Z ISTRIE.
Je vlahé ráno v Istarské vale,
na Učce stojí oblaka, jak rozpuštěné závoje,
a slavíci tlukou v zarosených křovinách,
naslouchajíce bublání oživené Savy.
Malé děvčátko pase ovce na kamenité stráni,
vedle vysoké kukuřice a těžce skloněných vinných
hroznů.
Vysoká, šťastná oblaka pomalu plují
po tmavomodré, subtropické obloze,
a horké sluneční paprsky
vzbuzují cikády na ostnatých jalovcích,
a lákají černopruhé zmije na kameniska.
Bílé ovečky daly hlavy dohromady,
a malé děvčátko, mávajíc v dusivě parném vzduchu
proutkem lociky, jejíž zlaté a stříhané květy
září jak čerstvě ražené dukáty,
zpívá elegickou, bezeslovnou píseň.
Dívám se na modravě pestré temeno Učky,
na něž plyhá oblaka klesají,
jak ustřižené vlasy stříbrohlavých princezen,
poslouchám útržky dvojflétnových písní slavičích,
poslouchám srnkot cykád a šumot říčky,
občasný úder zvonu hodinového na strmé věži za vrchem
a přesmutnou, čtvrttóny lkající píseň malé pasačky.
31
Měl bych být šťasten,
jak bývají lidé v blahobytném osamění,
uprostřed zcela jiné kultury a vegetace,
měl bych zpívat své nejzamilovanější písně,
se sluncem smát se, dovádět s vlnkami,
zpívati se slavíky.
Ale mým srdcem prochvívá hluboký smutek,
stromy ani traviny, oblaka ani vrchy a vesničky
se neodrážejí v nitru mém konsonantními ozvěnami.
Kvílení bloudí duší mou,
jak bloudilo kdysi srdci uplakanými
nad národem podmaněným.
Kvílení bezeslovné písně malé pasačky
podléhá srdce mé
a já na světě víc už nevím,
zdali budu moci někdy zapomenout,
jak z nevědomých hlubin duše a zděděných citů,
hroucena tlakem dobyvatelských staletí,
vyrazila tu nesměle na povrch vědomí
prastará bolest a bezútěšnost
slovanské duše porobené.
Slovanská duše kvílí tu a sténá:
Slavík přestal pěti v křoví,
cykády ztichly na posečených lukách,
a i ty prastaré zvony na věži za vrchem,
jež tolik viděly a tolik pamatují,
jakoby váhaly udeřit na plno, zvučně.
Istarské zvony mohly by žalovat dlouho:
mohly by vyprávět o časech Benátské republiky,
32
o hříšné nádheře dožat z Piazzeta di Venezia,
o starých županech a válečnících,
o krásných ženách, jež plakaly naposled,
vedeny v městě vladařském
ze síně soudní přes most vzdechů.
Mohly by vyprávět o rytířích se stříbrnými pancíři,
o gondolách s labutími šíjemi, blyštících perletí a zlatemzlatem,
a snad by pověděly něco i o drahocenném kalichu,
ohromné monstranci a přetěžkém kříži ze čtrnáctého
století,
uschovaných pod třemi zámky v dubové truhle
ve zdejším kostele.
Staletí bloudí nad cinkajícími stráněmi,
kde se pasou malí a trpěliví oslíci,
staletí dřímají ve starém kostele,
a ve farním archivu na pečetích dožat,
a nezvěstné stopy skryty jsou na věcech i duších.
Jenom ta elegická, bezeslovná píseň malé pasačky
proráží z nevědomých hlubin duše
a vypráví o staleté bolesti národa podmaněného,
pomalu plyne jak voda oživené říčky,
a jako sluncem vybílené, smířené smutky
a dávno zapomenuté naděje.
Nemohu býti vesel
a seveřanská naše píseň sem nepatří.
Bolestné snění opřádá mou duši...
33