CESTA ZA MRTVÝMI.
Bystrý a mizící jak vítr v stepi, divoký kůň,
neskonalý a toužebný jako let bílých oblaků,
hořící v krvi a květech, hrdlech a zracích,
vyžadovaný rukama sepjatýma a rty žíznivými,
strašidelný a nebezpečný na poušti před pyramidami,
lehkovážný a prudký ve velkých městech,
kde proud krve stříká přes slapy nocí
a šumí hukotem přeplněných kočárů a smíchem nevěstek,
kde hlas lidské vášně se tisíckrát odráží
od kleneb nádraží, divadel a tržnic,
tak jsi mě lákal a klamal a děsil, Živote-Sfingo,
vyjevený a užaslý,
s pohledem do modrého prázdna,
dříve než jsem tě poznal.
Křižoval jsi mé srdce, na kolo vplétal mou touhu,
ruce mých bílých nadějí prorážel hřeby rezavými,
utínal máky mých vášní, povodní stíhal zahrady snů,
illuse mé jsi vedl na popravu
a všechny mé city poslal do vyhnanství.
Tam jsi mne zanechal, příšerný Molochu,
na poušti pod pyramidami:
s rukama probitýma jsem omdlelý ležel
vstříc nesmírným žárům a na pospas zvěři,
se srdcem zakrváceným.
55
Ty, který drtíš nohama surovýma miliony tvorů,
ty, který tančíš v závratných kruzích po národech a staletích,
ty, jenž se valíš v dusotu kopyt a válečném ryku,
v pískotu páry a proklínání dělníků,
v syčící vlně a rachotu vlaků,
v přívalu bouří a v effektu blesků,
nezměřitelný v objetí zeměkoule, milenky bacchantické,
hnán proudem kosmických větrů nad závratí hvězdnou,
ve zracích šílenců a básníků
zřen ve tmě pohledu do propasti sříceného,
pochodem nepřestávajícího rhytmu
a plamenem zažehlé krve
třásl jsi bytostí mojí
jak urputný sadař štěpem obtěžkaným,
a všechny mé myšlenky, naděje a touhy, jablka rozežhavělá,
chytal jsi do hlubokého klína svých nocí, planoucíplanoucí,
a vrhal je kosmem jak tančící hvězdy a meteory.
Dal jsi mi letěti tmou bludných pralesů,
poslal jsi mě ke kráterům sopek,
do ruky dal jsi mi revolucionářskou pochodeň
a učinil jsi mněmě svým hlasatelem.
Duši mé dal jsi tisíce ramen jak větrům,
mé touze jsi propůjčil nemožná blouznění,
sílu mých svalů jsi nesmírně zmnožil
a myšlénky mé jsi proměnil v pluky vojsk.
56
Branou mé duše táhla staletí a národy,
válečné vozy duněly klenutím odvahy mé,
úsečné povely do boje hnaly bratry proti bratrům,
kouř vesnic spálených zakrýval nebe
a nikde jsem neviděl ještě svůj vítězný oblouk.
Pluky mých myšlenek hnal jsi po všech větrech:
Letěli jsme k polům hledat stopy prvního člověka,
obešli jsme rovník, abychom vypátrali doupata lvů,
hřívu lvů jsme dali vlnám a pluli pasátním větrem
do krajů první kultury a na břeh rybářův.
Toužebná země voněla mízou, rozryta prvním rádlem,
skřivánčí písně trylkovaly nad brázdami,
potahy sedláků se pohybovaly pod všemi rovnoběžkami,
míhání kos na všechněch polích nás oslňovalo
a píseň práce, nesená větrem přes šířku zeměkoule,
přivedla naše srdce do nadšení.
Uslyšeli jsme večerní píseň matek,
když oblaka kolébala měsíc na laskavých vlnách
a pobřežní vánek děti na poduškách snů,
opřádali jsme srdce milenců pavučím citů,
upřeným pohledem krotili šelmy
a podmanili je k nohám člověka.
Létli jsme plantážemi nevolníků a amerických otroků,
vzbouřili jsme umdlená srdce v městech i na vsích,
zapálili jsme císařské hrady a převrhli trůny.
57
Zřeli jsme zasypaná města a mluvili s mrtvými před tisíciletím,
četli jsme klínové texty a vyptávali se hrobů,
líbali jsme balsamované rety královen
a chvěli se pod jejich dechem,
obzírali jsme kraje zapomenuté
a prokopávali se do měst ohrazených.
Otevřeli jsme brány všech věků,
otevřeli jsme brány svých duší
a v průvanu dějin jsme posupně stáli,
všechny pergameny na soudě vyloženy,
všechna království myšlenek pod vládu vzata,
revoluce a války, sny, orgie a modlitby
v barevnou louku třepotných květů proměněny:
Povražděná vojska vzkříšena defilovala před námi,
vyhaslé hvězdy přiblíženy a odlesky helmic jak hořící,
roztepaná měď vyhaslých požárů měst
jak vroucí kotle na západě barbarství
a ryk, ohlušující smysly nervosního,
rozhoupal všechny zvony,
otevřel hrdla lidí i ptáků a zvířat,
rozvoněl pralesy i květy pozemských luk a královských zahrad,
roztančil prameny potoků,
rozhoupal proudy řek
a vyzvednul moře ze dna.
Tak vyjasnilo se poprvé před našimi zraky
a nesmírný chaos, jenž zachvíval vzduchem,
58
organisoval se do perspektiv máje.
Zahrady vykvetly v preriích dálek, smočeny krví,
potoky zvučely smířlivým taktem, neseny k řekám,
údolí voněla předtuchou jara, zmítána touhoutouhou,
a radostné květy, rozpuklé v duši, vzbouzely závrať.
A potom vešli jsme do Města Míru:
Se všech domů vlály bílé prapory,
s balkonů sypaly krásné dívky kvítí,
náměstí byla naplněna sladkostí hudby,
srdce možností lásky
a zahrady svitem hvězd.
Branou mé duše táhla staletí,
ulicemi zástupy na pochodu,
minulost oblékla roucho svatební,
a budoucnost políbila přítomné okamžiky.
Staletí i dálky
přiblížily se naší touze jak nebeské hrozny,
a naše píseň se chvěla pod klenbami věků,
jak bystrý a mizící v stepi kůň, divoký vítr,
hořela v krvi a žehnula v zracích,
blýskala v květech a plesala v hrdlech,
neskonalá a toužebná, jak modlitba probuzeného,
očekávaná a slavná jak návrat z dobytých zemí
a jako jásot vítězných vojů
pod obloukem oblohy triumfálné.
– Tak hovoří duše má s hroby a věky
a ozvěna dálek jí odpovídá.
V září 1903.
59