CO VYPRÁVĚLA BOROVICE, KDYŽ HOŘELA V KAMNECH.
V krásném údolí jsem rostla,
já zádumčivá borovice.
A vůni pryskyřice vydychovala jsem z jehličí
za jarních nocí, když bledý měsíc ve výšinách plul
a v oblacích se stíny honily.
V mých větvích spala hejna krkavců
a pode mnou si hajný usedal,
když chodil na čekání s mladou svojí ženou.
Já viděla jich štěstí nejčistší
a záviděla jsem jim.
Já vyprávěla v noci měsíci
a větrům jsem tu zvěst o lidské lásce šeptala,
i sousedům svým v údolí jsem povídala
o blaženosti pozemského milování.
Já zřela v dobách říjnových
na louce stáda jelenů a laní,
já poslouchala jejich hlasy tajemné,
sov houkání a hmyzu bzučení.
Já živila jsem šťavou svou
nesčetné roje komárů a roje roháčů.
V svých žilách rozprasklých
jsem pořádala hostiny za paren sprnovýchsrpnových,
a šťavou mou se opíjeli oni v orgiích.
Však na podzim,
když listí zesmutnělých břízek padalo
a duby rezavěly v listopadu,
já také vždycky cítila,
jak mdloba na mě doléhá.
47
A v dobách těch,
kdy větry přihnaly se ostré v skřeku vran a sojek chřástavých,
jsem v polosnu jen slýchala
tetřevích křídel šumot hedvábný.
A potom cosi sevřelo mě v náručí,
cos stisklo mě a zchvátilo.
Já necítila jižjiž,
co na mě doléhá,
neb do snu dlouhého jsem upadla
a neprocitla dřív,
až na jaře.
Vím,
v prvním zívání chlad táhl přes ruce i nohy mé,
však temeno mé, skleslá koruna, chlad cítilo
a cos jak tíži zlou.
Poslední sníh se bělal v mojich vlasech ostnatých,
však lísky na stráních již měly pupence.
A celý kraj již nějak mladě vypadal,
oblohou táhlo cos jak nové tušení,
a modrá světla zažíhala se
v poledních chvílích nad lesy
v otvorech bílých oblaků.
A pak jsem vždycky zase začla žít.
Mí vrátili se z jihu zpěváčkové,
švitoříce zvěsti z daleka.
Já vyptávala se jich na cizinské kraje,
však oni povědět mi nechtěli,
co v slunných dálkách viděli.
48
Mé zvědavosti se jen vysmívali, čtveráci.
Však ve snách svojich milostných,
když na vajíčkách v máji dřímali,
zobáčky k sobě skloněni,
přec ze sna povídali zvěsti tajemné o cizích krajích.
V tmách hroužila se často naše druž
a déšť se drobný v nocích z mračen linul do vzpomínek ptačích,
jimž naslouchala jsem jak hudbě vzdálené
i ze sna.
O jakÓ jak jsem často bolně toužila
do oněch krajů čarovných!
Však touha má mé větve hnala k strmým oblakům
a snaha má, odtrhnouti se rodné od hroudy,
mi k tomu jenom pomohla,
že vyrostla jsem do výše,
severním větrům dána na pospas.
Já z koše svého strážného,
kde jestřábi se uhnízdili naposled,
jsem přehlížela revír náš
a hlídač výr tu radíval se za večerů voňavých a toužebných
s jestřáby, kam v noci podniknouti novou výpravu...
Tak plynul život můj
a jednou v zimě třeskuté jsem usnula
a náhle surovými probuzena ranami,
jsem bolest ucítila v těle svém
a procitla...
Však na krátký jen okamžik;
neb ve chvíli jsem náhle omdlela,
ztratila vědomí a umřela.
– – – – – – – – – – – – – – –
49
Teď v kamnech tvojich k novému se křísím životu.
Já cítím,
celým tělem mým jak týž žár prochází,
jak v parnech srpnových,
když slunce pralo mojich do větví,
a pryskyřice po nich stékala
jak potu krůpěje
z čel ženců na polích.
Já v částech svých sen slunný prožívám
a někde v prostoru
zas hmatám všechněch větví svojich
košatou celistvost.
Já znovu ožívám,
můj princi milený.
V sršení jisker růžových
můj život znovu plá.
A dech můj stoupá vzhůru k oblakům
a hymnu zpívá radostnou,
neb opojena jest má bytost
osvobozením.
Než ještě vzlétnu k strmým oblakům
a větrům padnu v plen,
zde na chvíli se pozdržím
a tebe zceluji svým teplem etherným,
jak dívka mladistvá se k prsům tvojim přitisknu
a tebe políbím, ó vysvoboditeli můj!
Však potom odlétnu tam k oblakům,
tam do výšky, po které vždycky jsem se vzpínala,
– ó blaho mé, ó štěstí mé,
má přání odvážná, sny moje daleké –
vše, princi můj, se nyní vyplní...
50
Do krajin vzdálených,
kde palma rozkládá své vějíře
a lev řve v hustých džunglích,
mne větry, moji orlovéorlové,
teď zanesou,
mne, která jsem, ztrnulý dříve strom,
teď plyhý kouř,
jenž pouť vykoná dalekou.
Ó nebesa, ó země má, ó princi můj,
má radosti,
má touha odvážná se vyplní!
Až vypučím kdys z rákosí
a křídla svá nad bahna rozepnu
do hřímavého horka rovníku,
stín můj rád tygr vyhledá
a nasycen pode mnou ulehne,
by spočinul mých u nohou.
A za nocí když měsíc zas
vypluje bílé na lodi,
já v tůních horkých pralesů dech zatajím
a větve skloním své,
až stádo šedých slonů na mýtinu přidupe,
slyšeno dříve temným duněním jich kopyt hromových,
jímž zem se otřásá...
Ó princi můj, já líbám tě, však cesta daleká!
51