VZKŘÍŠENÍ.

Jiří Ruda

VZKŘÍŠENÍ.
V posvátném háji duše mé již stmívalo se. Večerní slunce doutnalo ve travách u zelených jezer, kde voda nehnula se v čase posledním. Oblaka tměla se v srovnaných řadách. Z úzkých jejich mezer prosvital paprsek mdlý a smrtelný. Mé slunce zapadalo. V tmách chvěl se leknín uhnilý a málo naděje, ó vím, že ještě jednou před smrtí okna své duše rozedním. Pochmurně stála mračna. Sentimentální labutě již dávno odlétly si hostinný kout na jih vyhledat. Jak dávno tomu, duše má, co poslední jich píseň dozněla! Ni měsíc stonavý nám rozlitrozlít nepřišel své světlo mlékové. Ó, duše, vzpomínáš? My dávno zapomněli cestu útěchy ve stínu korun staletých v zahradách ukrytou a dávno v zátiší jsme nevyhledali své Psyché bělostnou hruď břečtanovou spletí ovitou. Vše prchlo nám. l úsměv zroseného rána vymizel z pustin zvětralých a smrt, má bledá, uslzená pannapanna, čekala na nás v skalách zakletých. My čekali. Již zmizel život, den i sen a svítání nám sotva přijít mohlo. Však náhle – co se v dálkách našich pohlo? od žlutě rozlehlých, písečných pouští rudá záplava chytala 37 a od skal vzdálených nám slunce kráter krvavý dštil růže na cesty a vůni do trávy. Kam patřit mohlo oko zemdlené, vše jeden požár byl a oheň rozlitý již všechen kraj mé duše bouřně zaplavil. Co třáslo se kdes v hlubinách? Zda marné naděje a udupané touhy? Co vykvétalo z tůní? Zda nové štěstí mé či mlžný přelud pouhý? Vím, marna otázka. Neb závrať nad štěstím a bouře radosti mnou zahřměla a v záři nejprudčí, jež do očí mi stříkala z leknínů doutnavých, třesavě planoucích, jsem padnul do trávy a v rose omdlelý jsem vykřik v bezvědomí prudce: Žena! 38

Básně v knize Zahrady nadějí: