NEDĚLNÍ SIESTA.
Zřím v čisté modro nedělního vzduchu, paprsky vnímám, váté silnicí, všech zbaven úzkostí a ballastního ruchu, prapory zřím své duše vlající. Můj malý budík v koutku pilně tiká, řeč ohně činí pokoj diskretní, v své patřím nitro, jak v něm plamen vzniká, vzpomínky profil jak jde koketní. Jsem tichý básník, revolucí ctitel, půvabných chvil a veršů ciseleur, pokojna ticha odedávný přítel a v lásce vždycky trochu amateur. Svůj vedu život v tichém ústraní a miluji svůj ostrov mládenecký, kam příbojům se příchod nebránínebrání, a časem pohrdám, jak šťastný básník řecký. Jsem podob nových vlastní představa, krom klidu Řeků rád mám sílu Gallů a dobře vím, že doba nastává protrhlých sopek, nespoutaných žalů. Čtu vtipný cestopis a moře z mysli volám, vzdán tichatichu ostrova a lesku hladinyhladiny, a rèverii vzňaté dnes už neodolám, nechati míjet pružné hodiny: Oddat se zlehka obejmutí dálek, doteky cítit vlastních postřehů, usmát se výškám, jichž jsem dřív se zalek’, jít třísní vzpomínek jak květném po sněhu. 5 Být středem světel, jež mě z dálek zlatí, vějíře prchlé radosti své rozestřít a čekat chvíli, až se v mysl vrátí hory a moře, zas je moci zřít. Odrazy věcí transponuje touha, minut mých rhytmus přidá crescenda, průhledy mé jsou fantasmata pouhá, v barevném stylu tkaná merenda. Vše tančí přede mnou i světlá moje krev, svit rosných paprsků tká závoje, a málem nevím, čemu říkám hněv a proč si nepřeju než trochu pokoje: Úsměvy slunce kolébat se v lodi, jezerem dnů svých plouti bezpečně, zpívati chválu vůli, jež svět rodí, přiodít srdce navždy svátečně. Tak cítit sládnout tepot vlastní krve, pel zlatý v srdci vůní usedat, jak zručný autor v kapitole prvé když náladu chce dobrou vyvolat. 6

MRAK.
Setměl se pokoj, stíny se černé protáhly v klenbách a plocha zelená, přede mnou prostřena, živá sesinala. Ve vzduchu čpělo cosi mstivého, vraždícího. Zadulo z hloubky. A skla se otřásla strachem. Vítr se prolamoval nárazy dutými dovnitř. K oknu jsem přistoup: V daleku nad lesy zklenul se, olověný, v hrozivě protáhlých nozdrách, Nesmiřitelný, nenávist proti všem dýchající. Zahřmělo temně. V té chvíli těžké, jež znamenala shroucení šedomodrých pěstí, které dopadnout měly těžce k zemi, Bestie Sinavá vyplula v mracích, zatřásla pěstmi, ohnula svalnatou šíji a rozpletené vlasy, jež lily se v širokých pletencích k zemi, se rozběhly od lesů v pole. A vyvalené, vodnaté oči, podlity krví nezkrotných bleskůblesků, civěly na pole ustrašená. V tom rachot překotný se valil kdesi po vysokých klenbách. Skrčený Strach, prolomen zahřměním sil, otřásl mokrou hřívou. 7 Oddýchnutí z hloubi provanulo vzduchem! – – – – – – – – – – – – – – – – A déšť vlahý, radostný do oken zvonil v průvodech hromových třesků. Zpívala země. 8

ÓDA NA MODRO NEBES.
Ode jha mraků osvozenéosvobozené, zbavené slzí a smutku, jenž napadal v duše, zářivé, slavné a modré, vykvetlé do nejčistších světel, v nichž lámou se barvy, zjasněné pro oko smrtelného, jenž dýchá tvou radost a vůni, nádherné, nejvyšší stožáry paprsků vztyčující, úsměvné nebe, neviditelný moste, jímž přecházejí zakletí z údolí slzavého do říší tajemných radostí, nepohorši se nad smrtelným, jenž odvažuje se zvedat své vznícené zraky k tobě, ó, zářivé, radostné modro, rozlité do šíra nad zeměkoulí. Syn tvůj, jenž bloudí po březích tvého modrého moře, po tobě vzpíná toužně své ruce, aby v ně zachytil nádheru tvoji a slávu. Duši svou dokořán otvírá, plamenný kalich, by světlo tvé plavé nalilo do ní barvy a vůně. Myšlenek stáda na pastvu pouští do šťavnatých zelení pozemských luk, jež svítí oranží květů. Na lodi života svého napíná plachty, odvážný kormidelník lodníky svolává, plavce i děti, 9 zástupy svolává, bratry a sestry, národy všechny, by vyplout mohl na hladinu tvoji. Svou milostí nás posiluj a nezastírej tvář svou před námi! Ve výšce ohromné ať plane nad námi tvůj žhavý lampion, kde dávno roztříštěna mdlící skla, ať vlévá v žíly naše teplo života, ať krev nám rozproudí, až shromážděni na palubě se zemí se loučit budem. Již mizí pevnina a břehů květný lem se zvolna zrakům ztrácí. Jsou bíle prostřeny dnes všechny stoly na palubě, jsou kvítím ověnčeny stožáry a do lan mladé ratolesti vpleteny a dětí polétavý tlum pobíhá po lodi. Och, děti naivní! Přec všimla jsi si, ženo má, jak vhrnuly se do zahrad dnes časně z rána, jak ulamovaly tam květem obsypané sněti, radostně při tom zpívajíce? A obraz jejich mladého nadšení a mladé touhy zajisté dlouho ti utkví v mysli, ten obraz vábný z předposlední chvíle před odjezdem, kdy tleskala’s rukama při jejich šumu a dupotu na lodi, jak děcko docela maličké? Děvčátka bělostné plachty prostírala, děvčátka úpravné kytice po stolech rozdělovala, hošíci zpívali v lanoví při upevňování větví. – – – – – – – – – – – – – – – – 10 Již mizí pevnina a břehů květný lem se zvolna zrakům ztrácí. Ze zahrad pozdrav odevzdané vůně plyne k nám. Loď naše pluje, och, pluje dnes v dálky, v modravé dálky! Já, básník nové doby, pěvec těch, kterým rozkvetly v duších zahrady nadějí, odvážný kapitán, jenž myšlenky své poslal na služebné cesty k pólům, ten, který rozhořovat dává na lukách svojich tropickým vegetacím radostných snů, ten, jehož duše ohnivá září jak ohňostroj za večera zapálený v májových zahradách, po věky budu ti blahořečiti, neb milostí tvojí zrozen jsem a milostí tvojí kvetu a milostí tvojí všem bratřím zpívám, všem, kteří neznají rozdílů plemen a národů, všem, kteří odvahu mají veřejně vyznat, že jejich touhy vyrazí z vlasti, z prokleté vlasti, že jejich duše křídla má smělá a neohrožená, že jejich duše prudká je a široká, jako je nezměrný oceán vody a modra a věčna. Modro, jež rozlito do nekonečna! Nekonečno, jež rozpjato visí v nejčistší modři! Nejčistší barvy, jež lámou se v květech! Květy, jež dokořán rozevrou kalichy plodné, až zachvěje se pod slunečním dechem spleť hustá, plná medu a pelu z tyčinek zlatých, a žluté prašníky se rozkývají jak srdce poledních zvonů, 11 které vyzvánějí na poplach k odjezdu do Jiných Světů, na smutných tvářích úsměvy blaha vyluzujíce. Úsměvy blaha, které se roznesou v dálky! Dálky, jež objeví závrati propastí! Propastí, ve kterých zahučí ponorné řeky! Ponorné řeky, kde dokoná smutek! Smutek, jenž změní se v nejvyšší radost! Radost, jež rozepne bělostná křídla, křídla, jež změní nás v duhové ptáky, ptáci, jichž zobáky kouzelně zahoří (neboť ty písně poplují v toninách sladkých)! Tóniny, které v nás života probudí sílu! Probuzení, při němž se zjeví užaslým zrakům pevniny nové, čarovné ostrovy, kde sídlí pohádky všech, pohádky, o kterých nezdá se smrtelným! Zázračné modro nebes! Smrtelní zbaví se milostí tvojí okovů zemských, bídní a chudobní mozoly ztratí a rány všech se zhojí. Pod hebkými doteky měkkého tepla roztaje záští a tehdá zjeví se duše naše očistěny, poprvé zase v původní nádheře zrození, ty duše slavné, tak ještě milostí zadýchány, tak ještě pelem posypány, tak ještě vůní ovívány, tak ještě barvami rozžíhány. 12

PODZIMNÍ MOTIV.
Dumavým krajem, polednem znavenznaven, lesy jsem kráčel kol modré řeky životem dotknut, vzpomínkou dotknut, nezvaný poutník, bez cíle jdoucí, jenž neví odkud a nedoví se kam... Na horských úbočích do dálky ulehlo mrákotné ticho; v něm usnuly fanfáry rohů. A na žloutnoucích korunách své sítě rozpřádalo léto babí. Na svoje bratry jsem myslil, chudé dělníky; ti usedali k obědu v začazených koloniích u pochmurných dolů. l na ty, kteří do veleměst vjížděli po železnicích, pořadatele veřejných schůzí, i na ty, kteří obědvali na schodištích paláců, nebo v průjezdech pokoutních hospod. Také na ty jsem vzpomněl, kteří vycházeli z nádherných chrámů, kde dohřímaly v slávě kadidla varhany akkordem závěrečným, a na ty, kteří promenovalypromenovali ve městech na nedělních korsech, dělajíce špatné vtipy a umlouvajíce s koketními dívkami slibná setkání na odpoledne. Však po jedněch jsem toužil... 13 To byli ti, co odráželi od břehů, šťastní vyhnanci, jež proklela země a národové... To byli moji bratří neznámí, revolucionáři-básníci. A dotek jejich tajemných radostí v zracích mých vibroval závany větru, když došel jsem o polednách do vesnice, kde vyzváněly dobrodušné zvony a sedláci se znamenali křížem... Myšlenky moje labutí měly bělostná křídla, touhy mé daleké – stožáry byly směle vyšlehnuté tam někde daleko v modravých přístavech... 14

SLUNCE NAD ZÁVĚJEMI.
Diskretně ulehly kadence světel nad sněžné střechy statků a stodol, nad bílé nivy s okrajem lesů, nad obzor smavý i nad hory dálné. Nebeské modro nad bělostnem sněhu, milostný úsměv nad panenskou zemí, předtucha jara a slíbené požehnání! Všechna nebezpečenství jsou odstraněna, slzy oblaků i bolestí vykrystalisovaly v démanty a bílé plachty nadějí jsou rozepjaty. Vejděme do polí a těšme se laskání světel a podejmepoddejme tělo své lichotné lázni teplých pocelů! Vibrace sněžného stříbra ochutnáme všemi sítnicemi, samety prostorů vděčně pohladíme svým úsměvem a nesmírnou něžnost paprsků políbíme. Oddejme se zúplna objetí něžného milence! Přimhuřme oči a ponořme se v kouzlo útěšných líbání průhledných modří. Architektury oblaků navěží naše pomyšlení, daleké perspektivy sloupů přiblíží naše touha, odlesky mramorů a tepaných nádher oslní vteřina, andante našeho očekávání bude hudbou... 15 Kolonádami oblaků mihnou se dívčí paže, všechny římsy zámečků zahoří liliemi a naše naděje zavíří tanečním krokem. Přístavy uvítají nás třepotáním všech vlajek, veslaři minut nás vezmou do lodiček a dívky budou na nás pokřikovat sladkými jmény. Světelné kolonády se rozepnou do dálek, obzory nabudou jásotné nesmírnosti, přítomnost zahoří odleskem nekonečna a nad minulostí snesou se holubice míru. Tak oddáme se důvěrné fikci básníků, že jsme již opustili plačící zemi, slzavé údolí že pod námi zarostlo kvítím. Všechny věci nám budou bratrskými: Obloha bude jezerem, bělostné sněhy plachtami, naděje naše stožáry, myšlenky zlatými vesly, pocely zpívajícími ptáky a lichotné paprsky předjarních dnů rozkvetou světlomodrou hladinou – zlaté moře třepotavých kalichů... 16

PÍSEŇ NA HRANICI.
Zima už není, jaro ještě ne, mrazivý táhne vítr přes lada, jsou perspektivy příliš vzdálené a jakýs převrat duši přepadá. Odlesky slunce, obílených kmenů... na hrudi leží nahá tesknota a na budoucnost snadno zapomenu, jak modrá je všech věcí cizota. Cizota dálek, průhledných též klamů, trpkosti žití bolí poznovu, reflexí marně hlavu svoji lámu, proč zbudili se mrtví z pod svých příkrovů. Nejistá nyvost bezbarevných stvolů, i bezbarevných travin směsice mých vzbouzí smutek odpuštěných bolů – to ze všeho je hořké nejvíce. Dojetí jakés do propasti hledí, kde otázky se více nekladou, kde vyvolení o jistotách vědí, jež duši mé jsou temnou záhadou. Pozved’ bych křídla, klid mě ale jímá, vševládné vůle jsem jen monada, očima v hloubkách nesmírnýma věčnosti obraz v šíř mě pobádá. 17 Zdánlivý klid, jenž lhostejností není, v taj života mě volá, hrobů hlas, a dosti času čekat na znamení, až vítr smrti zlomí zralý klas. Jsem průhledný jak křišťál horské vody, zřím na dno přírody i na dno propasti, má myšlenka má teskné doprovody a neobsáhlost mořských oblastí. Jsem na vše připraven a téměř zlhostejnělý: buď v život vejít vzrušen s písní básníka, neb napnout plachty, nesmírností smělýsmělý, a tajně odplout v ticha veliká. 18

VZDÁLENÁ VZPOMÍNKA.
Nedělní dopoledne bylo podzimní a slunce mdlelomdlelo, z malátných oblaků tvář prodrati se marně pokoušelo. A myšlenky mé, zabloudilé vzpomínky, mí ptáci siví, v mé mládí zpět se sunuly a v klid můj zádumčivý. Pak ke klavíru bezděčně jsem used v divném zamyšlení a staré písně přehrával, v nichž vůně doby tlí a není. Šli „Tisíckrát tě pozdravujem“ zpívajíce, zbožní poutníci, družičky, ženy, babičky, šly na pouť hlučnou ulicí. Však lid, jenž po chodnících promenoval všudy, byl samý klobouk široký a karafiát rudý. „Na hutích z pecí prázdnota dnes zeje vyhaslá.“ A okna v ulicích se křikem otřásla. Já, synek pobožný, jsem k procesí se přidal, když Otčenáš se s výkřiky v rhytmických pausách střídal. – Ó mládí mé, v dalekých lesích pobožná je kaple ztracená s obrazem Marie – vzpomínka vzdálená, ba vzdálená. 19

KUPECKÝ KRÁM.
Zvon starodávný nad bronzovým drakem nového kupce hlásil nesměle, a chlapec stál tu v ustrnutí takém, jak při pozdvihování v kostele. Starý pán dřímá v širokém svém křesle, a štíhlá dcerka hraje piano, z patra jsou slyšet takty vážné, skleslé, pro vlídnou ospalost je dobře ustláno. Sám chlapec slojí, po regálech bloudí zrak, omámený směsí pokladů, po čem hned toužit, smysly neusoudí, ni kterak nabýti zde pevnou nadvládu. Především cukr ve všech možných tvarech zrak omamuje cudnou bělostí, chuť barvou láká temných ve pohárech a nemalé mu dělá starosti. Může-li prudčej záplat karafiát, než chroupavé v sklenicích maliny? Za učedníka navždy zde být přijat by ideál byl jeho jediný. Pletence fíků jako chleba vábí, když voňavý je vyňat z horké pece, cizinskou dálkou načichlí jsou krabi, barevní dost, však jíst je nechce přece. 20 Žhavostí matnou pomeranče svítí, a hádá, odkud jsou ta jablka, jaké tam roste divočejší kvítí, až šepot tuchy dálkou umlká. Na žoky kávy popatřil teď blíže, zelená zrna parnem voněla, bezvládná byla bělostí svou rýže, pro bledý údiv zájmu neměla. Ve velkých sudech slanečkové hodní se těsnali jak děti ve škole, svá dobrodružství zapomněli vodní, hotovi čpíti chudém na stole. Vystouplé oči skelnou bolest měly, šupinné stříbro lesk svůj ztrácelo, útroby sudu v těsnu oněměly a živobytí smyslu nemělo. Mrtvolně ležet bylo nyní nutno, jak vedle špalky soli pobřežní, plodinám tropů v příhradách je smutno, jak mrtvé rajce lodním na stěžni. Směs všechněch vůní prostoupla mu čivy, ke dveřím pozřel chlapec potichu, a zpolehounka vyšel zádumčivý, jak dopaden by zde byl ve hříchu. 21

KDYŽ SLUNCE VOLÁ...
Průhledné dálky, nic se v nitru nehne. Snad jakás lítost, bolest minulá? – Svůj dávný zákon duše nepostřehne, jímž na cestu se sama pohnula. Čeká snad marně – minulosti není, paměti přelud živé nerodí, na touhu mládí není pomyšlení, alejí snů už láska nechodí. Jen bolest zbyla v nitru žíravá, jak lítost děcka, na něž zapomněli, a myslím, že mi cesta nastává do krajů neznámých a v přístav ztmělý. Hluboký ve mně uleh klid a líto je mi nesmírného ticha – svých mladých dnů naděje chtěl bych mít a lásku naivní, jež sladkou touhou vzdychá. Chtěl bych mít naděje, jak oblak vítr má, chtěl bych mít touhu vlny zdvižené a jako jeřáb pohnout křídloma, když slunce volá v kraje vzdálené... 22

DŮVĚRNÁ CHVÍLE.
Čas pohovu a kontemplace snivé, kdy husy kapkám krky nastaví, kupecký zvonek neutichne dříve, nežli jej ševel deště zastaví. Rozměklé bylo, uslzené odpoledne, slípavá silnice a rozvoněná zem, osení čekalo, až křídlo oblak zvedne lítostné slunce v zapadání svém. Děti jsou doma, náves je teď prázdná, z košatých stromů bílé kanou plátky, ovzduší mokré nemá gesta rázná a chvílí tou jsem ležerní a vratký. Omoklé byly lány mojich polí a v klasech lásky třpytila se rosa, nemožno vědět, kterou cestu zvolí má žena touha nemocná a bosá. Kachlová kamna jako žena teplá náhradou jsou mi lepších sensací, dočítám román, kde se touha spletla a vášeň sílu svoji marně utrácí. Hrdinka knihy v komnatách svých lkala, bolestí srdce v noci trpěla, a růže uvadlé se vyptávala, proč nikdy ovoce své neměla. 23 Do ulic zřela podhradního města, kde spalo v přítmí kolik staletí, a nevěděla, kudy vede cesta z balladického citů zajetí. Komnaty mlčí, zrcadla jsou němá, ač poradit by mohla dobře dost, jezero srdce ranní úsvit nemá, nejistá duma v duši stálý host. Jediný dojem kapitoly zbývá: visutý balkon, západ kde tká růže, do zahrad šumí cizí píseň tklivá a siré srdce snad se roznemůže. Bolestný dojem vlastní smutky volá, na balkon duše otevřel jsem dveře, šumění obav uslyšel jsem zdola, krok nejistoty vytrácel se v keře. – – – – – – – – – – – – Sluníčko matné clonou oblak blýskne, rozhovor ohně slyším se vzduchem, taneční rhytmus táhlou návsí výskne a poskakuje v tichu bezduchém. Slyším hlas flétny, basy řízný průvod, plačtivé zvuky tekou do duše, pro kouzlo samot nový mám zas důvod a spokojen jsem v blaha předtuše. 24 A vlny valčíku mou kolébaly lodí, sluneční svity okno zlatily, od bolesti mě hudba osvobodí, svým rhytmem zkonejší mě na chvíli. Šumaři chudí uspali mou trýzeň, prsty jich taktů perly navlékly, otvírám duši pro radostnou sklizeň, úvoz mých polí když je rozměklý. Vzdychavé zvuky přátelsky mě hladí, májová vůně všemi smysly pluje, dnes bouře o má okna nezavadí a smutná duše snad se zaraduje. Nuž doufat chci a věřit v slzné deště, květy a zvuky znát jak přátele, a v podvečerní chvíli zašeptati ještě: spi slaďounce, můj anděle! 25

V DALEKÉM LESE.
V dalekém lese na příkré stráni utrh jsem květ, bleděfialový květ. Lilie, zvonky neznámou silou vypučelé nes jsem si domů z dalekého, tichého lesa. Bylo v něm ticho, ticho na příkré stráni. Vysoko nad mořem viděl jsem zátopu lesů, modra a světla, v údolí řeku průsvitné trávy a po ní rozseto tisíce květů zas těch bleděfialových a lehce smutných, se zlatými prašníky na chvějících se tyčinkách. V hlubokém, dalekém lese ležel jsem ve vlhké trávě, ve třpytu nevyprchalé rosy a ve svitu podletních paprsků; nad hlavou nitky duhových pavučin se třpytily všemi barvami, vzdušné ty neviditelné festony k okrášlení svěže zeleného prostěradla, rozhozeného v jásavých, zpěvavých barvách k hodům nikoho a všech. V tom tichu tajemném, v něž splýval jen tlukot potoku v hluboké, zelené řece trávy, a chřástání drsné ptáka šedého, jenž poletoval od hřbetu ke hřbetu, a bzukot hmyzu, zpěv ptáků opozděných – 26 Všechny ty chudičké zvuky nahoře v lese pohltilo to hluboké, nedozírné ticho. A kolem mne hučely v hlubinách vědomí v bezměrné propasti letící vlny do jiných světů se valícího vzduchu. V tom tichu tajemném jsem slyšel zpívat svoji duši. Na cestě zpáteční v hlubokém údolí, v sražených bocích odumřelého netvora, dítěte země, u šplounajícího potoku nad mokrou, bahnitou zemí utrh’ jsem kytku si celou lilií pozdních se zlatými prašníky v zarosených korunách. A natažen v měkkoučkém mechu, při skřeku sojek a šumu listí jsem snil o tajemství života, o neznámé síle a rozpučelých květech, svěžesti trávy a dalekých lesů, ku jejíž kráse a vzrůstu člověk ruky nepřičinil. A dumal jsem o zapadlých, divokých květech, a zapomenutých, neznámých písních, jež tady jásaly v tichu a jasnu dřív, než byl člověk. A s vděčností, pozdravem neznámým silám, jež zpívaly tou chvílí ve mně, jsem odcházel v tichou svou celu, 27 a v noci i myslil volný mozek na nepoznané, divoké květy a zapomenuté, vášnivé písně, na jejichž mrtvolách pučí teď lilie pozdní. A ve snu svém spínal jsem ruce k tomu, jehožto silou neznámou a vůlí vytryskly všechny ty barvy a světla a duše mé modlitba díků tichá, k jejížto vzrůstu pyšný člověk ruky nepřičinil. Tušení neslo mne na tichých vlnách horkým dnem v neznámé a zapomenuté kraje, pod větve prvotních pralesů a ve vzduch klidný, který se valil v dálky, pohlcován bezednými propastmi prostorů dřív, než byl člověk. 28

BAREVNÁ OKNA.
V podzimním odpoledni, kdy slunce, plozením leta zemdlené, daleko někde nad hlubokými lesy melancholicky se potácí, pokorná modlitba opuštěného v zelených mhách, duše má toulavá bloudí hlubokým údolím, nepozorována laněmi, tančícími na lukách, a reflex ospalého světla, prolamovaný listím, ji líbá na zamyšleně skleslé rty a na vzpomínající, bledé čelo. Daleko někde v zapadlých časech staré kultury, a dávno zapomenutých chvílích lehounce zvedá se sympathická měštka od dubového stolu a otevřeného passionálu, a vzdychajíc smutně po muži, zabitém v bitvě, a bezcílně otvírajíc zaprášené okno, naklání se a nemocně patří na pustou ulici a na gothické štíty domů, přes jejichž zbožně malované fresky churavý měsíc fascinující vrhá světlo... A měkké, dlouhé ruce bledé vdovy jsou jako průsvitné paprsky luny a jako pruhy slunečního světla, žlutavě lomeného zeleným listím, 29 usýchajícím na zapomenutých stromech v podzimním lese. A zdlouhavá píseň mé toulavé duše zní lehkým sloupovím lesního chrámu jak vdovin pláč při otevřeném okně, jehož barevnými skly smířlivě propadává měsíční světlo... 30

Z ISTRIE.
Je vlahé ráno v Istarské vale, na Učce stojí oblaka, jak rozpuštěné závoje, a slavíci tlukou v zarosených křovinách, naslouchajíce bublání oživené Savy. Malé děvčátko pase ovce na kamenité stráni, vedle vysoké kukuřice a těžce skloněných vinných hroznů. Vysoká, šťastná oblaka pomalu plují po tmavomodré, subtropické obloze, a horké sluneční paprsky vzbuzují cikády na ostnatých jalovcích, a lákají černopruhé zmije na kameniska. Bílé ovečky daly hlavy dohromady, a malé děvčátko, mávajíc v dusivě parném vzduchu proutkem lociky, jejíž zlaté a stříhané květy září jak čerstvě ražené dukáty, zpívá elegickou, bezeslovnou píseň. Dívám se na modravě pestré temeno Učky, na něž plyhá oblaka klesají, jak ustřižené vlasy stříbrohlavých princezen, poslouchám útržky dvojflétnových písní slavičích, poslouchám srnkot cykád a šumot říčky, občasný úder zvonu hodinového na strmé věži za vrchem a přesmutnou, čtvrttóny lkající píseň malé pasačky. 31 Měl bych být šťasten, jak bývají lidé v blahobytném osamění, uprostřed zcela jiné kultury a vegetace, měl bych zpívat své nejzamilovanější písně, se sluncem smát se, dovádět s vlnkami, zpívati se slavíky. Ale mým srdcem prochvívá hluboký smutek, stromy ani traviny, oblaka ani vrchy a vesničky se neodrážejí v nitru mém konsonantními ozvěnami. Kvílení bloudí duší mou, jak bloudilo kdysi srdci uplakanými nad národem podmaněným. Kvílení bezeslovné písně malé pasačky podléhá srdce mé a já na světě víc už nevím, zdali budu moci někdy zapomenout, jak z nevědomých hlubin duše a zděděných citů, hroucena tlakem dobyvatelských staletí, vyrazila tu nesměle na povrch vědomí prastará bolest a bezútěšnost slovanské duše porobené. Slovanská duše kvílí tu a sténá: Slavík přestal pěti v křoví, cykády ztichly na posečených lukách, a i ty prastaré zvony na věži za vrchem, jež tolik viděly a tolik pamatují, jakoby váhaly udeřit na plno, zvučně. Istarské zvony mohly by žalovat dlouho: mohly by vyprávět o časech Benátské republiky, 32 o hříšné nádheře dožat z Piazzeta di Venezia, o starých županech a válečnících, o krásných ženách, jež plakaly naposled, vedeny v městě vladařském ze síně soudní přes most vzdechů. Mohly by vyprávět o rytířích se stříbrnými pancíři, o gondolách s labutími šíjemi, blyštících perletí a zlatemzlatem, a snad by pověděly něco i o drahocenném kalichu, ohromné monstranci a přetěžkém kříži ze čtrnáctého století, uschovaných pod třemi zámky v dubové truhle ve zdejším kostele. Staletí bloudí nad cinkajícími stráněmi, kde se pasou malí a trpěliví oslíci, staletí dřímají ve starém kostele, a ve farním archivu na pečetích dožat, a nezvěstné stopy skryty jsou na věcech i duších. Jenom ta elegická, bezeslovná píseň malé pasačky proráží z nevědomých hlubin duše a vypráví o staleté bolesti národa podmaněného, pomalu plyne jak voda oživené říčky, a jako sluncem vybílené, smířené smutky a dávno zapomenuté naděje. Nemohu býti vesel a seveřanská naše píseň sem nepatří. Bolestné snění opřádá mou duši... 33

PRO NEJSMUTNĚJŠÍ CHVÍLE.
Pro nejsmutnější chvíle své chtěl bych mít nástroj křehký, pro dojmy příliš bolestné nějaký nápěv lehký. Pro rozvodněný žalu pláč zátoku dobře skrytou, když nevím proč a nevím nač, pevnost svou nedobytou. Pro nejistoty života naději nebe větší, v níž budoucnost se mihotá, a mizí nebezpečí. Bolestnou moci neznat tíž, když loď má nejde k cíli, když touhy nejsou zemi blíž, a větry zabloudily. Odvahu míti horských vod, skal bradla vzdorná zdolat, s obzory dát se na pochod, výstrahy věků volat! Tu sílu mít, jíž země má, když dravý blesk v ní bije, a hromu pád zní polema jak slavná melodie... 34

SPOLU JSME ŠLI, Ó DUŠE MÁ,
slunce když hořící se zlatou hlavou s polední sestupovalo hory: lukama hřejícíma, travou zelenou, jak milenci dva skloněni, na Krista vzpomínajíce a na jezero Genezaretské. Luka jsme viděli zpěvná a zářná, modravé páry na horách zamyšlené a barvy a písně, jež údolím táhly, hejna holubů Hosanna tleskajících. Spolu jsme šli, ó Duše má, a na Mistra nohy jsme myslili zkrvavené, a na rány hnědé, které se dosud nezahojily od temnoty Velkého Pátku. A tenkrát jsme pocítili blaho Člověka, kdy z východních polí zazněla ukrytá hudba Nedělních Slavností, libě sharmonovaná dotekem panovničích prstů Pána: Akkordy zvuků se linuly ve spousty vyhřátých tónů, barevných tónů, jež zpívaly na lukách, nádherné květy, otevřené zobáky kovově zbarvených ptáků, zlatisté plody zardělých jablek v dokvetlé vůni, a přemýšlely, ztlumená modř, na úbočích pahorků snivých kolem jezera Genezaretského. A tehdá jsme pocítili radosti lidí, dvou spřízněných duší, dvou Duší v Pánu, kdy nevýslovná sladkost zapadlých snů prochvěla našimi údy. 35 A tehdá jsem uviděl Tebe, ó Duše má, v sněhové vločky dechnutím jeho proměněnou na louky pršet, a vlnami zladěných zvuků do kleneb stoupat a s oblaky, mlhami do dálky letět – – – A celý kraj šírá byl zeleň bez ukončení, moře vesele rozepěněné barvy a cinkající guirlandami květů, a celá zem jedna byla krajina Páně, kde voněly stopy po jediném přejití zázračných Jeho noh, a kde zpěv lásky jásal a zalétal na vrchy, na kterých ztlumená mlha dumavě přemýšlela. 36

VZKŘÍŠENÍ.
V posvátném háji duše mé již stmívalo se. Večerní slunce doutnalo ve travách u zelených jezer, kde voda nehnula se v čase posledním. Oblaka tměla se v srovnaných řadách. Z úzkých jejich mezer prosvital paprsek mdlý a smrtelný. Mé slunce zapadalo. V tmách chvěl se leknín uhnilý a málo naděje, ó vím, že ještě jednou před smrtí okna své duše rozedním. Pochmurně stála mračna. Sentimentální labutě již dávno odlétly si hostinný kout na jih vyhledat. Jak dávno tomu, duše má, co poslední jich píseň dozněla! Ni měsíc stonavý nám rozlitrozlít nepřišel své světlo mlékové. Ó, duše, vzpomínáš? My dávno zapomněli cestu útěchy ve stínu korun staletých v zahradách ukrytou a dávno v zátiší jsme nevyhledali své Psyché bělostnou hruď břečtanovou spletí ovitou. Vše prchlo nám. l úsměv zroseného rána vymizel z pustin zvětralých a smrt, má bledá, uslzená pannapanna, čekala na nás v skalách zakletých. My čekali. Již zmizel život, den i sen a svítání nám sotva přijít mohlo. Však náhle – co se v dálkách našich pohlo? od žlutě rozlehlých, písečných pouští rudá záplava chytala 37 a od skal vzdálených nám slunce kráter krvavý dštil růže na cesty a vůni do trávy. Kam patřit mohlo oko zemdlené, vše jeden požár byl a oheň rozlitý již všechen kraj mé duše bouřně zaplavil. Co třáslo se kdes v hlubinách? Zda marné naděje a udupané touhy? Co vykvétalo z tůní? Zda nové štěstí mé či mlžný přelud pouhý? Vím, marna otázka. Neb závrať nad štěstím a bouře radosti mnou zahřměla a v záři nejprudčí, jež do očí mi stříkala z leknínů doutnavých, třesavě planoucích, jsem padnul do trávy a v rose omdlelý jsem vykřik v bezvědomí prudce: Žena! 38

POTOPENÉ ZAHRADY.
Pod vodou zapomenutí dřímají zahrady lásky. Řeka života hučí a vítr posměšně hvízdá. Přichází omrzelý severák, rozsype dokola střechýle ledu, zavěje krajinu sněhem a nad zkázou všeho se divoce chechtá v korunách stromů. Ale omrzelý stařec musí prchnouti. Přijde jaro, usměje se a zavýskne na vrchu, rozhodí svůj volný, květnatý šat a střechýle mění se v radostné slzy. Slunce rozjasní vody a zulíbá kadeře lesů, roztřepe listí mladých ratolestí a vyhřeje ptačí vajíčka ve hnízdech, když v lesích koncertuje ptactvo a třepotají se motýli. Laně tančí na večer na lukách, zajíci se učí v jeteli srdnatosti, a žáby rozumují u bažin o počasí. Kostelní vížky truchlí křesťanským steskem, závoje noci klesají na krajinu, a pastýřská flétna kvílí v rákosí. Stáda myšlenek se pasou u vod, měsíc vychází nad lesy, a všechny věci žijí náměsíčním životem. 39 Skály vracejí ozvěnu pastýřské elegie, jeleni se odvažují za laněmi, a měsíčné světlo hallucinuje obrysy stromů a křovin. Vzdušné postavy se nadnášejí nad údolím a z voňavých lesů se ozývá píseň slavíků. V průvodu krásných panen přichází královna noci: její modré oči hoří jako měsíčné světlo, průsvitný šat prozrazuje obrysy těla, lehké nohy tančí jako illuse, rozpuštěné vlasy vlají jako prapory nadějí, a bílé ruce se toužebně rozevírají. Vody se rozestupují a hladina klesá. Královna noci zpívá na břehu řeky, a slavíci se slétají k jejím nohám. Řeka se změnila v zahradu lásky, v zahradě zjevil se čarovný zámek, ze zámku vychází veselá družina, kytary a mandoliny zní do tiché noci, a lodičky se kmitají kol drobných ostrovů. Zámeček hoří nespočetnými světly, ptáci ohnivých barev usedají na lodičkách a gondolieři bíle oblečení prozpěvují milostné písně. Čarodějko! Otevřela jsi potopené zahrady mých citů, v srdci mém vykouzlila jsi fantastický zámek štěstí, průplavy hodin jsi naplnila lodičkami nadějí, 40 v záhonech snů jsi dala vykvésti květům, vodotrysky radosti jsi okrášlila labutěmi ticha, bassiny siest jsi naplnila rybičkami šťastných okamžiků, sloupy budoucnosti jsi opletla guirlandami vavřínů, na estrady jsi pozvala hudebníky vnitřních melodií, ke službě dala jsi mi družinu písní, a slunci života mého poručila jsi nezapadati. Může být ještě vroucnějších přání, než kolik ty jsi jich splnila? Může být ještě útulnější zákoutí, než které ty jsi stvořila? Srdce tvé je můj čarovný zámek, duše tvá je má nevadnoucí zahrada, úsměvy tvé jsou mé rozpuklé květy, naděje mé jsou lodičky tichých průplavů, a radost má z onoho štěstí, že jsem tě poznal, zní sálem mého přeplněného zámku, jak šumný potlesk veselé družiny, jak písně ohnivých ptáků na stromech hodin, jak souzvuk galantních nástrojů, a jako píseň bílých gondolierů, kterou vracejí v ozvěnách vysoké hradby strážných hor, na jejichž vrcholcích rozkvetlo tisíce bílých a krvavých květů. 41

VYZNÁNÍ.
Milenko, jež sijsi se stala drahou srdci mému v záhadné hodině, kdy duše vyrůstá v pohledech tajemných jak kalich lotosu, jenž za noci se vzkřísí nad fosforově chorým jezerem, snad ani nepochopíš, jak mohlo zahořeti mé smutné srdce pro tebe, květe liliový, holubice snivá s pohledem důvěrné večernice, vynořelé nad borovinami. Zrcadlo nebes, které se zjeví se nad propadlinami kol jarních, kouřících polí, po nočním dešti z rána! Miluji v tobě svou něžnost. Barevné vzrušení, které se zmocní země a travin a duší, když bílá mlha vydychuje z tisícerých otevření při dopadu blahorodného slunce v nivách! Miluji v tobě své snění. 42 Tiché udivení, které zastaví osamělého, když bloudí za podzimních odsvitů hustými hvozdy a náhle se promítne do zúžené dálky průsek, skončený světlezelenou spletí haluzí, podivuhodně stylisovaných do forem malovaného okna ve starém gothickém chrámu! Miluji v tobě svou duši. Myslím na tebe více než na modré zrcadlo nebes. Kreslím si tě krásnější než lesní fikci gothiky. Miluji tě více než kouřící zemi z jara. A proto, milenko, že mi tvůj pohled v památné hodině vybavil obraz důvěrné večernice, útlé tvé ruce vzestup mlh, úsměv tvůj tklivý zlomený průsvit paprsků v podzimních lesích, řeč tvoje něžná hudbu mé duše, meditující v neděli odpoledne na horách, proto tě, dívko má, miluji. Snad ještě nepochopíš slova má, tak jako já jsem dlouho nechápal pohledy země, oblohy a lesů, úsměvy slunce, hvězd dálných a luny, pokyny květů, klasů kyv a chvění, znamení mlhy, večerních záplav, půlnočních tišin, 43 ptáků let, travin dech a pochod oblaků, život všechen, harmonii jeho a slávu, a truchlivou cestu svého zvědavého srdce. Ale ty, má vyvolená, pochopíš jednou večer, až budeš sedět v zimě vedle mne, bříza bude zpívat v kamnech píseň vykoupení, plameny budou malovat doutnavými štětci strop, venku bude naříkat romantický vítr a já přitulen k tvému dobrotivému srdci, v ruce své drže něžnou tvou ručku, budu ti vypravovat smutnou pohádku svého zanedbaného srdce. Pak teprv pochopíš, proč jsi se stala drahou srdci mému, milenko. 44

ŠŤASTNÉ VEČERY.
Na bleděfialovou látku hedvábnou bys měla obrázek mi hezký vyšíti: kuchyňku vaši důvěrnou a převábnou, jež z paměti mi nechce vyjíti. Zřím v přítmí třepotavý štětec plamenů po nízkém stropě na večer se míhat, a cítím v srdci teplý zurkot pramenů splav citů nad hráz touhy zdvihat. Je venku máj a v kamnech klestí praská, i měsíc vyšel steskuplný nad nivy, v mém srdci zpívá naděje i láska, moře mých citů mají přílivy. A slova jdou: jak z pastvy ovcí stáda, jak večer ve své hnízdo ptáci, tvá matka vypráví, co kdysi měla ráda, a tklivou vzpomínkou se v mládí vrací. Tvá dobrá matka: malá, suchá žena s úsměvem teskným kolem drobných úst, tajemství zná, čím stoupá žití cena, jak zrno radosti ke hvězdám může růst. Tvůj otec stále úsměvný s tvým modrým zrakem má výraz lidí erotických dob, já chtěl bych býti fantastickým ptákem a hledat kraje zašlých jeho stop. 45 U kamen v koutě jako holubička ty sama sedáš, naslouchajíc řeči, a nevím, zda má ostýchavost vyčká, nepokoj srdce mého když je větší. Nesmělá křídla mají moje myšlenky a vznášejí se kolem snů tvých splavu, když hledím v modré oči svojí milenky, na ozářenou, zplameněnou hlavu. Pohledy všechny jenom zpola vnímám, na cestě vozy vět mých v písku váznou, já obrazu si jednoho jen všímám a silnici své řeči vidím prázdnou. Dojemnou touhou duše moje zkvetla, hovory naše vzrušily mě smíchem, veselost tvoje do zahrad mých slétla na křídlech míru v ozáření tichém. Měsíčná noc je, do dálek mě vábí, květové hrozny vůní líbají, těžké mám srdce a jsem láskou slabý, a moje touhy hnízda nemají. Nesmírná něha hvězdným kosmem pluje, pod stany noci nebezpečí není, a moje touha teď si vyprošuje od tebe první sladké políbení. 46

CO VYPRÁVĚLA BOROVICE, KDYŽ HOŘELA V KAMNECH.
V krásném údolí jsem rostla, já zádumčivá borovice. A vůni pryskyřice vydychovala jsem z jehličí za jarních nocí, když bledý měsíc ve výšinách plul a v oblacích se stíny honily. V mých větvích spala hejna krkavců a pode mnou si hajný usedal, když chodil na čekání s mladou svojí ženou. Já viděla jich štěstí nejčistší a záviděla jsem jim. Já vyprávěla v noci měsíci a větrům jsem tu zvěst o lidské lásce šeptala, i sousedům svým v údolí jsem povídala o blaženosti pozemského milování. Já zřela v dobách říjnových na louce stáda jelenů a laní, já poslouchala jejich hlasy tajemné, sov houkání a hmyzu bzučení. Já živila jsem šťavou svou nesčetné roje komárů a roje roháčů. V svých žilách rozprasklých jsem pořádala hostiny za paren sprnovýchsrpnových, a šťavou mou se opíjeli oni v orgiích. Však na podzim, když listí zesmutnělých břízek padalo a duby rezavěly v listopadu, já také vždycky cítila, jak mdloba na mě doléhá. 47 A v dobách těch, kdy větry přihnaly se ostré v skřeku vran a sojek chřástavých, jsem v polosnu jen slýchala tetřevích křídel šumot hedvábný. A potom cosi sevřelo mě v náručí, cos stisklo mě a zchvátilo. Já necítila jižjiž, co na mě doléhá, neb do snu dlouhého jsem upadla a neprocitla dřív, až na jaře. Vím, v prvním zívání chlad táhl přes ruce i nohy mé, však temeno mé, skleslá koruna, chlad cítilo a cos jak tíži zlou. Poslední sníh se bělal v mojich vlasech ostnatých, však lísky na stráních již měly pupence. A celý kraj již nějak mladě vypadal, oblohou táhlo cos jak nové tušení, a modrá světla zažíhala se v poledních chvílích nad lesy v otvorech bílých oblaků. A pak jsem vždycky zase začla žít. Mí vrátili se z jihu zpěváčkové, švitoříce zvěsti z daleka. Já vyptávala se jich na cizinské kraje, však oni povědět mi nechtěli, co v slunných dálkách viděli. 48 Mé zvědavosti se jen vysmívali, čtveráci. Však ve snách svojich milostných, když na vajíčkách v máji dřímali, zobáčky k sobě skloněni, přec ze sna povídali zvěsti tajemné o cizích krajích. V tmách hroužila se často naše druž a déšť se drobný v nocích z mračen linul do vzpomínek ptačích, jimž naslouchala jsem jak hudbě vzdálené i ze sna. O jakÓ jak jsem často bolně toužila do oněch krajů čarovných! Však touha má mé větve hnala k strmým oblakům a snaha má, odtrhnouti se rodné od hroudy, mi k tomu jenom pomohla, že vyrostla jsem do výše, severním větrům dána na pospas. Já z koše svého strážného, kde jestřábi se uhnízdili naposled, jsem přehlížela revír náš a hlídač výr tu radíval se za večerů voňavých a toužebných s jestřáby, kam v noci podniknouti novou výpravu... Tak plynul život můj a jednou v zimě třeskuté jsem usnula a náhle surovými probuzena ranami, jsem bolest ucítila v těle svém a procitla... Však na krátký jen okamžik; neb ve chvíli jsem náhle omdlela, ztratila vědomí a umřela. – – – – – – – – – – – – – – – 49 Teď v kamnech tvojich k novému se křísím životu. Já cítím, celým tělem mým jak týž žár prochází, jak v parnech srpnových, když slunce pralo mojich do větví, a pryskyřice po nich stékala jak potu krůpěje z čel ženců na polích. Já v částech svých sen slunný prožívám a někde v prostoru zas hmatám všechněch větví svojich košatou celistvost. Já znovu ožívám, můj princi milený. V sršení jisker růžových můj život znovu plá. A dech můj stoupá vzhůru k oblakům a hymnu zpívá radostnou, neb opojena jest má bytost osvobozením. Než ještě vzlétnu k strmým oblakům a větrům padnu v plen, zde na chvíli se pozdržím a tebe zceluji svým teplem etherným, jak dívka mladistvá se k prsům tvojim přitisknu a tebe políbím, ó vysvoboditeli můj! Však potom odlétnu tam k oblakům, tam do výšky, po které vždycky jsem se vzpínala, – ó blaho mé, ó štěstí mé, má přání odvážná, sny moje daleké – vše, princi můj, se nyní vyplní... 50 Do krajin vzdálených, kde palma rozkládá své vějíře a lev řve v hustých džunglích, mne větry, moji orlovéorlové, teď zanesou, mne, která jsem, ztrnulý dříve strom, teď plyhý kouř, jenž pouť vykoná dalekou. Ó nebesa, ó země má, ó princi můj, má radosti, má touha odvážná se vyplní! Až vypučím kdys z rákosí a křídla svá nad bahna rozepnu do hřímavého horka rovníku, stín můj rád tygr vyhledá a nasycen pode mnou ulehne, by spočinul mých u nohou. A za nocí když měsíc zas vypluje bílé na lodi, já v tůních horkých pralesů dech zatajím a větve skloním své, až stádo šedých slonů na mýtinu přidupe, slyšeno dříve temným duněním jich kopyt hromových, jímž zem se otřásá... Ó princi můj, já líbám tě, však cesta daleká! 51

KRAJINA.
Krajinář měkké zvolil by si tony pro pohyblivý šelest klasů, trávu vonící, pro sevzdušnělých dálek sklony a pro bělásky nad jetelem letící. Milovník idyll hájovny by všim si, hřejivě jak se krčí malá u lesa, modravý dým jak zbarvuje ji čímsi, když zvolna jde z komínu v nebesa. Manželé mladí, putující z města, do vesnice by chtěli dlouhé skrýt se opodál, úvozem zrytá vedla by je cesta, když prostořekých slepic hlas by kotkodal. Záliby tyto oceňuji spolu, přechody dálek naznačených nejvíc miluji, pohyby klasů nahoru a dolů a oblaka, za nimiž v touze putuji. Ševely vánku pozvedám se z hlubin jak rozevřená v roztouženém rámci krajina, šelestem zpívám, ptačím zpěvem z dubin, jako když sláva nového dne začíná. Se vším kol splývám, synthesa jsem všeho, z úderů mladé krve mé svět nový vykvétá, z pohybu představ všechněch přesladkého se brána života i smrti rozlétá. Důvěra tichá srdce naplňuje, naděje tklivé nitrem jdou jak stáda oblaků, a nevím sám, jak víra tato sluje 52 a zdali obejde se bez všech zázraků. Jistota pevná kotví v mojí hrudi, zpěv ptactva, život rostlin kol mi vnuká předtuchy, po odkvětu mých klasů znovu že se vzbudí k porodům jarním humus bezduchý. Nádherou květů oděje se niva, hlaholy tiché splynou v kolébavce krajiny, přechodní mlha konejšivě tklivá dávného smutku bude zbytek jediný. Tak srostu se vším, jak jsem tušil kdysi, tvar všechněch věcí proměnlivých vezmu na sebe, naděje všechny v barvách dne se smísí a zcela změněn vejdu do nebe: Rostlinou budu, oblakem pak vodním, odrazy snivých stromů zachytí má jezera a zmocněn takto pohybem svým lodním, popluji s větry z rána do šera. Myšlének zbaven, osobní své vůle, chaosem kyvů prolnu nekonečnost proměny, anebo stanu kdesi ustrnule vysoko v horách, oltář kamenný. – – – – – – – – – – – – – – – Odepnut duší, v prostory se tratím, vše brány smyslů mých jsou zotvírány docela a vím, až domů dnes se vrátím, že budu jako věřící, jenž přišel z kostela. 53

PÍSEŇ PRO MOU ŽENU.
A bude-li mi souzeno předčasně klesnout v hrob, pro smrť mou dlouho netruchli, slzami jen mě skrop. Ať pohřeb můj je beze slov a bez placených řečí – nedej mě pohřbít na hřbitov, výnosnou dílnu něčí. A obětovní zpěváci mnou tenor svůj ať neztrácí. Ať odnesou mě v půlnoci do temných horských lesů, a můžeš také pomoci nasázet na rov vřesu. Až z jara vstane duše má a pro mne zchřadlé oči, vlhkýma půjde polema a k oknům tvým se stočí. A budeš-li ty šťastna s kým, zpět do lesů se obrátím. 54

CESTA ZA MRTVÝMI.
Bystrý a mizící jak vítr v stepi, divoký kůň, neskonalý a toužebný jako let bílých oblaků, hořící v krvi a květech, hrdlech a zracích, vyžadovaný rukama sepjatýma a rty žíznivými, strašidelný a nebezpečný na poušti před pyramidami, lehkovážný a prudký ve velkých městech, kde proud krve stříká přes slapy nocí a šumí hukotem přeplněných kočárů a smíchem nevěstek, kde hlas lidské vášně se tisíckrát odráží od kleneb nádraží, divadel a tržnic, tak jsi mě lákal a klamal a děsil, Živote-Sfingo, vyjevený a užaslý, s pohledem do modrého prázdna, dříve než jsem tě poznal. Křižoval jsi mé srdce, na kolo vplétal mou touhu, ruce mých bílých nadějí prorážel hřeby rezavými, utínal máky mých vášní, povodní stíhal zahrady snů, illuse mé jsi vedl na popravu a všechny mé city poslal do vyhnanství. Tam jsi mne zanechal, příšerný Molochu, na poušti pod pyramidami: s rukama probitýma jsem omdlelý ležel vstříc nesmírným žárům a na pospas zvěři, se srdcem zakrváceným. 55 Ty, který drtíš nohama surovýma miliony tvorů, ty, který tančíš v závratných kruzích po národech a staletích, ty, jenž se valíš v dusotu kopyt a válečném ryku, v pískotu páry a proklínání dělníků, v syčící vlně a rachotu vlaků, v přívalu bouří a v effektu blesků, nezměřitelný v objetí zeměkoule, milenky bacchantické, hnán proudem kosmických větrů nad závratí hvězdnou, ve zracích šílenců a básníků zřen ve tmě pohledu do propasti sříceného, pochodem nepřestávajícího rhytmu a plamenem zažehlé krve třásl jsi bytostí mojí jak urputný sadař štěpem obtěžkaným, a všechny mé myšlenky, naděje a touhy, jablka rozežhavělá, chytal jsi do hlubokého klína svých nocí, planoucíplanoucí, a vrhal je kosmem jak tančící hvězdy a meteory. Dal jsi mi letěti tmou bludných pralesů, poslal jsi mě ke kráterům sopek, do ruky dal jsi mi revolucionářskou pochodeň a učinil jsi mněmě svým hlasatelem. Duši mé dal jsi tisíce ramen jak větrům, mé touze jsi propůjčil nemožná blouznění, sílu mých svalů jsi nesmírně zmnožil a myšlénky mé jsi proměnil v pluky vojsk. 56 Branou mé duše táhla staletí a národy, válečné vozy duněly klenutím odvahy mé, úsečné povely do boje hnaly bratry proti bratrům, kouř vesnic spálených zakrýval nebe a nikde jsem neviděl ještě svůj vítězný oblouk. Pluky mých myšlenek hnal jsi po všech větrech: Letěli jsme k polům hledat stopy prvního člověka, obešli jsme rovník, abychom vypátrali doupata lvů, hřívu lvů jsme dali vlnám a pluli pasátním větrem do krajů první kultury a na břeh rybářův. Toužebná země voněla mízou, rozryta prvním rádlem, skřivánčí písně trylkovaly nad brázdami, potahy sedláků se pohybovaly pod všemi rovnoběžkami, míhání kos na všechněch polích nás oslňovalo a píseň práce, nesená větrem přes šířku zeměkoule, přivedla naše srdce do nadšení. Uslyšeli jsme večerní píseň matek, když oblaka kolébala měsíc na laskavých vlnách a pobřežní vánek děti na poduškách snů, opřádali jsme srdce milenců pavučím citů, upřeným pohledem krotili šelmy a podmanili je k nohám člověka. Létli jsme plantážemi nevolníků a amerických otroků, vzbouřili jsme umdlená srdce v městech i na vsích, zapálili jsme císařské hrady a převrhli trůny. 57 Zřeli jsme zasypaná města a mluvili s mrtvými před tisíciletím, četli jsme klínové texty a vyptávali se hrobů, líbali jsme balsamované rety královen a chvěli se pod jejich dechem, obzírali jsme kraje zapomenuté a prokopávali se do měst ohrazených. Otevřeli jsme brány všech věků, otevřeli jsme brány svých duší a v průvanu dějin jsme posupně stáli, všechny pergameny na soudě vyloženy, všechna království myšlenek pod vládu vzata, revoluce a války, sny, orgie a modlitby v barevnou louku třepotných květů proměněny: Povražděná vojska vzkříšena defilovala před námi, vyhaslé hvězdy přiblíženy a odlesky helmic jak hořící, roztepaná měď vyhaslých požárů měst jak vroucí kotle na západě barbarství a ryk, ohlušující smysly nervosního, rozhoupal všechny zvony, otevřel hrdla lidí i ptáků a zvířat, rozvoněl pralesy i květy pozemských luk a královských zahrad, roztančil prameny potoků, rozhoupal proudy řek a vyzvednul moře ze dna. Tak vyjasnilo se poprvé před našimi zraky a nesmírný chaos, jenž zachvíval vzduchem, 58 organisoval se do perspektiv máje. Zahrady vykvetly v preriích dálek, smočeny krví, potoky zvučely smířlivým taktem, neseny k řekám, údolí voněla předtuchou jara, zmítána touhoutouhou, a radostné květy, rozpuklé v duši, vzbouzely závrať. A potom vešli jsme do Města Míru: Se všech domů vlály bílé prapory, s balkonů sypaly krásné dívky kvítí, náměstí byla naplněna sladkostí hudby, srdce možností lásky a zahrady svitem hvězd. Branou mé duše táhla staletí, ulicemi zástupy na pochodu, minulost oblékla roucho svatební, a budoucnost políbila přítomné okamžiky. Staletí i dálky přiblížily se naší touze jak nebeské hrozny, a naše píseň se chvěla pod klenbami věků, jak bystrý a mizící v stepi kůň, divoký vítr, hořela v krvi a žehnula v zracích, blýskala v květech a plesala v hrdlech, neskonalá a toužebná, jak modlitba probuzeného, očekávaná a slavná jak návrat z dobytých zemí a jako jásot vítězných vojů pod obloukem oblohy triumfálné. – Tak hovoří duše má s hroby a věky a ozvěna dálek jí odpovídá. V září 1903.
59

SLÁVA VESMÍRU.
Hoj, duje vítr po skalách a bije hlavou v žitech a krev má kypí divoká, och, divoká. – Vzpomíná. Ráno je mračné a máky se třesou. Jen ta krev bije. Vzpomínej, duše! Vy chcete, bratří, opravdu vědět? Měli jsme hody. Bylo to včera. Za šesti řekami uprostřed jezera ostrov je, ostrov je, byl jsem tam teprve včera. Zaťukali žhaví ptáci na zavřená okna, vhodili mi hrsti světel, rozpučelých růží. „Přijď k nám, hochu, slavnost bude, až uhasne slunce, Měsíc zve tě od jezera, princezny se šly už strojit. Přijď k nám, hochu, slavnost bude, hvězdyo bletujuhvězdy obletuju sama, na flétnu nám Pan zahude, Vesna bude taky s náma. V parky naházet dám květy, oranže a palmy snést tam, květy zlaté, tklivě modré, jak miluje tvé srdce.“ Vlaštovka tak zvala. Ještě v mracích švitořila: „PřijdešPřijdeš, hochu, přijdeš, viď, viď?“ Jel jsem tedy. V karmínech a ve citrínech vyhořívalo už slunce. V travách tlumila se světla, mlhy doutnaly v nich modře, a v údolí dlouhém, vlažném na lukách se pásly laně. Vesele můj stupal vraník. Hříva krvavěla v slunci, nozdry supěly mu ohněm, na postroji, na řemenech, otěžích a na třemenech kotouče mu zlaté zarděly se nachem. 60 Údolím jsme jeli, jak by nemělo mít konce. Klusali jsme travinami, všechny rozzpívali zvonce. Na řemenech, na třemenech cinkalo to usměvavě, probíhalo škály všechny, od srdce šly trylky k hlavě. Vrby lesklých u potoků budily se z klímot, zpěvy naše provázely z potopených dřímot, v skalách budili se orli, supi prolétali šerem a přes slapy, strže, stráně letěli jsme v křiku sterém. Řeky přepluli jsme všechny, pěny šuměly v nich blahem, až nad vrchy zazářilo světlo v dešti vlahém. (Svítili as. Rozžehli už bezpochyby lampy, otevřeli brány všechny, kvítím posypali rampy).rampy.) Úval končil. Panorama v noci temné zazářilo skvěle: Přes most zlatý, v klenbě zdmutý, tryskem hnali se tu jezdci, hořely tam světel pruty, plamenové žlutí, lehcí. Vstoup jsem také. Kůň můj vraný zařičel tu v třpytu světel slavně, v trámech zlatých pod kopyty zněly jeho rány a za sebou letěli jsme na ostrovy plavně. – – – – – – – – – – – – – – Zámek. Tisíc rozsvícených, mramorových bran svítilo tu v bílém lesku, otevřeném se všech stran. K hvězdám zvedaly se sloupy, věže šlehaly až v mraky, na balkonech, na výstupcích růžové Faun svolal ptáky. Hořela jim hrdla zpěvná, cinkaly v nich tony, vznášeli se k věžím, střechám, rozhoupali zvony. – Čas však jít už, třeba ještě rád bys všim si, že ty všechny brány, sloupy, mramorové řimsy 61 v jezeru se tratí modrém, dálky tušit dají a že zvony v hloubkách jejich tklivě umírají. Hudba volá, šaty šumí, koně odběhnuli v luka, a nad zámkem ozářeným krvavá teď hvězda puká. Rozhořuje, tančí v mracích nad samými štíty, zaplála a rudá, krevná prudké vrhá svity. Brány rozlétly se rázem. V elektrickém jasu zaplanulo moře křivek zlacených a všecku krásu vpíjel’s do duše a rozestřel všech smyslů sítě, obsáhnouti dojmy bys moh všechny, zjasnit duši. – V náruč svou je pojmi! JedinnýJediný sál. V ohromné té ploše, opit atlasovou vůní, nerozeznáš nežli světlo, sloupy, palmy, růže a tam, kde On trůní, bílou slávozář, jež stéká po stupních, kde princezny si sedly. Nejvýš, na prestolu, stkaném z třpytu hvězd a ledu, kam mě vedly udivené, rozevřené oči, usměvavý seděl Měsíc, básník odevěký. A ve klenbách převysokých hučelo to jak proud řeky: zevšad valili se hosté, zdravili se, usmívali, bílé ruce podávali, procházeli sálem. Zlaté vlasy vlály, milenci se poznávali rozloučení časem, na hvězd dálky vzpomínali, jimiž prošli smrti branou, na polibky v nocech bílých, které vábit nepřestanou. Po síni jsem bloudil v jasu, po očích a retech panen, které mannou dýchati se zdály, vůně šeříků v rtech měly, v lících radost, smích a píseň. 62 V nedostupných výškách kleneb udeřeno bylo v zvony. Zlaté kotouče tam na perlových šňůrách v jasu houpaly se a ty tóny rozechvěné padly v hloubku síně. Zašustěla měkká křídla, rozdechly se kašny vína a výš u stupňů, kde tryskla zřídla a kde v tlumu princů mladých laškovaly zlatovlásky, zaperlily dětské tváře, se zlatými spěly táci, jejich hlásky zvonily tu, srážely se s šumem tonů, rozplývaly na vše strany a ve chvíli plnily se všechny stoly číšemi. Všechny brány oživly teď písní stejnou a ta proletěla vzduchem, vtlačila se v duši a vše davy lidí mladých číše zvedly, zdravily se, připíjely v čarné hluši. Třeskly číše zlaté, ohlas plný věčné slávy otřásal se v klenbách a jásavé hlaholení zachvívalo vzduchem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Udeřeno do kotoučů – ustal šum a v ticha tlum ozvala se táhlá slova, zalehla jak zvuky polnic, ve klenbách se odrazila, vracela se v duše znova. Měsíc, básník odevěký, z trůnu vstal, když zachvěly se palmy, promluvil řeč věčné krásy, pohraničných dálek žalmy: „Hlasatelé věčné slávy, poslyšte mou píseň smrti, kralování než mě zbaví osudu van, jenž mě zdrtí, jezera má skelně truchlá, Everesty osiřelé, zkamenělá města zhluchlá, pralesy mé zatemnělé, 63 království mé opuštěné než roznesou větry, trosky v dálky rozežene, tajné v kilometry Věčný Král, jejž různotvárně zovem, vystihnout jejž možno jenom nesmrtelným slovem.“slovem. „HlasateléHlasatelé zemské krásy, slyšte píseň věčna: duhový mě prapor zdraví, touha nekonečná, jasný prostor nad hvězdami zaslíbením plane, budoucnosti lučinami rosná krůpěj kane. Slza padá do propastí, lásky znamení, neobsáhlých do oblastí, jež se nemění. Kontinenty žhavokvěté plují vodami, mračen tlupy rozejeté jdou nad horami.“horami. „KrálovstvíKrálovství a republiky, kathedrály, parky, továrny a železnice, přístavy a bárky, residence, pyšné brány, libodechá houští, sultány a karavany, smrtonosné poušti, musea i kasemata, neomylnost kněží, církví zrna neujatá, dokumenty věží, pralesy a veleměsta, tiché dědiny kosmická zná moje cesta vlastní z otčiny.“otčiny. „HlasateIéHlasatelé věčné slávy, slyšte novou píseň jara: nikdy už se nedostaví v srdce moje touha stará, touha stará panovačná po kovovém lesku, po všech myslí ovládnutí, po mystickém stesku. Očistěn jsem dlouhou poutí, kosmos obsáhám, na hranici, jež se shroutí, stoupnout neváhám. Konec již je dravé tísni, pouta přervána, duše jásá sterou písní, věčnem volána.“volána. 64 „UčiněnUčiněn jsem nespočetným, vzlétnu nesmírnem, trosky měst mých kruhem vzletným v letu zářivém na pevniny padnou světů k nové transformaci, jásat budou vůní květů, touhu vln jež vrací. Zpívat budou chvěním vzduchu, šeptat palem listy, zvučet tmou a v ulic ruchu, nových dějin místy. Požár budu v srdcích lidí, síla pevných mozků, budu pel a žhavá barva, sladkost včelných vosků, vody šum a odlet mraků, štětec plamenů, ploutev ryb a kollos draků, blyskot kamenů. Budu hlas a dějin vlna, tvůrčí touha, čin a spěch, síla mužů budu plná, nekonečné lásky dech. Zpívat budu o věčnosti, o bezedné propasti, rozplynu se nesmírnem a neobsáhlou oblastí.“ – Domluvil. A tajné divy sunuly se před zraky: V klenbách chytil plamen křivý, prudce šlehnul ve mraky, pod protrhlou zemskou korou láva vzplanula, měsíčný trůn stal se horou, jež se pohnula. Rozstouply se klenby hvězdné, moře bouřilo, v tvůrčí vášni nevýmezné světlo zářilo. Nekonečná pestřila se duhovitá křídla, hukotavém vodním v hlase vypouštěna zřídla, nespočetná rozepjetí létla nad mysy, nad skalami, kde viděti matné obrysy, cosi jako vous a kštici, větrem rozevlané, paží vzmach a přísnou líci, údy rozpoutané. – – – – – – – – – – – – – – – 65 Moře hučí, pěny šumí hlasů odrazy, písní, která porozumí, která provází. Větrná se zvedla křídla v různostranné póly, sloupovitá dálka řídla, přišly hory, doly. – – – – – – – – – – – – – – – Daleko jsou bílé brány, illusivní mosty, jarní květy uplakány, obzor známě prostý. Nad skalami tiché světlo, ticho v duši mé, údolím zas přehlubokým spolu jedeme já a koník větroplachý, věrní poutnícipoutníci, v ranním šeru lesem mokrým, travou vonící. Slavík v křoví prozpěvuje, slunce vychází, duší mojí píseň duje, dál mě provází, jak ji zpíval ve svém skonu básník odevěký před očima milionů o hukotu Věčné Řeky. Komponováno 19. VI. 1898 a 18.–19. IV. 1902.
66

ÓDA KE CHVÁLE HUDBY.
Já viděl Akropolis... Směry všech větrů přijížděly ověnčené koráby, na všechněch cestách rozkvetla stromořadí a u všech silnic byly slavnostní brány. Tržiště bylo prázdno a krámy zavřeny, lupanary byly bez nevěstek a krámy nikdo neotvíral. Od sochy bohyně Pallady Athenské zíral jsem po schodištích: nesmírné byly zástupy hlučících davů, směs pestrých krojů se míhala ulicemi, jazyky všech dílů světa hlaholily sloupovím a vlna života, vzdouvána krajem, kypěla v chrámě. Stoupal jsem k výši kol štíhlých sloupů a mnohé, které jsem potkal, jsem poznával. Viděl jsem líbezné filosofy a básníky slunce, osmahlé dobyvatele a zápasníky, bohorovné césary a otroky, viděl jsem nejkrásnější ženy světa a nevěstky, vestálky, klášternice a veselé milenky, dělníky, akcionáře a zločince, revolucionáře a despoty, polozvířata a svaté, a v nesmírné perspektivě, jíž rozevřelo lidsképomýšlenílidské pomýšlení, viděl jsem lidi všech časů a plemen: zamračené starce a melancholické dívky, zápasníky širokých plecí a mrzáky, vrahy a tuláky, kněze a rouhače, pýchu a bídu světa, krásu a ohavnost, nádheru a hřích. 67 Daleko někde byl jejich domov, daleko někde hřímala děla a rachotily vlaky, daleko někde lhali kněží a kleli vězňové. Všechny zločiny a kletby, výkřiky zoufalství a vzdechy otroků měnila vzdálenost v čarovné tony a vrhala je na duše žhavé a odepnuté, jak hořící vlákna zlata. Oněmlé zástupy stály v sloupoví, do sebe pohrouženy: ozvěna rodných měst přicházela do jejich duší jak pozdrav, hrůza všech zločinů napínala křídla orlím myšlenkám, despotická gesta panovníků otvírala brány žalářů, z krve popravišť vykvétaly orchideje největších revolucí, žalářní mříže ozlatil úsvit nového jitra nad národy, těla vykořistěných otroků a dělníků se navěžila jako maják budoucí kultury, slzy pokořených a umírajících naplnily jezera citů, na ostrovech zapomenutí vykvetly zahrady něhy a lásky, zaťaté pěsti se rozevřely a vypadla z nich semena budoucnosti, prapory revolucionářů roztrhal vítr a roznes je po všech polích, válečné pochodně zapálily ohně na všech křižovatkách, energie dobyvatelů prokopala průplavy do všech pouští a veškeren svět byl otevřen kráse a lásce. Nesmírnou touhu vzbudila hudba. Zdi učinila průhlednými jak skleněné, krásu přiblížila nahou a chvějnou na dosah rukou, 68 ruce učinila bezohlednými jak vítr, srdci dala pružnost mořské vlny a zraku hrdinnost zápasníků. Minulost odsoudila jak despotický satrapa, všechny její zrádné myšlenky kázala vrhnouti do nejhlubších žalářů, bezohlednost naší touhy dala jim ocelové mříže a naše opovržení je zazdilo. Zázračná hudbo! Akkordy tvojich symfonií se prostorem vlní a padají v duše. Vzmach pružných houslí vylétá k výši a vlaje jak rozpletené vlasy nahých tanečnic, tony se míhají v kaskádách trylků jak bílé prsty žvatlavých dětí a údery činell se odrážejí od výkřiků vášní jak burácivý smích najad a tritonů od pěny moře a šumotu bouře, v bravurním spádu dechových nástrojů dovádějí nereidky a sirény, energické povely válečných trub vedou do boje i nejbázlivější a polyfonie rozpoutaného orchestru otřásá námi jak bouře zemí. Ale jak blesk, jenž číhá na zachvění tichaticha, a jako sráz, jenž vrouben je vábnými květy, 69 ustane na ráz příval zlých větrů a všechno, co pádilo v šíleném ryku, ustrne. Tak dovoluje smrť u lože umírajících naposled kynouti domovským břehům a dojímavá vzpomínka osamělého hoboe se loučí s životem. Ale než břehy dopoví svůj pozdrav, dřív než se zarosí zraky, z hlubin se přihlásí bassy a pozouny, vystříknou zvuky jak pomsta a pláč, hladinu moře rozvíří bubny, cella se vzepnou jak hřbety ryb, povely křídlovek rozepnou plachty a fagotty, netrpělivé v očekávání katastrofy, šlehnou jak prapory roztržené: Tisíce smyčců se zvedne na poslední cestu, všechny struny se rozzpívají jako slavíci, píšťaly se rozeběhnou na nejvyšší stožáry, cornety a trombony vybuchnou opojením Návratu a duše má, nesena na křídlech tónů, poletí hvězdná a jásající, vedena zástupem nahých tanečnic, spletena vůní a vlajícími vlasy, zmítána chaosem krásných těl a kolébána rhytmem hořící krve. Oblak vůně zbude na zahradách opuštěných břehů, krvavé slunce a obraz hořícího města na obloze. 70 Nebeská čarodějko! V extasi blaženého přijímání oddáváme svou duši přílivům akkordů tvojich, jak země svá nesmírná ňadra pocelům slunce a duše naše, vroucí a odevzdaná, jak bohyně Jo v objetí Dia kolotá chaosem úrodných mraků, jež vlní se prostory niterných krajinkrajin, a náš údiv se křídlí jak vějíře planoucích hvězd, schodištěm našeho pokoření vystupují geniové a vladaři tónů a nejvyšší galerie svých myšlenek jim otvíráme. – Ptáme se těch, jimž bylo dáno poznati tajemství věčného mládímládí, a oni nás vedou do nadzemských zahrad. 71

PREDPŘED TIZZIANOVÝM OBRAZEM „ČERVNOVÁ NEDĚLE.“NEDĚLE“.
Nejskvělejší květy nebes, nadýchané oblakyoblaky, světlomodrým pluly vzduchem po nedělní obloze, nejteplejší záře slunce plála v boží přírodě, meze, pole, luka, stráně voněly a kvetly jarem, ptáci pěli na zahradách písně svoje svatební. Kvetla tráva, zářil palouk, oblak vůně stoupal z lesů a nad tichým krajem chvěl se odlesk zářných paprsků. Kraj plál v jasu, vůně libá, jak dech touhy plula s květem bílých oblak, kolébala větve zahrad, komíhala šťavným stéblem a stoupala vzhůru k slunci jak radostná modlitba. Nevanul to lehký záchvěv prvně procitlého jara, ani výpar chladné hlíny nezaléhal v teplé proudy rozblažených paprsků. Zkušená a dobrotivá hřála se má dobrá země, shovívavá matka naše, v teplé lázni slunečné. 72 Ale my, dva nevděčníci, nevyšli do šírých polí obdivovat šťavnou zeleň, chlebovou ssát vůni stébel, nevyšli do temných lesů, kde jak v starém chrámu řeckém tajná konala se oběť bohu země, bohu síly, nadšení a opojení, oběť, utajená zrakům v nejtemnějších tuníchtůních hvozdu. Větší slunce planulo nám v malé naší světničce. Jižním oknem, rozsvíceným celým svazkem žlutých šípů, zlaté světlo dopadalo na tvou krásnou smavou hlavu a zlatilo skvělou září šíj tvou, i tvé prsy zkvetlé, tančilo po oblých rukou, bílých rukou opálových, propadalo třpytným svitem na tvé bílé, sladké tělo a zářilo prudkým šlehem jak dvě blyskné, zlaté mince na tvá bílá kolena. Ženo má, má holubice, přitulená k mému boku, 73 navždy spojená s mým srdcem, dlouho budu vzpomínati na červnovou neděli. Mladí, krásní jak dva bozi, chvěli jsme se sladkým blahem, že jsme svoji, že jsme mladí, a že boží slunce svítí, a že naše srdce tepou v sladkém rhytmu dechem světla. Víc než může dát květ rostlin, víc než napoví ti oblak, víc než utají ti prales, víc než nabízí kdy palouk, dala’s mi, má milá ženo, ozářená jarním sluncem. Dodnes vidím tvoje tělo: dozrálou a dokonalou, vykvetlou až v tvůrčí plnost, tak jsem tě zřel na poduškách, zlatistvu a vábně skvělou, skvělejší než chladný mramor. Drže špičky prstů tvojich, cítil jsem v své ruce chvění, cítil jsem v svých žilách šepot žádostný a lichotivý, omamný a volající, úzkost svírala mé srdce, blažené a přeplněné přerozkošnou závratí. 74 Ale k tobě blíž jsem nemoh, nemoh rty se dotknout těla, nemoh zlíbat tvoje prsy trčící a nabízené jak dva nejvzácnější květy na hladině šíré vody, kterou oslňuje slunce. Neboť světlo, které tkvělo na tvých ozlacených údech, formovalo tvoje tělo, vyzvedalo jeho krásu, zvyšovalo jeho skvělostskvělost, až z pod kůže mladá míza divukrásně zaproudila po tvém mladém, štíhlém těle a tvé tepny v překypění nový jak by chtěly život. Věděl jsem: v tvém temném lůně že již vzklíčil nový život, a že nový člověk roste v mateřských tvých útrobách. Ale teď, když rozzářené, vášní, rozkoší a láskou zrůžovělé, zlaté tělo před sebou jsem viděl chvěti, cítil jsem jen novou radost, radost vítězného boha, když se srdcem roztouženým konečně jsem přissát mohl rozpálené rty své ke tvým, zlíbat moh tvé vonné tělo, 75 obejmout tvé plnnéplné boky a klesnout mdle v sladký klín tvůj. Ženo moje, ženo milá, snad se ještě pamatuješ na červnovou neděli? Byli jsme dva mladí bozi. Venku kralovalo slunce, ptáci stavěli si hnízda, rozblažená země hřála, květy kolébal van vůně, a dva květy našich srdcí v jediný srůstaly kalich. Bylo to tak přece dobře, že jsme nešli ven do lesů, viď, má ženo? 76

ZE STROMOVKY.
Dubnové slunce je dnes milosrdné a rozdává své zlato. Všechny keře již dostaly listí, některé stromy rozkvetly, kosové zpívají u pěšin a dekorativní vrby rozpustily své třásně. Lehounký vzduch má průhlednost první radosti, a veřejné zahrady jsou zase oživeny. Promenada je plna mladých lidí a dětí, vojenská hudba blouzní o nedosažitelném blahu, a zamilované dívky se stávají koketními. Nespokojujeme se jedním pohledem. Všechny ženy nám patří a všechny milujeme. Dva proudy lidí jdou proti sobě jak pestrobarevné obrazy kinematografu, světlé klobouky ozdobují růžové tváře a motýli našich snů se třepotají nad hlavami zástupů. Jsme nadšeni krásou dívenky v rozpuku, chápeme s dobromyslnou ironií rozpaky poprvé zamilovaného, oceňujeme ustálené půvaby třicetiletých paní, přeletujeme řady lesklých cylindrů a důstojníkům odpouštíme jich domýšlivé pósy. Jsme ochotni milovat všechny lidi, dovolujeme davům, aby se procházely naší duší a řeka zástupů aby nás zaplavovala. Jsme shovívaví jak Bůh Otec na nebesích: nevšímáme si přespřílišných břich a otylých krků, 77 zlaté řetězy a démantové jehlice nás nedráždí a pohled na lokaje nám nesvírá pěsti. Jsme blahovolní jak sváteční slunce a přejeme každému volného dechu. Radujeme se z trávy a květin, ptáků a oblak, blaží nás pohled na krásné dívky a elegantní pány, usmíváme se na buclaté hošíky a stydlivá děvčátka, usedáme vedle starých manželů a naléváme jim pivo, zapalujeme cigaretu zamilovanému mladíku a jeho hezounké milence nabízíme žlutou růži. Barvami světlých toilet jsou oblečeny naše myšlenky, kouř cigarety zaostřil naše vjemy, taneční rhytmus zorganisoval šiky našich snů, rozvité keře a stromy posilnily naši víru v život, pohyblivé zástupy napjaly plachty naší lásky jak větry, písně krotkých kosů přidaly písním našim důvěrnosti, zástupům na všech cestách otevřeli jsme brány svých duší a všechnovšechno, co bylo kolem, vešlo v nás. Duše má rozpjala široká křídla, vznesla se nad hlavy lidí a stromů a radostnou zpívala, bojovnou píseň: Bože života, mládí a síly, nauč nás lehkomyslnosti větru a vlny! Myšlenkám našim dej bravurní povzlet ptáka, krev naši učiň šumnou jak víno a krokům našim dej taneční rhytmus! Dej, abychom byli odvážní jako vítr, jenž vstříc letí nejvyšším stromům 78 a rozráží se střemhlav o štíty velehor, abychom byli bezstarostní jak mořská vlna, jež běží zrozena v nesmírno vod a padá s extatickým chechtotem v pěnivou náruč tisíců! Naplň nás radostnou rozkoší sebezničení a do boje života připni nám kovové štíty! V přílivu rozhodujících hodin ať pozvednou semknuté naše paže hladinu doby, ať zajiskří nespočetnými světly žárovky nadějí, ať vyšlehnou hrdinným vzmachem stožáry touhy, ať roztřepí se v přístavech kultury pletiva lodních lan, ať nadmou se historickým větrem plachty duší, ať zahučí z podzemních doupat sopky zazděné vášně, ať zavane z pouští staleté bídy nezkrotný samum lidského hněvu a v bouři života změní se divadlo veškerenstva! Tvoje všudypřítomnost je naší stráží, tvoje všemohoucnost je naší odvahou, tvoje nekonečnost je naším bratrstvím, tvoje věčnost je naším přístavem. Nádherný požár tvých perspektiv zapaluje naše touhy, omlazující mízy tvého jara jsou naší rozkoší a srdce naše jsou jako kladiva, roztepávající řeřavou úrodu nejprudších let. Ty žiješ v nás a my jsme v tobě, věčná revoluce, zamračené obočí hotové horlit v čas, 79 zatnutá pěsť, připravená k udeření, překrásné gesto, osvobozující statisíce. Věčná jsme vzpoura a věčné zatracení, ustavičný vodopád síly, uragan činů a polnice doby. ZijemeŽijeme životem tisíců a tisíce zapalují své pochodně z našeho ohně. Sláva života našeho je v nás a my jsme věčné nebezpečí. Podkopy kopáme za nocí mračných, modlitby šeptáme v pralesích bídy, prapory vztyčujeme na hradbách zrádných měst. Vrháme se přes propasti věků a do zbraně voláme šiky svých bratří. Touha naše běží jak divoký vodopád přes slapy předsudků a neplodných theorií a pěna našeho nadšení vybuchává v ovzduší měst jak zápalné plyny v uhelných dolech. Život nemá pro nás ceny, netříští-li se jak paprsky slunce směry všech větrů a niterných erupcí, neroztéká-li se jak zúrodňující Ganges Indií celého světa, neosvěžují-li myšlenky naše jak středozemní déšť vyprahlá lada zapomenutých epoch, nechvěje-li se jak kosmický klavír tvůrčích dob a nesvítí-li vysoko na modré obloze nesmírné, nádherné, svaté Slunce. Připravujeme bouři a dáváme znamení kormidelníkům, rozsíváme hořčičná zrna budoucnosti, 80 brázdíme lány okoralých srdcí, kácíme lesy tmy a největší naší slastí jest býti agitátory pozemského života. Život víří kolem nás a zapaluje vzduch touhou, nesmírná víra v budoucnost pohání rhytmus našich taktů, naděje květů a písní a srdcí pluje korunami stromů, kolébavě vlní se nad davy větve, opojené vůní, srdci koluje horká krev a v duších zpívá láska. Nekonečná je naše víra, naděje a láska. Nevývratné jsou základy světa. Ať bych žil na kterémkoli poledníku této země, ať bych mluvil jazykem kteréhokoliv národa, pro tuto krásu světa, lidí, mládí a síly byl bych bojovníkem. Občané dvacátého století! Země je pro vás a vy jste jejími pány. Síla a krása tohoto světa žije jen vámi. Život je nádherný i tak, jak je, život je obdivuhodný i se svojí bídou a bolestí, ale vy jste tu, synové touhy a země, abyste naplnili všechna údolí písněmi, abyste vyhojili všechny rány, 81 abyste osušili všechny slzy, abyste zaplakali nad vinou své lhostejnosti a do bouří dějin abyste vztýčili vysoký maják nového náboženství a nového života. Ve vás, anonymní tisícové, je moje naděje. 27. IV. 1903.
82

SILNICE.
Řad starých stromů omšele se táhne silnicí rovnou, šedě zaprášenou na východ k městu, které dole kouří a temné noci barví šlehem rudých pecí. Řad stromů nese ovoce, že musí, silnice vede do města, že musímusí, a obilí jen z přinucení klasy vymetá. A napříč silnice kamenná bedna zívá, obecná škola k polím rozkročená jak bájný netvor, připravený oběti hltat, zkázu chrlit. – Oběti chci, dí škola ke vsi, jež v pozadí se plazí přikrčená, drobounké mraveniště bledých horníků. – Oběti chci a budu hltat po stech dětská srdce, jak po stech šachty hltají jich otce, jak po stech hutě hltají jich bratry a pořádkem a přísnou disciplinou zkrušit chci jejich udivené duše a semknout mladé údy ve jho povinnosti, jak ve stáj nacpat stádo drobných kůzlat, jež skotačit by chtěla po zelených nivách. Je doba zlá a chce se jísti, čas nepříznivý pro bláhové snění, i obloha je přísná, zamračená, jak říc by chtěla celou pravdu žití 83 a nevylhávat modrou blaženost, ni ráje, jež nikdy nebyly a nikdy nepřijdou. Čas vážný nastal. Konec utopiím. Je nutno zapřáhnout se do povozu žití, uchopit den jak horník v tmě svůj kopáč a probíjet se trpělivě štolou bídy na světlo denní. I oráč ví, že nezbývá než sehnout šíj, jak skot v jho klesnout němě a odorávat mužně brázdu z role žití. Msta vládne dál, zlý osud bdí a rukou tou, jež ohně zažehá, že měsíc zapudí i mdlý svit hvězd, všem bude plamen zapálen, kdož chodí dolů do hutí, kdož kopou dole pod zemí, kdož na polích se klopotí. Vše splní zahořklou svou povinnost. Tam doba vede nás, kam třeba je a musí, do šachet padá kletba osudu, že musí, pecemi šlehá plamen pohany, že musí. A pořádek přec udržen být musí krví a železem, jež lito býti musímusí, a krví dělnickou, jež dána býti musí. Po strastném dni pak noc jde klamivá, chce zpívat, ochraptělá děvka, nestoudně lhát a laskat, když už otrávila. 84 Dole jsou hřbitovy. Jsou neuctivé k pohřbeným, jak neuctiví byli živí k živoucím. A ty, jenž jdeš svou zaprášenou silnicí, víš, kam vede tato přímá cesta. Mrtvá je zem a prokleto tvé srdce, nevyléčitelný lidský bol a bez útěchy prázdná obloha. Ale ty, jehož hrdlo je vyschlévyschlé, až pálí lačností, budeš hrozivě krásný, až se zastavíš v šeru, pro nikoho víc nejsa ochotný a vykřikneš do ztrnulého ticha: Chci vědět pravdu! 85 OBSAH:
Nedělní siesta5 Mrak7 Óda na modro nebes9 Podzimní motiv13 Slunce nad závějemi15 Píseň na hranici17 Vzdálená vzpomínka19 Kupecký krám20 Když slunce volá...22 Důvěrná chvíle23 V dalekém lese26 Barevná okna29 Z Istrie31 Pro nejsmutnější chvíle34 Spolu jsme šli, ó duše má35 Vzkříšení37 Potopené zahrady39 Vyznání42 Šťastné večery45 Co vyprávěla borovice47 Krajina52 Píseň pro mou ženu54 Cesta za mrtvými55 Sláva vesmíru60 Óda ke chvále hudby67 Před Tizzianovým obrazem72 Ze Stromovky77 Silnice83
[87] Týž autor vydal u nás: KATASTROFY. Básně. 1910. Cena 1 K.
E: av; 2006 [88]