POTOPENÉ ZAHRADY.
Pod vodou zapomenutí dřímají zahrady lásky.
Řeka života hučí a vítr posměšně hvízdá.
Přichází omrzelý severák,
rozsype dokola střechýle ledu,
zavěje krajinu sněhem
a nad zkázou všeho se divoce chechtá v korunách stromů.
Ale omrzelý stařec musí prchnouti.
Přijde jaro, usměje se a zavýskne na vrchu,
rozhodí svůj volný, květnatý šat
a střechýle mění se v radostné slzy.
Slunce rozjasní vody a zulíbá kadeře lesů,
roztřepe listí mladých ratolestí
a vyhřeje ptačí vajíčka ve hnízdech,
když v lesích koncertuje ptactvo a třepotají se motýli.
Laně tančí na večer na lukách,
zajíci se učí v jeteli srdnatosti,
a žáby rozumují u bažin o počasí.
Kostelní vížky truchlí křesťanským steskem,
závoje noci klesají na krajinu,
a pastýřská flétna kvílí v rákosí.
Stáda myšlenek se pasou u vod,
měsíc vychází nad lesy,
a všechny věci žijí náměsíčním životem.
39
Skály vracejí ozvěnu pastýřské elegie,
jeleni se odvažují za laněmi,
a měsíčné světlo hallucinuje obrysy stromů a křovin.
Vzdušné postavy se nadnášejí nad údolím
a z voňavých lesů se ozývá píseň slavíků.
V průvodu krásných panen přichází královna noci:
její modré oči hoří jako měsíčné světlo,
průsvitný šat prozrazuje obrysy těla,
lehké nohy tančí jako illuse,
rozpuštěné vlasy vlají jako prapory nadějí,
a bílé ruce se toužebně rozevírají.
Vody se rozestupují a hladina klesá.
Královna noci zpívá na břehu řeky,
a slavíci se slétají k jejím nohám.
Řeka se změnila v zahradu lásky,
v zahradě zjevil se čarovný zámek,
ze zámku vychází veselá družina,
kytary a mandoliny zní do tiché noci,
a lodičky se kmitají kol drobných ostrovů.
Zámeček hoří nespočetnými světly,
ptáci ohnivých barev usedají na lodičkách
a gondolieři bíle oblečení prozpěvují milostné písně.
Čarodějko!
Otevřela jsi potopené zahrady mých citů,
v srdci mém vykouzlila jsi fantastický zámek štěstí,
průplavy hodin jsi naplnila lodičkami nadějí,
40
v záhonech snů jsi dala vykvésti květům,
vodotrysky radosti jsi okrášlila labutěmi ticha,
bassiny siest jsi naplnila rybičkami šťastných okamžiků,
sloupy budoucnosti jsi opletla guirlandami vavřínů,
na estrady jsi pozvala hudebníky vnitřních melodií,
ke službě dala jsi mi družinu písní,
a slunci života mého poručila jsi nezapadati.
Může být ještě vroucnějších přání,
než kolik ty jsi jich splnila?
Může být ještě útulnější zákoutí,
než které ty jsi stvořila?
Srdce tvé je můj čarovný zámek,
duše tvá je má nevadnoucí zahrada,
úsměvy tvé jsou mé rozpuklé květy,
naděje mé jsou lodičky tichých průplavů,
a radost má z onoho štěstí, že jsem tě poznal,
zní sálem mého přeplněného zámku,
jak šumný potlesk veselé družiny,
jak písně ohnivých ptáků na stromech hodin,
jak souzvuk galantních nástrojů,
a jako píseň bílých gondolierů,
kterou vracejí v ozvěnách vysoké hradby strážných hor,
na jejichž vrcholcích rozkvetlo tisíce bílých a krvavých květů.
41