SVÉMU MOZKU.
Skučící, smrtelným světlem v zalité noci
na řetěze k boudě uvázaný pse,
můj mozku, v nejšťavnatějších letech porobený,
ty ubohý, vychrtlý chudáku hladový,
mi ani neuvěříš, jak líto mi tě bylo!
Bylo to v nudných, bezetvárných letech
a v hloupých, křídových zimách deštivého žití. –
Ty šedý pse, měl’s krví sraženou zality oči,
celý den musil’s štěkat, tahat, dřít se
a žrádlo, co ti dávali, to nestačilo
ani k jak se patří smrti.
Můj mozku, oni tě mučili tak
a ty’s přece rost.
Dali ti seno a řezanku a tys to vypliv,
dali otruby, blázni – tys rostrost, můj mozku, z čeho?
A byla kdys, jak řekl pán – „svatá chvíle“.
Sluníčko svítilo a hvězdy se ze světla smály.
Úlisní, řekliřekli, že budou hody, prostřeli k stolům
a nastavěli jídel dokola a zvali tě ke kvasu
troupové, jedli kamení, bláto a pochutnávali si –
5
Pamatuješ? – Brány byly otevřeny,
a ptáčkové tak hezky zpívali, a páni jedli.
Řetězy schovali za otevřená vrata,
dvory, síně, stoly posypali samými růžemi,
přitáhla také čeládka jakás ke hře
a běloučké ubrusy se začaly plnit:
kamení, jetel, bláto, seno, klestí. – – –
Již pamatuješ? – Tenkrát měl jsem z tebe radost, rebelante,
strhnul jsi ubrusy, sházel vše na zem,
vřítil se na dvůr, vsed na divokého koně
a vyrazil z bílého dvorce v modré dálky. – – –
A letěli jsme nivami a letíme za zpěvu, křiku...
6