PÍSEŇ NA HRANICI.

PÍSEŇ NA HRANICI.
Zima už není, jaro ještě ne, mrazivý táhne vítr přes lada, jsou perspektivy příliš vzdálené a jakýs převrat duši přepadá. Odlesky slunce, obílených kmenů... na hrudi leží nahá tesknota a na budoucnost snadno zapomenu, jak modrá je všech věcí cizota. Cizota dálek, průhledných též klamů, trpkosti žití bolí poznovu, reflexí marně hlavu svoji lámu, proč zbudili se mrtví z pod svých příkrovů. Nejistá nyvost bezbarevných stvolů, i bezbarevných travin směsice mých vzbouzí smutek odpuštěných bolů – to ze všeho je hořké nejvíce. Dojetí jakés do propasti hledí, kde otázky se více nekladou, kde vyvolení o jistotách vědí, jež duši mé jsou temnou záhadou. Pozved’ bych křídla, klid mě ale jímá, vševládné vůle jsem jen monada, očima v hloubkách nesmírnýma věčnosti obraz v šíř mě pobádá. 17 Zdánlivý klid, jenž lhostejností není, v taj života mě volá, hrobů hlas, a dosti času čekat na znamení, až vítr smrti zlomí zralý klas. Jsem průhledný jak křišťál horské vody, zřím na dno přírody i na dno propasti, má myšlenka má teskné doprovody a neobsáhlost mořských oblastí. Jsem na vše připraven a téměř zlhostejnělý: buď v život vejít vzrušen s písní básníka, neb napnout plachty, nesmírností smělýsmělý, a tajně odplout v ticha veliká. 18