PODZIMNÍ MOTIV.

Jiří Ruda

PODZIMNÍ MOTIV.
Dumavým krajem, polednem znavenznaven, lesy jsem kráčel kol modré řeky životem dotknut, vzpomínkou dotknut, nezvaný poutník, bez cíle jdoucí, jenž neví odkud a nedoví se kam... Na horských úbočích do dálky ulehlo mrákotné ticho; v něm usnuly fanfáry rohů. A na žloutnoucích korunách své sítě rozpřádalo léto babí. Na svoje bratry jsem myslil, chudé dělníky; ti usedali k obědu v začazených koloniích u pochmurných dolů. l na ty, kteří do veleměst vjížděli po železnicích, pořadatele veřejných schůzí, i na ty, kteří obědvali na schodištích paláců, nebo v průjezdech pokoutních hospod. Také na ty jsem vzpomněl, kteří vycházeli z nádherných chrámů, kde dohřímaly v slávě kadidla varhany akkordem závěrečným, a na ty, kteří promenovalypromenovali ve městech na nedělních korsech, dělajíce špatné vtipy a umlouvajíce s koketními dívkami slibná setkání na odpoledne. Však po jedněch jsem toužil... 13 To byli ti, co odráželi od břehů, šťastní vyhnanci, jež proklela země a národové... To byli moji bratří neznámí, revolucionáři-básníci. A dotek jejich tajemných radostí v zracích mých vibroval závany větru, když došel jsem o polednách do vesnice, kde vyzváněly dobrodušné zvony a sedláci se znamenali křížem... Myšlenky moje labutí měly bělostná křídla, touhy mé daleké – stožáry byly směle vyšlehnuté tam někde daleko v modravých přístavech... 14