kanou plátky,
ovzduší mokré nemá gesta rázná
a chvílí tou jsem ležerní a vratký.
Omoklé byly lány mojich polí
a v klasech lásky třpytila se rosa,
nemožno vědět, kterou cestu zvolí
má žena touha nemocná a bosá.
Kachlová kamna jako žena teplá
náhradou jsou mi lepších sensací,
dočítám román, kde se touha spletla
a vášeň sílu svoji marně utrácí.
Hrdinka knihy v komnatách svých lkala,
bolestí srdce v noci trpěla,
a růže uvadlé se vyptávala,
proč nikdy ovoce své neměla.
23
Do ulic zřela podhradního města,
kde spalo v přítmí kolik staletí,
a nevěděla, kudy vede cesta
z balladického citů zajetí.
Komnaty mlčí, zrcadla jsou němá,
ač poradit by mohla dobře dost,
jezero srdce ranní úsvit nemá,
nejistá duma v duši stálý host.
Jediný dojem kapitoly zbývá:
visutý balkon, západ kde tká růže,
do zahrad šumí cizí píseň tklivá
a siré srdce snad se roznemůže.
Bolestný dojem vlastní smutky volá,
na balkon duše otevřel jsem dveře,
šumění obav uslyšel jsem zdola,
krok nejistoty vytrácel se v keře.
– – – – – – – – – – – –
Sluníčko matné clonou oblak blýskne,
rozhovor ohně slyším se vzduchem,
taneční rhytmus táhlou návsí výskne
a poskakuje v tichu bezduchém.
Slyším hlas flétny, basy řízný průvod,
plačtivé zvuky tekou do duše,
pro kouzlo samot nový mám zas důvod
a spokojen jsem v blaha předtuše.
24
A vlny valčíku mou kolébaly lodí,
sluneční svity okno zlatily,
od bolesti mě hudba osvobodí,
svým rhytmem zkonejší mě na chvíli.
Šumaři chudí uspali mou trýzeň,
prsty jich taktů perly navlékly,
otvírám duši pro radostnou sklizeň,
úvoz mých polí když je rozměklý.
Vzdychavé zvuky přátelsky mě hladí,
májová vůně všemi smysly pluje,
dnes bouře o má okna nezavadí
a smutná duše snad se zaraduje.
Nuž doufat chci a věřit v slzné deště,
květy a zvuky znát jak přátele,
a v podvečerní chvíli zašeptati ještě:
spi slaďounce, můj anděle!
25