ÓDA NA MODRO NEBES.
Ode jha mraků osvozenéosvobozené,
zbavené slzí a smutku, jenž napadal v duše,
zářivé, slavné a modré,
vykvetlé do nejčistších světel, v nichž lámou se barvy,
zjasněné pro oko smrtelného, jenž dýchá tvou radost a vůni,
nádherné,
nejvyšší stožáry paprsků vztyčující, úsměvné nebe,
neviditelný moste,
jímž přecházejí zakletí z údolí slzavého do říší tajemných radostí,
nepohorši se nad smrtelným,
jenž odvažuje se zvedat své vznícené zraky k tobě,
ó, zářivé, radostné modro, rozlité do šíra
nad zeměkoulí.
Syn tvůj, jenž bloudí po březích tvého modrého moře,
po tobě vzpíná toužně své ruce,
aby v ně zachytil nádheru tvoji a slávu.
Duši svou dokořán otvírá, plamenný kalich,
by světlo tvé plavé nalilo do ní barvy a vůně.
Myšlenek stáda na pastvu pouští
do šťavnatých zelení pozemských luk, jež svítí oranží květů.
Na lodi života svého napíná plachty,
odvážný kormidelník lodníky svolává, plavce i děti,
9
zástupy svolává, bratry a sestry, národy všechny,
by vyplout mohl na hladinu tvoji.
Svou milostí nás posiluj a nezastírej tvář svou před námi!
Ve výšce ohromné ať plane nad námi tvůj žhavý lampion,
kde dávno roztříštěna mdlící skla,
ať vlévá v žíly naše teplo života, ať krev nám rozproudí,
až shromážděni na palubě se zemí se loučit budem.
Již mizí pevnina a břehů květný lem se zvolna zrakům ztrácí.
Jsou bíle prostřeny dnes všechny stoly na palubě,
jsou kvítím ověnčeny stožáry a do lan mladé ratolesti vpleteny
a dětí polétavý tlum pobíhá po lodi.
Och, děti naivní! Přec všimla jsi si, ženo má,
jak vhrnuly se do zahrad dnes časně z rána,
jak ulamovaly tam květem obsypané sněti,
radostně při tom zpívajíce?
A obraz jejich mladého nadšení a mladé touhy
zajisté dlouho ti utkví v mysli, ten obraz vábný
z předposlední chvíle před odjezdem,
kdy tleskala’s rukama při jejich šumu a dupotu na lodi,
jak děcko docela maličké?
Děvčátka bělostné plachty prostírala,
děvčátka úpravné kytice po stolech rozdělovala,
hošíci zpívali v lanoví při upevňování větví.
– – – – – – – – – – – – – – – –
10
Již mizí pevnina a břehů květný lem se zvolna zrakům ztrácí.
Ze zahrad pozdrav odevzdané vůně plyne k nám.
Loď naše pluje, och, pluje dnes v dálky, v modravé dálky!
Já, básník nové doby,
pěvec těch, kterým rozkvetly v duších zahrady nadějí,
odvážný kapitán,
jenž myšlenky své poslal na služebné cesty k pólům,
ten, který rozhořovat dává
na lukách svojich tropickým vegetacím radostných snů,
ten, jehož duše ohnivá září jak ohňostroj
za večera zapálený v májových zahradách,
po věky budu ti blahořečiti,
neb milostí tvojí zrozen jsem
a milostí tvojí kvetu
a milostí tvojí všem bratřím zpívám,
všem, kteří neznají rozdílů plemen a národů,
všem, kteří odvahu mají veřejně vyznat,
že jejich touhy vyrazí z vlasti, z prokleté vlasti,
že jejich duše křídla má smělá a neohrožená,
že jejich duše prudká je a široká,
jako je nezměrný oceán vody a modra a věčna.
Modro, jež rozlito do nekonečna!
Nekonečno, jež rozpjato visí v nejčistší modři!
Nejčistší barvy, jež lámou se v květech!
Květy, jež dokořán rozevrou kalichy plodné,
až zachvěje se pod slunečním dechem
spleť hustá, plná medu a pelu z tyčinek zlatých,
a žluté prašníky se rozkývají jak srdce poledních zvonů,
11
které vyzvánějí na poplach k odjezdu do Jiných Světů,
na smutných tvářích úsměvy blaha vyluzujíce.
Úsměvy blaha, které se roznesou v dálky!
Dálky, jež objeví závrati propastí!
Propastí, ve kterých zahučí ponorné řeky!
Ponorné řeky, kde dokoná smutek!
Smutek, jenž změní se v nejvyšší radost!
Radost, jež rozepne bělostná křídla,
křídla, jež změní nás v duhové ptáky,
ptáci, jichž zobáky kouzelně zahoří
(neboť ty písně poplují v toninách sladkých)!
Tóniny, které v nás života probudí sílu!
Probuzení, při němž se zjeví užaslým zrakům
pevniny nové, čarovné ostrovy, kde sídlí pohádky všech,
pohádky, o kterých nezdá se smrtelným!
Zázračné modro nebes!
Smrtelní zbaví se milostí tvojí okovů zemských,
bídní a chudobní mozoly ztratí a rány všech se zhojí.
Pod hebkými doteky měkkého tepla roztaje záští
a tehdá zjeví se duše naše očistěny, poprvé zase
v původní nádheře zrození, ty duše slavné,
tak ještě milostí zadýchány, tak ještě pelem posypány,
tak ještě vůní ovívány, tak ještě barvami rozžíhány.
12