ÓDA KE CHVÁLE HUDBY.
Já viděl Akropolis...
Směry všech větrů přijížděly ověnčené koráby,
na všechněch cestách rozkvetla stromořadí
a u všech silnic byly slavnostní brány.
Tržiště bylo prázdno a krámy zavřeny,
lupanary byly bez nevěstek a krámy nikdo neotvíral.
Od sochy bohyně Pallady Athenské zíral jsem po schodištích:
nesmírné byly zástupy hlučících davů,
směs pestrých krojů se míhala ulicemi,
jazyky všech dílů světa hlaholily sloupovím
a vlna života, vzdouvána krajem, kypěla v chrámě.
Stoupal jsem k výši kol štíhlých sloupů
a mnohé, které jsem potkal, jsem poznával.
Viděl jsem líbezné filosofy a básníky slunce,
osmahlé dobyvatele a zápasníky, bohorovné césary a otroky,
viděl jsem nejkrásnější ženy světa a nevěstky,
vestálky, klášternice a veselé milenky,
dělníky, akcionáře a zločince,
revolucionáře a despoty, polozvířata a svaté,
a v nesmírné perspektivě, jíž rozevřelo lidsképomýšlenílidské pomýšlení,
viděl jsem lidi všech časů a plemen:
zamračené starce a melancholické dívky,
zápasníky širokých plecí a mrzáky,
vrahy a tuláky, kněze a rouhače,
pýchu a bídu světa, krásu a ohavnost, nádheru a hřích.
67
Daleko někde byl jejich domov,
daleko někde hřímala děla a rachotily vlaky,
daleko někde lhali kněží a kleli vězňové.
Všechny zločiny a kletby, výkřiky zoufalství a vzdechy otroků
měnila vzdálenost v čarovné tony
a vrhala je na duše žhavé a odepnuté, jak hořící vlákna zlata.
Oněmlé zástupy stály v sloupoví, do sebe pohrouženy:
ozvěna rodných měst přicházela do jejich duší jak pozdrav,
hrůza všech zločinů napínala křídla orlím myšlenkám,
despotická gesta panovníků otvírala brány žalářů,
z krve popravišť vykvétaly orchideje největších revolucí,
žalářní mříže ozlatil úsvit nového jitra nad národy,
těla vykořistěných otroků a dělníků se navěžila jako maják budoucí kultury,
slzy pokořených a umírajících naplnily jezera citů,
na ostrovech zapomenutí vykvetly zahrady něhy a lásky,
zaťaté pěsti se rozevřely a vypadla z nich semena budoucnosti,
prapory revolucionářů roztrhal vítr a roznes je po všech polích,
válečné pochodně zapálily ohně na všech křižovatkách,
energie dobyvatelů prokopala průplavy do všech pouští
a veškeren svět byl otevřen kráse a lásce.
Nesmírnou touhu vzbudila hudba.
Zdi učinila průhlednými jak skleněné,
krásu přiblížila nahou a chvějnou na dosah rukou,
68
ruce učinila bezohlednými jak vítr,
srdci dala pružnost mořské vlny
a zraku hrdinnost zápasníků.
Minulost odsoudila jak despotický satrapa,
všechny její zrádné myšlenky
kázala vrhnouti do nejhlubších žalářů,
bezohlednost naší touhy
dala jim ocelové mříže
a naše opovržení je zazdilo.
Zázračná hudbo!
Akkordy tvojich symfonií se prostorem vlní
a padají v duše.
Vzmach pružných houslí vylétá k výši a vlaje
jak rozpletené vlasy nahých tanečnic,
tony se míhají v kaskádách trylků
jak bílé prsty žvatlavých dětí
a údery činell se odrážejí od výkřiků vášní
jak burácivý smích najad a tritonů
od pěny moře a šumotu bouře,
v bravurním spádu dechových nástrojů dovádějí nereidky a sirény,
energické povely válečných trub
vedou do boje i nejbázlivější
a polyfonie rozpoutaného orchestru
otřásá námi jak bouře zemí.
Ale jak blesk,
jenž číhá na zachvění tichaticha,
a jako sráz,
jenž vrouben je vábnými květy,
69
ustane na ráz příval zlých větrů
a všechno, co pádilo v šíleném ryku,
ustrne.
Tak dovoluje smrť u lože umírajících
naposled kynouti domovským břehům
a dojímavá vzpomínka osamělého hoboe se loučí s životem.
Ale než břehy dopoví svůj pozdrav,
dřív než se zarosí zraky,
z hlubin se přihlásí bassy a pozouny,
vystříknou zvuky jak pomsta a pláč,
hladinu moře rozvíří bubny,
cella se vzepnou jak hřbety ryb,
povely křídlovek rozepnou plachty
a fagotty, netrpělivé v očekávání katastrofy,
šlehnou jak prapory roztržené:
Tisíce smyčců se zvedne na poslední cestu,
všechny struny se rozzpívají jako slavíci,
píšťaly se rozeběhnou na nejvyšší stožáry,
cornety a trombony vybuchnou opojením Návratu
a duše má, nesena na křídlech tónů,
poletí hvězdná a jásající,
vedena zástupem nahých tanečnic,
spletena vůní a vlajícími vlasy,
zmítána chaosem krásných těl
a kolébána rhytmem hořící krve.
Oblak vůně zbude na zahradách opuštěných břehů,
krvavé slunce a obraz hořícího města na obloze.
70
Nebeská čarodějko!
V extasi blaženého přijímání
oddáváme svou duši přílivům akkordů tvojich,
jak země svá nesmírná ňadra pocelům slunce
a duše naše, vroucí a odevzdaná,
jak bohyně Jo v objetí Dia
kolotá chaosem úrodných mraků,
jež vlní se prostory niterných krajinkrajin,
a náš údiv se křídlí jak vějíře planoucích hvězd,
schodištěm našeho pokoření vystupují geniové a vladaři tónů
a nejvyšší galerie svých myšlenek jim otvíráme.
– Ptáme se těch, jimž bylo dáno
poznati tajemství věčného mládímládí,
a oni nás vedou
do nadzemských zahrad.
71