SLÁVA VESMÍRU.
Hoj, duje vítr po skalách a bije hlavou v žitech
a krev má kypí divoká, och, divoká. – Vzpomíná.
Ráno je mračné a máky se třesou. Jen ta krev bije.
Vzpomínej, duše!
Vy chcete, bratří, opravdu vědět?
Měli jsme hody. Bylo to včera.
Za šesti řekami uprostřed jezera
ostrov je, ostrov je, byl jsem tam teprve včera.
Zaťukali žhaví ptáci na zavřená okna,
vhodili mi hrsti světel, rozpučelých růží.
„Přijď k nám, hochu, slavnost bude, až uhasne slunce,
Měsíc zve tě od jezera, princezny se šly už strojit.
Přijď k nám, hochu, slavnost bude, hvězdyo bletujuhvězdy obletuju sama,
na flétnu nám Pan zahude, Vesna bude taky s náma.
V parky naházet dám květy, oranže a palmy snést tam,
květy zlaté, tklivě modré, jak miluje tvé srdce.“
Vlaštovka tak zvala. Ještě v mracích švitořila:
„PřijdešPřijdeš, hochu, přijdeš, viď, viď?“
Jel jsem tedy. V karmínech a ve citrínech vyhořívalo už slunce.
V travách tlumila se světla, mlhy doutnaly v nich modře,
a v údolí dlouhém, vlažném na lukách se pásly laně.
Vesele můj stupal vraník. Hříva krvavěla v slunci,
nozdry supěly mu ohněm, na postroji, na řemenech,
otěžích a na třemenech kotouče mu zlaté zarděly se nachem.
60
Údolím jsme jeli, jak by nemělo mít konce.
Klusali jsme travinami, všechny rozzpívali zvonce.
Na řemenech, na třemenech cinkalo to usměvavě,
probíhalo škály všechny, od srdce šly trylky k hlavě.
Vrby lesklých u potoků budily se z klímot,
zpěvy naše provázely z potopených dřímot,
v skalách budili se orli, supi prolétali šerem
a přes slapy, strže, stráně letěli jsme v křiku sterém.
Řeky přepluli jsme všechny, pěny šuměly v nich blahem,
až nad vrchy zazářilo světlo v dešti vlahém.
(Svítili as. Rozžehli už bezpochyby lampy,
otevřeli brány všechny, kvítím posypali rampy).rampy.)
Úval končil. Panorama v noci temné zazářilo skvěle:
Přes most zlatý, v klenbě zdmutý,
tryskem hnali se tu jezdci,
hořely tam světel pruty,
plamenové žlutí, lehcí.
Vstoup jsem také. Kůň můj vraný
zařičel tu v třpytu světel slavně,
v trámech zlatých pod kopyty zněly jeho rány
a za sebou letěli jsme na ostrovy plavně.
– – – – – – – – – – – – – –
Zámek. Tisíc rozsvícených, mramorových bran
svítilo tu v bílém lesku, otevřeném se všech stran.
K hvězdám zvedaly se sloupy, věže šlehaly až v mraky,
na balkonech, na výstupcích růžové Faun svolal ptáky.
Hořela jim hrdla zpěvná, cinkaly v nich tony,
vznášeli se k věžím, střechám, rozhoupali zvony. –
Čas však jít už, třeba ještě rád bys všim si,
že ty všechny brány, sloupy, mramorové řimsy
61
v jezeru se tratí modrém, dálky tušit dají
a že zvony v hloubkách jejich tklivě umírají.
Hudba volá, šaty šumí, koně odběhnuli v luka,
a nad zámkem ozářeným krvavá teď hvězda puká.
Rozhořuje, tančí v mracích nad samými štíty,
zaplála a rudá, krevná prudké vrhá svity.
Brány rozlétly se rázem. V elektrickém jasu
zaplanulo moře křivek zlacených a všecku krásu
vpíjel’s do duše a rozestřel všech smyslů sítě,
obsáhnouti dojmy bys moh všechny, zjasnit duši. –
V náruč svou je pojmi!
JedinnýJediný sál. V ohromné té ploše, opit atlasovou vůní,
nerozeznáš nežli světlo, sloupy, palmy, růže
a tam, kde On trůní,
bílou slávozář, jež stéká po stupních, kde princezny si sedly.
Nejvýš, na prestolu, stkaném z třpytu hvězd a ledu,
kam mě vedly udivené, rozevřené oči,
usměvavý seděl Měsíc, básník odevěký.
A ve klenbách převysokých hučelo to jak proud řeky:
zevšad valili se hosté, zdravili se, usmívali, bílé ruce podávali,
procházeli sálem. Zlaté vlasy vlály, milenci se poznávali
rozloučení časem, na hvězd dálky vzpomínali,
jimiž prošli smrti branou,
na polibky v nocech bílých, které vábit nepřestanou.
Po síni jsem bloudil v jasu, po očích a retech panen,
které mannou dýchati se zdály, vůně šeříků v rtech měly,
v lících radost, smích a píseň.
62
V nedostupných výškách kleneb udeřeno bylo v zvony.
Zlaté kotouče tam na perlových šňůrách v jasu houpaly se
a ty tóny rozechvěné padly v hloubku síně.
Zašustěla měkká křídla, rozdechly se kašny vína
a výš u stupňů, kde tryskla zřídla
a kde v tlumu princů mladých laškovaly zlatovlásky,
zaperlily dětské tváře, se zlatými spěly táci,
jejich hlásky zvonily tu, srážely se s šumem tonů, rozplývaly na vše strany
a ve chvíli plnily se všechny stoly číšemi.
Všechny brány
oživly teď písní stejnou a ta proletěla vzduchem,
vtlačila se v duši a vše davy lidí mladých
číše zvedly, zdravily se, připíjely v čarné hluši.
Třeskly číše zlaté, ohlas plný věčné slávy
otřásal se v klenbách a jásavé hlaholení
zachvívalo vzduchem.
– – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – –
Udeřeno do kotoučů – ustal šum a v ticha tlum
ozvala se táhlá slova, zalehla jak zvuky polnic,
ve klenbách se odrazila, vracela se v duše znova.
Měsíc, básník odevěký, z trůnu vstal, když zachvěly se palmy,
promluvil řeč věčné krásy, pohraničných dálek žalmy:
„Hlasatelé věčné slávy, poslyšte mou píseň smrti,
kralování než mě zbaví osudu van, jenž mě zdrtí,
jezera má skelně truchlá, Everesty osiřelé,
zkamenělá města zhluchlá, pralesy mé zatemnělé,
63
království mé opuštěné než roznesou větry,
trosky v dálky rozežene, tajné v kilometry
Věčný Král, jejž různotvárně zovem,
vystihnout jejž možno jenom nesmrtelným slovem.“slovem.
„HlasateléHlasatelé zemské krásy, slyšte píseň věčna:
duhový mě prapor zdraví, touha nekonečná,
jasný prostor nad hvězdami zaslíbením plane,
budoucnosti lučinami rosná krůpěj kane.
Slza padá do propastí, lásky znamení,
neobsáhlých do oblastí, jež se nemění.
Kontinenty žhavokvěté plují vodami,
mračen tlupy rozejeté jdou nad horami.“horami.
„KrálovstvíKrálovství a republiky, kathedrály, parky,
továrny a železnice, přístavy a bárky,
residence, pyšné brány, libodechá houští,
sultány a karavany, smrtonosné poušti,
musea i kasemata, neomylnost kněží,
církví zrna neujatá, dokumenty věží,
pralesy a veleměsta, tiché dědiny
kosmická zná moje cesta vlastní z otčiny.“otčiny.
„HlasateIéHlasatelé věčné slávy, slyšte novou píseň jara:
nikdy už se nedostaví v srdce moje touha stará,
touha stará panovačná po kovovém lesku,
po všech myslí ovládnutí, po mystickém stesku.
Očistěn jsem dlouhou poutí, kosmos obsáhám,
na hranici, jež se shroutí, stoupnout neváhám.
Konec již je dravé tísni, pouta přervána,
duše jásá sterou písní, věčnem volána.“volána.
64
„UčiněnUčiněn jsem nespočetným, vzlétnu nesmírnem,
trosky měst mých kruhem vzletným v letu zářivém
na pevniny padnou světů k nové transformaci,
jásat budou vůní květů, touhu vln jež vrací.
Zpívat budou chvěním vzduchu, šeptat palem listy,
zvučet tmou a v ulic ruchu, nových dějin místy.
Požár budu v srdcích lidí, síla pevných mozků,
budu pel a žhavá barva, sladkost včelných vosků,
vody šum a odlet mraků, štětec plamenů,
ploutev ryb a kollos draků, blyskot kamenů.
Budu hlas a dějin vlna, tvůrčí touha, čin a spěch,
síla mužů budu plná, nekonečné lásky dech.
Zpívat budu o věčnosti, o bezedné propasti,
rozplynu se nesmírnem a neobsáhlou oblastí.“
– Domluvil. A tajné divy sunuly se před zraky:
V klenbách chytil plamen křivý, prudce šlehnul ve mraky,
pod protrhlou zemskou korou láva vzplanula,
měsíčný trůn stal se horou, jež se pohnula.
Rozstouply se klenby hvězdné, moře bouřilo,
v tvůrčí vášni nevýmezné světlo zářilo.
Nekonečná pestřila se duhovitá křídla,
hukotavém vodním v hlase vypouštěna zřídla,
nespočetná rozepjetí létla nad mysy,
nad skalami, kde viděti matné obrysy,
cosi jako vous a kštici, větrem rozevlané,
paží vzmach a přísnou líci, údy rozpoutané.
– – – – – – – – – – – – – – –
65
Moře hučí, pěny šumí hlasů odrazy,
písní, která porozumí, která provází.
Větrná se zvedla křídla v různostranné póly,
sloupovitá dálka řídla, přišly hory, doly.
– – – – – – – – – – – – – – –
Daleko jsou bílé brány, illusivní mosty,
jarní květy uplakány, obzor známě prostý.
Nad skalami tiché světlo, ticho v duši mé,
údolím zas přehlubokým spolu jedeme
já a koník větroplachý, věrní poutnícipoutníci,
v ranním šeru lesem mokrým, travou vonící.
Slavík v křoví prozpěvuje, slunce vychází,
duší mojí píseň duje, dál mě provází,
jak ji zpíval ve svém skonu básník odevěký
před očima milionů o hukotu Věčné Řeky.
Komponováno 19. VI. 1898 a 18.–19. IV. 1902.
66