SILNICE.

SILNICE.
Řad starých stromů omšele se táhne silnicí rovnou, šedě zaprášenou na východ k městu, které dole kouří a temné noci barví šlehem rudých pecí. Řad stromů nese ovoce, že musí, silnice vede do města, že musímusí, a obilí jen z přinucení klasy vymetá. A napříč silnice kamenná bedna zívá, obecná škola k polím rozkročená jak bájný netvor, připravený oběti hltat, zkázu chrlit. – Oběti chci, dí škola ke vsi, jež v pozadí se plazí přikrčená, drobounké mraveniště bledých horníků. – Oběti chci a budu hltat po stech dětská srdce, jak po stech šachty hltají jich otce, jak po stech hutě hltají jich bratry a pořádkem a přísnou disciplinou zkrušit chci jejich udivené duše a semknout mladé údy ve jho povinnosti, jak ve stáj nacpat stádo drobných kůzlat, jež skotačit by chtěla po zelených nivách. Je doba zlá a chce se jísti, čas nepříznivý pro bláhové snění, i obloha je přísná, zamračená, jak říc by chtěla celou pravdu žití 83 a nevylhávat modrou blaženost, ni ráje, jež nikdy nebyly a nikdy nepřijdou. Čas vážný nastal. Konec utopiím. Je nutno zapřáhnout se do povozu žití, uchopit den jak horník v tmě svůj kopáč a probíjet se trpělivě štolou bídy na světlo denní. I oráč ví, že nezbývá než sehnout šíj, jak skot v jho klesnout němě a odorávat mužně brázdu z role žití. Msta vládne dál, zlý osud bdí a rukou tou, jež ohně zažehá, že měsíc zapudí i mdlý svit hvězd, všem bude plamen zapálen, kdož chodí dolů do hutí, kdož kopou dole pod zemí, kdož na polích se klopotí. Vše splní zahořklou svou povinnost. Tam doba vede nás, kam třeba je a musí, do šachet padá kletba osudu, že musí, pecemi šlehá plamen pohany, že musí. A pořádek přec udržen být musí krví a železem, jež lito býti musímusí, a krví dělnickou, jež dána býti musí. Po strastném dni pak noc jde klamivá, chce zpívat, ochraptělá děvka, nestoudně lhát a laskat, když už otrávila. 84 Dole jsou hřbitovy. Jsou neuctivé k pohřbeným, jak neuctiví byli živí k živoucím. A ty, jenž jdeš svou zaprášenou silnicí, víš, kam vede tato přímá cesta. Mrtvá je zem a prokleto tvé srdce, nevyléčitelný lidský bol a bez útěchy prázdná obloha. Ale ty, jehož hrdlo je vyschlévyschlé, až pálí lačností, budeš hrozivě krásný, až se zastavíš v šeru, pro nikoho víc nejsa ochotný a vykřikneš do ztrnulého ticha: Chci vědět pravdu! 85 OBSAH:
Nedělní siesta5 Mrak7 Óda na modro nebes9 Podzimní motiv13 Slunce nad závějemi15 Píseň na hranici17 Vzdálená vzpomínka19 Kupecký krám20 Když slunce volá...22 Důvěrná chvíle23 V dalekém lese26 Barevná okna29 Z Istrie31 Pro nejsmutnější chvíle34 Spolu jsme šli, ó duše má35 Vzkříšení37 Potopené zahrady39 Vyznání42 Šťastné večery45 Co vyprávěla borovice47 Krajina52 Píseň pro mou ženu54 Cesta za mrtvými55 Sláva vesmíru60 Óda ke chvále hudby67 Před Tizzianovým obrazem72 Ze Stromovky77 Silnice83
[87] Týž autor vydal u nás: KATASTROFY. Básně. 1910. Cena 1 K.
E: av; 2006 [88]