SPOLU JSME ŠLI, Ó DUŠE MÁ,

Jiří Ruda

SPOLU JSME ŠLI, Ó DUŠE MÁ,
slunce když hořící se zlatou hlavou s polední sestupovalo hory: lukama hřejícíma, travou zelenou, jak milenci dva skloněni, na Krista vzpomínajíce a na jezero Genezaretské. Luka jsme viděli zpěvná a zářná, modravé páry na horách zamyšlené a barvy a písně, jež údolím táhly, hejna holubů Hosanna tleskajících. Spolu jsme šli, ó Duše má, a na Mistra nohy jsme myslili zkrvavené, a na rány hnědé, které se dosud nezahojily od temnoty Velkého Pátku. A tenkrát jsme pocítili blaho Člověka, kdy z východních polí zazněla ukrytá hudba Nedělních Slavností, libě sharmonovaná dotekem panovničích prstů Pána: Akkordy zvuků se linuly ve spousty vyhřátých tónů, barevných tónů, jež zpívaly na lukách, nádherné květy, otevřené zobáky kovově zbarvených ptáků, zlatisté plody zardělých jablek v dokvetlé vůni, a přemýšlely, ztlumená modř, na úbočích pahorků snivých kolem jezera Genezaretského. A tehdá jsme pocítili radosti lidí, dvou spřízněných duší, dvou Duší v Pánu, kdy nevýslovná sladkost zapadlých snů prochvěla našimi údy. 35 A tehdá jsem uviděl Tebe, ó Duše má, v sněhové vločky dechnutím jeho proměněnou na louky pršet, a vlnami zladěných zvuků do kleneb stoupat a s oblaky, mlhami do dálky letět – – – A celý kraj šírá byl zeleň bez ukončení, moře vesele rozepěněné barvy a cinkající guirlandami květů, a celá zem jedna byla krajina Páně, kde voněly stopy po jediném přejití zázračných Jeho noh, a kde zpěv lásky jásal a zalétal na vrchy, na kterých ztlumená mlha dumavě přemýšlela. 36