V DALEKÉM LESE.
V dalekém lese na příkré stráni
utrh jsem květ, bleděfialový květ.
Lilie, zvonky neznámou silou vypučelé
nes jsem si domů z dalekého, tichého lesa.
Bylo v něm ticho, ticho na příkré stráni.
Vysoko nad mořem
viděl jsem zátopu lesů, modra a světla,
v údolí řeku průsvitné trávy
a po ní rozseto tisíce květů zas
těch bleděfialových a lehce smutných,
se zlatými prašníky na chvějících se tyčinkách.
V hlubokém, dalekém lese
ležel jsem ve vlhké trávě,
ve třpytu nevyprchalé rosy
a ve svitu podletních paprsků;
nad hlavou nitky duhových pavučin
se třpytily všemi barvami,
vzdušné ty neviditelné festony
k okrášlení svěže zeleného prostěradla,
rozhozeného v jásavých, zpěvavých barvách
k hodům nikoho a všech.
V tom tichu tajemném,
v něž splýval jen tlukot potoku
v hluboké, zelené řece trávy,
a chřástání drsné ptáka šedého,
jenž poletoval od hřbetu ke hřbetu,
a bzukot hmyzu, zpěv ptáků opozděných –
26
Všechny ty chudičké zvuky
nahoře v lese pohltilo to hluboké,
nedozírné ticho.
A kolem mne hučely v hlubinách vědomí
v bezměrné propasti letící vlny
do jiných světů se valícího vzduchu.
V tom tichu tajemném jsem slyšel
zpívat svoji duši.
Na cestě zpáteční v hlubokém údolí,
v sražených bocích odumřelého netvora, dítěte země,
u šplounajícího potoku nad mokrou, bahnitou zemí
utrh’ jsem kytku si celou lilií pozdních
se zlatými prašníky v zarosených korunách.
A natažen v měkkoučkém mechu,
při skřeku sojek a šumu listí
jsem snil o tajemství života,
o neznámé síle a rozpučelých květech,
svěžesti trávy a dalekých lesů,
ku jejíž kráse a vzrůstu člověk
ruky nepřičinil.
A dumal jsem o zapadlých, divokých květech,
a zapomenutých, neznámých písních,
jež tady jásaly v tichu a jasnu
dřív, než byl člověk.
A s vděčností, pozdravem neznámým silám,
jež zpívaly tou chvílí ve mně,
jsem odcházel v tichou svou celu,
27
a v noci i myslil volný mozek
na nepoznané, divoké květy
a zapomenuté, vášnivé písně,
na jejichž mrtvolách pučí teď lilie pozdní.
A ve snu svém spínal jsem ruce k tomu,
jehožto silou neznámou a vůlí
vytryskly všechny ty barvy a světla
a duše mé modlitba díků tichá,
k jejížto vzrůstu pyšný člověk
ruky nepřičinil.
Tušení neslo mne na tichých vlnách horkým dnem
v neznámé a zapomenuté kraje,
pod větve prvotních pralesů
a ve vzduch klidný, který se valil v dálky,
pohlcován bezednými propastmi prostorů
dřív, než byl člověk.
28