ZE STROMOVKY.
Dubnové slunce je dnes milosrdné
a rozdává své zlato.
Všechny keře již dostaly listí,
některé stromy rozkvetly,
kosové zpívají u pěšin
a dekorativní vrby rozpustily své třásně.
Lehounký vzduch má průhlednost první radosti,
a veřejné zahrady jsou zase oživeny.
Promenada je plna mladých lidí a dětí,
vojenská hudba blouzní o nedosažitelném blahu,
a zamilované dívky se stávají koketními.
Nespokojujeme se jedním pohledem.
Všechny ženy nám patří a všechny milujeme.
Dva proudy lidí jdou proti sobě
jak pestrobarevné obrazy kinematografu,
světlé klobouky ozdobují růžové tváře
a motýli našich snů se třepotají nad hlavami zástupů.
Jsme nadšeni krásou dívenky v rozpuku,
chápeme s dobromyslnou ironií
rozpaky poprvé zamilovaného,
oceňujeme ustálené půvaby třicetiletých paní,
přeletujeme řady lesklých cylindrů
a důstojníkům odpouštíme jich domýšlivé pósy.
Jsme ochotni milovat všechny lidi,
dovolujeme davům, aby se procházely naší duší
a řeka zástupů aby nás zaplavovala.
Jsme shovívaví jak Bůh Otec na nebesích:
nevšímáme si přespřílišných břich a otylých krků,
77
zlaté řetězy a démantové jehlice nás nedráždí
a pohled na lokaje nám nesvírá pěsti.
Jsme blahovolní jak sváteční slunce
a přejeme každému volného dechu.
Radujeme se z trávy a květin, ptáků a oblak,
blaží nás pohled na krásné dívky a elegantní pány,
usmíváme se na buclaté hošíky a stydlivá děvčátka,
usedáme vedle starých manželů a naléváme jim pivo,
zapalujeme cigaretu zamilovanému mladíku
a jeho hezounké milence nabízíme žlutou růži.
Barvami světlých toilet jsou oblečeny naše myšlenky,
kouř cigarety zaostřil naše vjemy,
taneční rhytmus zorganisoval šiky našich snů,
rozvité keře a stromy posilnily naši víru v život,
pohyblivé zástupy napjaly plachty naší lásky jak větry,
písně krotkých kosů přidaly písním našim důvěrnosti,
zástupům na všech cestách otevřeli jsme brány svých duší
a všechnovšechno, co bylo kolem, vešlo v nás.
Duše má rozpjala široká křídla,
vznesla se nad hlavy lidí a stromů
a radostnou zpívala, bojovnou píseň:
Bože života, mládí a síly,
nauč nás lehkomyslnosti větru a vlny!
Myšlenkám našim dej bravurní povzlet ptáka,
krev naši učiň šumnou jak víno
a krokům našim dej taneční rhytmus!
Dej, abychom byli odvážní jako vítr,
jenž vstříc letí nejvyšším stromům
78
a rozráží se střemhlav o štíty velehor,
abychom byli bezstarostní jak mořská vlna,
jež běží zrozena v nesmírno vod
a padá s extatickým chechtotem
v pěnivou náruč tisíců!
Naplň nás radostnou rozkoší sebezničení
a do boje života připni nám kovové štíty!
V přílivu rozhodujících hodin
ať pozvednou semknuté naše paže hladinu doby,
ať zajiskří nespočetnými světly žárovky nadějí,
ať vyšlehnou hrdinným vzmachem stožáry touhy,
ať roztřepí se v přístavech kultury pletiva lodních lan,
ať nadmou se historickým větrem plachty duší,
ať zahučí z podzemních doupat sopky zazděné vášně,
ať zavane z pouští staleté bídy
nezkrotný samum lidského hněvu
a v bouři života změní se divadlo veškerenstva!
Tvoje všudypřítomnost je naší stráží,
tvoje všemohoucnost je naší odvahou,
tvoje nekonečnost je naším bratrstvím,
tvoje věčnost je naším přístavem.
Nádherný požár tvých perspektiv zapaluje naše touhy,
omlazující mízy tvého jara jsou naší rozkoší
a srdce naše jsou jako kladiva,
roztepávající řeřavou úrodu nejprudších let.
Ty žiješ v nás a my jsme v tobě,
věčná revoluce,
zamračené obočí hotové horlit v čas,
79
zatnutá pěsť, připravená k udeření,
překrásné gesto, osvobozující statisíce.
Věčná jsme vzpoura a věčné zatracení,
ustavičný vodopád síly, uragan činů a polnice doby.
ZijemeŽijeme životem tisíců
a tisíce zapalují své pochodně z našeho ohně.
Sláva života našeho je v nás
a my jsme věčné nebezpečí.
Podkopy kopáme za nocí mračných,
modlitby šeptáme v pralesích bídy,
prapory vztyčujeme na hradbách zrádných měst.
Vrháme se přes propasti věků
a do zbraně voláme šiky svých bratří.
Touha naše běží jak divoký vodopád
přes slapy předsudků a neplodných theorií
a pěna našeho nadšení vybuchává v ovzduší měst
jak zápalné plyny v uhelných dolech.
Život nemá pro nás ceny,
netříští-li se jak paprsky slunce
směry všech větrů a niterných erupcí,
neroztéká-li se jak zúrodňující Ganges
Indií celého světa,
neosvěžují-li myšlenky naše jak středozemní déšť
vyprahlá lada zapomenutých epoch,
nechvěje-li se jak kosmický klavír tvůrčích dob
a nesvítí-li vysoko na modré obloze
nesmírné, nádherné, svaté Slunce.
Připravujeme bouři a dáváme znamení kormidelníkům,
rozsíváme hořčičná zrna budoucnosti,
80
brázdíme lány okoralých srdcí,
kácíme lesy tmy
a největší naší slastí jest
býti agitátory pozemského života.
Život víří kolem nás a zapaluje vzduch touhou,
nesmírná víra v budoucnost pohání rhytmus našich taktů,
naděje květů a písní a srdcí
pluje korunami stromů,
kolébavě vlní se nad davy
větve, opojené vůní,
srdci koluje horká krev
a v duších zpívá láska.
Nekonečná je naše víra, naděje a láska.
Nevývratné jsou základy světa.
Ať bych žil na kterémkoli poledníku této země,
ať bych mluvil jazykem kteréhokoliv národa,
pro tuto krásu světa, lidí, mládí a síly
byl bych bojovníkem.
Občané dvacátého století!
Země je pro vás a vy jste jejími pány.
Síla a krása tohoto světa žije jen vámi.
Život je nádherný i tak, jak je,
život je obdivuhodný i se svojí bídou a bolestí,
ale vy jste tu, synové touhy a země,
abyste naplnili všechna údolí písněmi,
abyste vyhojili všechny rány,
81
abyste osušili všechny slzy,
abyste zaplakali nad vinou své lhostejnosti
a do bouří dějin abyste vztýčili vysoký maják
nového náboženství a nového života.
Ve vás, anonymní tisícové, je moje naděje.
27. IV. 1903.
82