SVÉMU MOZKU.
Skučící, smrtelným světlem v zalité noci na řetěze k boudě uvázaný pse, můj mozku, v nejšťavnatějších letech porobený, ty ubohý, vychrtlý chudáku hladový, mi ani neuvěříš, jak líto mi tě bylo! Bylo to v nudných, bezetvárných letech a v hloupých, křídových zimách deštivého žití. – Ty šedý pse, měl’s krví sraženou zality oči, celý den musil’s štěkat, tahat, dřít se a žrádlo, co ti dávali, to nestačilo ani k jak se patří smrti. Můj mozku, oni tě mučili tak a ty’s přece rost. Dali ti seno a řezanku a tys to vypliv, dali otruby, blázni – tys rostrost, můj mozku, z čeho? A byla kdys, jak řekl pán – „svatá chvíle“. Sluníčko svítilo a hvězdy se ze světla smály. Úlisní, řekliřekli, že budou hody, prostřeli k stolům a nastavěli jídel dokola a zvali tě ke kvasu troupové, jedli kamení, bláto a pochutnávali si – 5 Pamatuješ? – Brány byly otevřeny, a ptáčkové tak hezky zpívali, a páni jedli. Řetězy schovali za otevřená vrata, dvory, síně, stoly posypali samými růžemi, přitáhla také čeládka jakás ke hře a běloučké ubrusy se začaly plnit: kamení, jetel, bláto, seno, klestí. – – – Již pamatuješ? – Tenkrát měl jsem z tebe radost, rebelante, strhnul jsi ubrusy, sházel vše na zem, vřítil se na dvůr, vsed na divokého koně a vyrazil z bílého dvorce v modré dálky. – – – A letěli jsme nivami a letíme za zpěvu, křiku... 6

MODERNÍ VERŠ.
Na vzdory starostlivé censuře, v nejmodernější ukryt alluře, pro strážný svět si najdu nový pseudonym a vztek svůj obléknu ve zbojný rým. Ztupělým šosákům pokazím siestu, průvodům církevním meč hodím na cestu, kartelu mocných zjevím lačnou nahotu, obratných diplomatů skrytou žebrotu. Do číše snílků senilních naleju nápoj žhavý, vlastencům odejmu neplodnou pýchu slávy. Pak svaté církve vypočítám divy a umučených Husů ret odhalím křivý. Do továren a do ulic buřičská vnesu hesla a žárem plamných nadějí zanítím srdce skleslá. Ať každý volí dle své lidské chuti; však ke chvále mě nikde nepřinutí. 7

PÍSEŇ UHLOKOPA.
Červ podzemní, se plazím černým prachem, daň strašnou platím něčí pokroku, má žena s dětmi denně zmírá strachem – jsem lidský tvor bez lidských nároků. A může přijít někdo se záhrobním pivem a závdavek chtít předem na ruku, já v propuknutí žalu svého divém mu bez milosti nohy přetluku. 8

MASOPUSTNÍ TANCE.
Zašumí lhavě masopustní tance pro zdání dobrodušné pohody a zpovědníci zbožné elegance rozhřeší snadno hříšné úrody. Zas půjdou městy polekaná hejna (ballasty krajek ženy nalíčí) a v ústraní kdes duše dobrodějná ulehne do vln, kde hlad nekřičí. Do vesnic včelných, kde květ vzpoury hnije, houfečky orthodoxních alumnů máť církev vyšle, kde snad ještě žije, poslední ulít jiskru rozumu. Pámbíček krotký naději dá lstivou, pozlátko nebes chleba nahradí, vánoční písní nebezpečně mdlivou na věčnost půjdou vězni neradi. A zbude všechno... bída proletářů, nemožná hesla, trapné návyky, i profesorská nuda kalamářů a bezevládně smutné výkřiky. 9

PŘED ODCHODEM.
Než proberou se z mračen kalné obzory a věřící než vyjdou z kostela, já na pouť vydám se přes doly, přes hory, neb trapno hleděti, jak blbnou docela. Břichatí faráři je těšit budou nebem a vojáci se mířit naučí, dělníci pěsti sevřou nad zkoralým chlebem, reakce rozestře své sítě pavučí. Klid ticha lehl do pochmurných stínů, stesk opuštěných plyne po vodě: než kořistníkům poddal bych se, zhynu, neb dobrodružné odevzdám se náhodě. 10

STÁVKA.
[I.]
Prostorný, začazený sál už lidem nabit byl a za ním zahrada už také byla plna. To velké množství pojmout ale nemoh ni sál dělnické hospody, ni její kaštanová zahrada, z níž jindy v dálce vidět mohl jsi stožáry huťských komínů jak lodi v přístavu a kouřů plazivých jazyky roztáhlé, jež mísily se s oranžovou zátopou čpavého dýmu, který valil se v širokých pletencích z komínů huťské ocelárny. Za nedělního odpoledne jaksi poklidně sem rachot z dálných hutí zaléhal, když dělníci tu hráli v kuželky, neb u stolů když neprostřených seděli popíjejíce, co vedle v sále zněla muzika... A večer měsíc světlo svoje stonavé když skrze listy kaštanů sem proléval, tak sladké nějak posezení bylo tu, když udivené oči elektrických lamp jak v špatně ukončené pohádce tam v dálce svítily jak bájných nestvůr fantastických tlamy fosforné na širém moři kdesi v ohromnosti oceánu... – – – – – – – – – – – – – – – 11 Dnes pohled na hutě však truchlý byl – neb všechny ohně ve vysokých pecích pohasly, i v ocelárnách hrušky obrovské svým svitem šlehavým umdlených očí dělníků víc neoslňovaly. Kujného železa růžové špalky víc k válcům přiváženy nebyly, a hadi kolejnic a pruty drátů syčících víc po zemi se v šerých neplazili dílnách. Ty černé komíny ve vzdoru neznámém dnes čněly do výše, neb dole z tlamy zlé přestala chrliti se láva železná. Ba ani po haldách dnes s hunty struzky žhavé nejezdili, sochory pohozeny ve skladištích ležely. Do temna požár struzky rozlité víc nesvítil, a noci byly bez záplavy. Komínů hustý les lkal do výševýše, jak chrámů rozvrácených štíhlé pilíře by v němém zoufalství tam byly ustrnuly... – – – – – – – – – – – – – – – – Chudobné domky své dnes opustili dělníci, svou silnou armádu do bitvy nekrvavé svolali a ženy jejich s nimi šly, nezdravé děti své vedouce s sebou a u prsů vyschlých držíce nemluvňata hladová. Jak myši z doupat svojich vylezli i muži ohněm osmahlí, i chlapci jejich vzpurní, i jejich holky hubené, jimž nejvíc bylo líto, že pro stávku snad muzika se příští odloží. To bylo krků hladových, jež chtěly větší sousto chleba! To bylo pěstí zaťatých, jež vzepřely se k boji! To byla shromážděna bída lidských mravenišť, Toto byla tragedie lidských pokroků, stín strašný uproklínaného kapitálu. Hle, dav ten dlí tu srocen jako k vzbouření, 12 pohřížen v němé svoje zoufalství a v hlad svůj bolestný, a jistě – kdyby moudrost státnická o pořádek veřejný se byla nepostarala, kdož ví – – buržoa klidný ze svého pohodlí moh býti vyrušen. Však takto dobře je mu dál, neb pyramidy lesklých bodáků jsou pohotově v kasárnách, instrukce rozdány. II.
Po sále náhle ztichlo vzrušení, neb na stůl vystoup’ v pozadí zvolený řečník. „Přátelé, bratří, v hodinu dnešní tyranům svojim odvážný všichni boj vypovíme. Tíha té chvíle na srdcích vašich krutě as leží. Vy víte všichni, strádání svoje že jste jen zmnožili dneškem. Nuzný kus chleba, almužna bídná, kterou vám dává kapitál lačný za vaši práci v tom huťském pekle, kde v žáru děsném vysychá svalstvo, scházet vám bude po ten čas boje. Přítomnost vaše dosti však svědčí o vaší odvaze trpké a nepodajné. Mzda naše bídná po pomstě volá, my ale pomstu nechceme strašnou, nebo by nad vším, měšec čím vládne, odplata hrozná musila hořet, svět starý celý v trosky by musil zvrátit se bídné. My ale víme, nikdy že nevzkvet blahobyt lidstvu 13 z krvavých trupů. Guillotin blyskot nad lidskou šíjí doved jen zhoubu rozesít světem. Zoufalá píseň velikých revolt protivna nám je. My prapor lidství, svobody čisté nechceme střísnit šlechtickou krví, svět starý, víme, zákeřnou dýku sám na se brousí. Pod tíhou pušek, bodáků, kulí, mistrně slitých děl rychlopalných regim se starý udusí sám. Na nás jest jenom čekati klidně, odplata hrozná až přijde sama; až v siné noci nejmíň čekána v zátiší vill se přikrade zhoubná, prohnilá města neslyšně řítíc, tisíce vinných do hrobu klátíc bez krveprolévání. Vědomí síly, která je v nás, k závratným povede cílům. Neboť my, třeba otroci ještě, třeba jen trpné sloupoví my jsme, společnost celá na kterém stojí, třeba jen stádo bez vůle, mocimoci, postupem času vyrostem k výši, o které nesnil filosof žádný. Na plece naše doléhá ovšem,ovšem veškerá síla veřejných břemen, k zemi nás tlačí klerus a vláda, tak jako když Israel úpěl pode jhem faraů při stavbě pyramid. Pro sebe ovšem budoucnost lepší nezbudujeme. Za to však děti, vnukové naši šťastnější budou. Neboť již světem záplava ranní probleskává. 14 Neboť již naše vítězná píseň pěje se v dolech i na stožárechstožárech. Neboť již pochod dělnických šiků hrozivěj’ duní než pluky vojenských batallionů, a prapor rudý záři svou slavnou rozlévá zprudka nad lánem lidstva, do květů žene krvavé máky k úrodě příští. Přejdem však k věci. Co nás dnes k boji přimělo, bratří? Žádali my jsme společnost slavnou, aby nám hutě do vlastní dala snad správy? Vždyť my jen, víte, o větší kousek prosili chleba. A co že, přátelé, bylo nám dáno? Nechtějí s námi jednati ani.“ – Dav šírý lačně naslouchal, byť všechno to mu dávno bylo známo. A oči lidu chvějně, radostně na vůdce svého patřily, neb v chvíli té zrak jiskrný pod rozčechraným vlasem plál jak žhavých jisker světel dvé, že řek bys jistě, asi tak že v středověku kacíři před lidem v kaplích kázali o simonii církevní a lenošení mnichů, o svobodě všech svědomí a vykoupení stavů a o dogmatech zpuchřelých, jež pokryl času prach. A dávný lid as sotva vděčněji své kazatele poslouchal, než tito muži chudobní a žen jich zástup nadšený, neb hnutí nové nesporně ráz náboženský přijalo. 15 „Nuž, jestli kopli do nás na hutích, jak do dobytka tažného, a nepovažují-li za vhodno jak s lidmi s námi jednati, my tedy donutíme je; a byť se mělo protáhnout přes měsíc naše jednání, my neustoupíme. Jak jeden muž my budem stát, jak nerozborná hráz – ať vlny zloby jejich bezmocné se přes skal našich valí tvrdé štíty.“ – – – – – – – – – – – – – – – – Číhavé ticho úporně vzdychlo nad hlavou davu. To byl jen moment... Rozhodný moment – než duše davu, skrčena v nitrech do šera sálu vykřikla žhavě před velkým odhodláním. Všichni stáli zmlklí bázlivě – ztuhlá massa v tichu hrozivém – bez ozvuku. – – – Poplašné fanfáry válečných polnic rozsekly prudce zdusený vzduch: „Na všechny cesty pošlete stráže, za noci, za dne u vesnic bděte. Kapitál drzý obludnou hlavu poznovu zvedá. Na koních jeli do vesnic posli ku práci svolávat čeleď. Slibují hory, slibují doly, tak jako dříve nám. Závody stojí a ve všech dílnách kladiva ztichla. Však na stráži bdíti musíme všichni, 16 aby se nikdo přemluvit nedal. Bratří, já končím, boj náš je prudký, vítězství ale, věřte, je jisté. Buďto my v boji pozvednem k výši prapor svůj rudý na vzdory tyranům, aneb padnem v hrdinném boji, ubiti k smrti.“ – – – – – – – – – – – – – – – – Nadšená ozva prohřměla sálem. Tisíce rukou tleskalo bouřně, vítězstvím jisto. III.
Muži se rozešli k zamlklým vískám, stráže své na cestách rozestavěli. Ač ženy smutné plakaly hořce, odešly přece s dětmídětmi hladovými do svojích doupat... Vůdcové lidu do rána bděli, ztlumeně rokujíce u prázdných stolů. ........................ Po třicet dní tak dleli na křižovatkách, po třicet dní se scházeli k poradám, hovory vedouce v zástupech šírých plamennější a odvážnější. Doma však truchlé plakaly ženy, hladové sténaly děti. Pořádek veřejný porušen nebyl. O ten se postaral hejtman náš dobrý, na dvě stě četníků do města povolav a vojsko požádav, by připraveno bylo. Bída však krutá ryla už v tváře žalostné vrásky. 17 Kupci již na dluh nechtěli dávat, podpory všechny rozdány do krejcaru. Na hutích noví přijímáni dělníci a na sta vzbouřených již z práce propuštěno. A byli velmi mnozí, kteří doufat přestali, neb proti Obludě přec byli slabí. A nemohli než znovu jít se srdcem rozjitřeným v potupě a zas se nechat urážet a zašlapávat v prach, neb dětí nářek hladový zněl příliš bolestně... – – – – – – – – – – – – – – – – Tak po bitvě té nekrvavé nezbylo, než slabosti vědomí trpké a v hloubi duše zášť, a pěsti, které vzpurně byly zaťaty, zas poklesly... Však prapor rudý na planinách vlál a píseň práce z hloubi duněla, když parní kladiva se zase vztekala, když plamen vzedmutý šleh znovu z pecí v noční tmu při elektrickém osvětlení závodů. Však prapor rudý prudčej’ na planinách vlál! 18

JSOU OPUŠTĚNY CHRÁMY...
Vše marno bylo. Pomalu lid věřit přestával a zapomínal na Boha i Písmo, na svátosti. A nejvíc zapomínal na kněze. Opouštěl zpovědnice, vyháněl ze vrat šedé mnichy žebravé, ni na mše nedával a děti bez křtu vyrůstaly. Na polích kříže skáceny, z kapliček rumy zřít, na mostech sochy zvráceny a uvrženy do vod. Již dávno v truchlé vsi se nemodlili Otčenáš. Je starý farář mrtev. Kaplan brzy odtud odešel a konsistoř vyslala nejdřív zbožné misionáře, pak četníky; též o vojenskou assitenciassistenci zažádalo hejtmanství, leč všecko bylo marno. Lid nevěřil a darmo pak sem docházely spousty epištol a brožur objemných a darmo vyhlášena byla nová robota a darmo v právní řád poddanský desátek zas uveden – neb všechno to přec dálo se již tenkrát ve starých zlatých časech, kdy náboženství bylo v nejplnějším květu. Nového proroka lid sice neměl, však vzpoura jeho opravdová byla. Říkali: svědomí vlastní že je srdcem jejich a jejich život, ať je nebo není Bůh, 19 že nějak již se skončí. Dědičné hříchy že jsou jenom dědičných slabostí následky a vymknouti se z duchovního poddanství, toť nejlepší prý cesta k osvobození člověka. Na věčnost příliš nemyslili, neboť lhostejno jim bylo, co po smrti se stane. Zemře prý duše, tak jako na věky odumře tělo a co se zrozuje v nás, přetrvá krátký čas a zahyne. Jen syny svými jdeme do věčna. Je nebe ztraceno a peklo vysmáno, očistec rozprchal se v dým, jsme pravdy synové a dávno už my věřit přestali všem illusím. – – – A navždy zavrženy byly posty, pokání a chmurná askese byl zločin největší, na lidství páchaný. Zavrhli všechny modlitby, i svatých vzývání i Boha. Je unavilo příliš doufání, neb jasně viděli, že zvítězila vždycky smrt. Vždyť život míjel dřív jen v rozjímání mdlém a byli pod sluncem dřív jako udupané pole. Vše bylo zneuznáno dřív, i pýcha života, i bujná radost jejich. Dlouho váhali, po míru ale toužíce, konečně oznámili úřadům, že nepřejí si víc, by slouženy tu byly mše a křtěna novorozeňata jich dříve, než rozumu paprsek matný osvítí planinu života truchlého a uproklínaného, kde teprv přesně pozná se, jak společnosti této právě to nejsvětější v člověku je dáno na pospas. Vše náboženství farářů a biskupů, veškeru mravouku císařskou, klec pro strach poddanstva toho dne slavně zavrhli. 20 Život volal je a smál se na ně z porosených trav a stromů rozkvetlých v zahradách voňavých, neb jaro bylo tu a ptáci byli veselí. Všem byla příjemna ta změna. Jho Písma, tíha hříchu a obava před tresty pekelnými netížila duší jejich. Po hodech lásky v nocech růžových je nebudil zvon k povinnostem přísným, a o polednách ticho uzrálé jim nevdýchalo smutek přetížení do tváří. Na večer zvonek stonavý víc neklinkal, neb nikdo nespínal víc ruce k modlení, ni staří výminkáři nebeklíčů neotvírali na ohmataných stranách, neb dávno tleli všickni pod zemí, i starosvětské jejich postavy, i jejich staromodní knihy modlicí. Zde štěstím bylo největším, že ve vsi zbyli jenom mladí. Všem bylo jásavě, když opuštěny byly chrámy... – – – – – – – – – – – – – – – – Jen jediný muž starý ve vsi zbyl a ten prý z toho převratu se usoužil. Zadumán v svoje truchlé sny a stížen přeludy, měl duši roztrženu mořem soucitu; neb stále myslil hrozná na muka, jež nešťastníci tito na věčnosti sobě připravili; přestárlý kantor ve vsi zbyl. Tou událostí zdrcen v prach, na kruchtu kostela se uchýlil k svým varhanám a umíraje pomalu, v ohromné bázni věčným před trestem 21 vyhrával ještě naposled v tichounkém pianissimu nejzamilovanější preludie své. Toho dne, jako na posměch zvoníkův mladý syn šel naposledy ještě zazvonit. Byl večer; návsí zšeřenou se trousily již kostry chorých stínů. Úzkostně v boudách vyli psi, neb smrti báli se, v chalupách po tmě seděli a vyjít báli se. Žal umíráčku trousil truchlé tóny v šero snů, však v duších vesničanů podivně se zdála znít ta parodie nejistá. Neb po činu teď vlastním báli se a sami sebe zhrozili se jako šílenec, jenž otce svého zabil v záchvatu a spatřiv tělo mdlé, přepadnut hrůzou, v lesy štván ponurou nocí uprchne. O jistěÓ jistě mladý zvoníkův syn netušil, že na věčnost dnes vyzvání jediné duši věřící, jež loučila se se světem: Vyzáblé prsty v černých klávesách, jak přibit k starým varhanám, hubený profil vzpíral do výše na malovaný strop a ozářené anděly ve hvězdách blankytu a sladce toužebně na hlavní oltář zpuštěný, kde tabernakul rozbit, smutně zřel zejícím otvorem, jak v marném hledání po opuštěném kostele se zahleděl. Pak svez’ se pohled jeho na klávesy mdle, neb nikdo neposlouchal víc ty zvuky sesláblé, ni akkord poslední, v němž vyhrál bolest svou... 22 A nikdo děsný nářek v noci neslyšel, s nímž cítily i ztlelé korouhve a starých maleb oltářních i úctyhodný prach, i zašlé rámy jejich dávno zlacené. – – – To zvonek ještě třikrát trh. Byl konec. Zvonek oněměl, a tma již rozvlekla se návsí truchlivou. – – – – – – – – – – – – – – – – Nazítří živo bylo v polích. Písně hlaholily v stráních, v lesích a šírý kraj se potopoval světla v plesích. Na přestárlého kantora si nikdo nevzpomněl. Teprve po letech, když čas byl zbourat kostel docela (neb hrozil sesutím) – u varhan starých, zadumaných v prachu jej našli: Kostra záhadná jen místy cáry přikryta a lebka sehnuta, ba z prázdných důlků očních žalost dosud hleděla, neb v koutku na kosti několik slzí droboučkých v mihotný krystal zázračně smrt zhranila. 23

PRASTARÝ OMYL.
Báj starodávná vypráví o Adamu a Evě a pak o božím hněvě. A národové divocí ti nemohli si pomoci, svůj zřeli výklad světa v zapovězeném ovoci. Však přešla drahná leta: Lidstvo si pořád hraje na schovávanou z židovského ráje. 24

LIBERTINSKÁ PÍSEŇ.
Je naše víra zděděná a málo pro nás znamená znamení opuštěné již – s trpícím Kristem kříž. Kříž Kristův těžce zkrušil nás – my zapomněli stavět hráz přívalu kněžských slov a zapomněli na hřbitov jich chytrý pohřbít žvast. Je nebe s peklem něčí past a země slzavá je něčí ráj. A láska k bližnímu – přestárlá báj. To staré Slunce zašlo za mraky. Již nevěříme v zbožné zázraky. 25

POHŘEB CÍRKVE.
Na šírých pláních smutek jakýs leží, a z města slyšeti žalobné zpěvy věží. A podle kuten, tiar, ornátů rozeznáš řady mnichů, biskupů a prelátů. Od lesů dravé větry vějí. Kněží si pobrukují Miserere mei. Šel smutně nějak zástup celý – na monstrance snad zapomněli... Ni slunce plachty své na lada nekladlo. Docela nepompesně v mlhách zapadlo. 26

TANEC SMRTI
Byl večer truchlivý a bičující zoufalé klasy dešťů provazy. Hrom ve mračnech si křivou rozžal svíci: k efektní zkáze mnoho neschází. A nedaleko pod skalami vzteklou za vodou kostelík hrom zapálil šťastnou náhodou. Byl večer bouřlivý a v skalách lkaly bázlivé děti svými s matkami. Sedláci ohně dole zhasínali, hořící břevna tloukli rukami. Kostelík shořel, ale na faře kostelník marně shání faráře. – Byl večer bouřlivý, nešťastném na břehu skryt v rybářově chatě farář dlel. Proč zrovna dnes teplého z noclehu jej umíráčku hlas do psoty vyháněl? Ó v hrůzy chvil ta strašná záplava! Bůh věrné chraň, den soudný nastává. 27 Byl večer bouřlivý a jaký děs – s hořící pochodní sem lid ved její muž, – bizarní průvod štěkavý a zpustošená ves, neštěstím ohně zšílená, hle, Satanova druž. – – – S farářem mladičkým rybářka nahá do vody ulehnout marně se zdráhá. ..................... Byl večer bouřlivý a děti spaly na prsech matek v skalních jeskyních. Už dole ohně samy zhasínaly a v rhytmech šílenců groteskní nes se smích. Pak měsíc z mraků vylez, zloděj lstný, mdlou řeku osvítil a zlý břeh bolestný. Byl večer bouřlivý a žalující. Po vodě plynuly tři, čtyry mrtvoly. Hrom v oblacích už zhasnul křivou svíci, i zhasly na návsi ohnivé plápoly. Rybářka s farářem, kostelník s monstrancí a měsíc nad nimi. Je po tanci. 28

ZÁPAD.
Nad lesy slunce krvácí a pomalu se potácí v neznámé kraje světa. Na zemi tma se slétá. Má dávná touha plamenná rozpíná chabá ramena a duše touží za vodu, ztracenou hledat svobodu. 29

KDYBY TAK BYLO MOŽNO...
Kdyby tak bylo možno jíti za mrtvými po stopě zašlých dnů cestičkou zmatku, pralesy lehkověrných snů jít mlhavými, náhodou přijít pravdy na pohádku. Kdyby tak bylo možno přebrodit močály, bahništěm dějin dát se k lesům bídy, vyzvědět v zákampích, kdy smutky počaly, kdo vystavět dal žalů pyramidy. Kdyby tak bylo možno shnilé potentáty posadit pěkně vedle sebe všecky, nezapomenout na popy a na preláty a všechněch škol přivésti dorost dětský. Kdyby tak bylo možno pohnout inspektory k návštěvě nadvědeckých výkladů, censory s vojáčky zavříti do komory a začít výslech podle pořadu. Kdyby tak bylo možno koncil smutné slávy přiměti broukat motta ozdobná, základem státu že jsou prázdné hlavy, základem víry srdce chudobná. 30 Kdyby tak bylo možno dějin přetnout svazy, výrobce hesel usvědčiti z klamu, rybníčky dušiček upevnit skepse hrází a do staletí prokopati jámu. Kdyby tak bylo možno podmaniti větry, z všech úhlů přihnat vůdce do fora, by existovat přestaly cest kilometry, až naplnila by se krásná obora. Kdyby tak bylo možno vystavět hranici, podzemní ohně rozšlehati hněvem, poručit hercům mým jít plamnou ulicí a rozpoutaných větrů běsným řevem. Kdyby tak bylo možno v davech všech se ztratit, úrodných dramat těch sám tajná příčina, pořádky staré v nepořádky zvrátit – v tom byla by má naděj, sláva jediná. 31

PÍSEŇ TOUHY.
Och, moci probořit se nedohlednem země, prosáknout nesmírností vod, dopadnout ke dnu jako v ponor temně, obsáhnout proměnlivost hmot. Do horských tůní, bludná na jezera zavolat výstražně své heslo za večera, zeptat se stromů na pokání lesů, vypátrat v slujích prakolébky běsů. Poslat své dravce orly strhnout věží kříže, věřících zhasnout svíčičky, dimensím věčna v odvaze být blíže, vyžvatlat pravdu jako maličký. Nedat se spoutat paragrafy sluhů, nevěřit v ráje, na záhrobní duhu, pohrozit pěstí nad tovární města, ukázat, kde je do předpeklí cesta. Vše znáti pozemské i nadpozemské řeči, a rychlost míti křídel větrných, o revoluci duchů největší mít péči, v reformní vášni zapomenout smích. 32 Povznést se zlehka nad illuse ženství, prohloubit v sobě nové náboženství, prohlásit celou zeměkouli vlastí, nedat se bolem přemoci, ni zmásti. Protáhnout vítězně až lidství na hranice, prorazit okno ve věčnosti chrám, nebát se zkázy, protivenství více, objevit pravdu, nejsmělejší sám. Zahořet vzdorně na rozhraní věků, vrhnout se plavně v bouřnou žití řeku, na pidimuží nepomyslit štěstí, vše srdci ovládnout a nechati se nésti. Být kapitánem v srdcí vlnobití, rozvinout plachty, lana přitáhnout, přistáti večer, když se v oknech svítí, před liduplná molla v posled vplout. Vstříc s rozpjatými běžet v náruč rameny a střemhlav vrhnout se v ničivé plameny: Nést pozdrav rostlin do kamenných říší, povznést se v dávna předpotopních výší. Obsáhnout pomyšlení života i smrti, rozlít se formou, rozvanouti v plyn, blahem se zachvět, v přechodu až zdrtí v průchodu Brány efemerní stín. Zazpívat potom jako anděl sladce, přichvět se něžně jako dítě k matce, rozepnout posléz touhy svojí křídla, bez slova díků v dálná letět zřídla. 33

ECHO JSEM VĚTRŮ VŠECH...
Echo jsem větrů všech, vln mořských ozvěna, hlubokých lesů v snech hudba jsem vzdálená, ticho jsem polední v pšeničné souvrati, oblak jsem poslední, který se nevrátí. Prapor jsem vztýčený v bezbranném příměří, poklid jsem nucený, jemuž se nevěří, ponor jsem zazděný se řekou na dně, heslo jsem nevěrné, zjevené zrádně. Větrné šumoty kahance uhasnou, ržání a dupoty armádu věhlasnou probudí v úsvitu nadějných zoří, schýlené kostely dělníci zboří. Majáky ostrovní osvítí příboje, vězňové slitovní nedojdou pokoje, vzedmuté vzpěnění strašného moře v kosmickém nadšení rozleje hoře. Soucitných do duší prorazí otvory, svědomí ohluší, křesťanské názory, zasype propasti věků a plemen, zatopí oblasti nemocných semen. 34 Jásotné rozpjetí nad obzor daleký myšlének zajetí vyvrátí na věky, tvůrčí dech poledne požehná pole, pobožně usedne bratrstvo v kole. Bezděčně spojí se v souzvuku debaty, bratrstvo doví se refrain můj dojatý, oblaků pochody věčnost dá znamení, stromové nad vody zvednou se plamenní. Na pochod vydá se armáda želaná, stráže své hraničné zanechá do rána, mír svatý přestane v továrnách, na poli, přestanou křesťané lhát o ctném koukoli. Z ponorů vyrazí zajaté povodně, myšlenky zamrazí do siest rozhodně, slavená zjeví se v ulicích gesta, výhružném v nápise ke zkáze cesta. Pobožné dušinky skryjí se v kostele, pámbíček malinký v nebi jim ustele – ržání a dupoty vzbudí je v zoři, větrné šumoty až půjdou k moři. Pozouny válečné zahučí z nádraží, povely úsečné na jih se odváží, hlubokých nocí v snech hudba jim vzdálená pohřebně smutných ech bude jen ozvěna. A ticho větrné mořském kdes na dně v posled se ustrne v soucitu chladně, tak jako v letě nad pšeničnou souvratí oblak když odplyne a víc se nevrátí. 35

DÍTĚ VĚKŮ.
Z dna bludných hlubin, tma kde dějin vládne, jsem vyšel bezmocný a chabý, krví zbrocený, vzpomínka má tu malátní a chladne, do dálek cesty mé jsou ztraceny. Slast prvních dojmů plnila mé čivy, divoké byl jsem dítě přírody, mě nejvíc těšil prales zvěře živý a medné strdí kypré úrody. Květ tučné země mojí býval pýchou, bučení stáda kolébavkou krásnou, v doubravě snil jsem nad zátokou tichou a zpíval píseň na svou líchu klasnou. Robustní měl jsem živočišné zdraví, mé paže rostly jako tlapy medvědí, dojít jsem mohl nepoznané slávy, o jaké smrtelníci nevědí. Čas přišel smutný povinnosti mojí, kdy bylo třeba boha poznati, jenž třídí život na zármutek dvojí, pro nebe dává duše uzráti. 36 Knížata přišla s berlami a meči, řeč jakous vedla o království božím, jak slovem svatým blaženost se zvětší, bezpečně kosti ve hrob jednou složím. Maličké byl jsem důvěřivé dítě, když přišli ke mně zástupcové Krista, nábožně mluvili a důležitě, co všechno pro mě po smrti se chystá. Závdavek malý chtěli jenom míti pro nejnutnější běžné vydajevýdaje, pro apoštolské svoje živobytí, než půjdou se mnou cestou do ráje. Dal jsem jim všechno, co jsem mohl dáti, květ tučné země, klasné líchy svoje a páteři se začali usmívati a prudké jedy lili do nápoje. Kláštery rostly víc než selské spíže, kněží a mnichů bylo víc než dost, já více smrti než životu blíže, jsem začínal mít s sebou útrpnost. Já usvědčit šel nadpozemské lháře, klášterních kvasů prozradil jsem bouř, za tmavé noci dvorem prebendáře jsem požár založil pro očistcový kouř. Hlas mládí mého probudil se ve mně, požárem krve rozhořel jsem celý, tenkrát se třásla historická země, zvoničky vísek zbožných oněměly. 37 Hrom mého hněvu rozléhal se světem, mé jméno bylo bázně formulí, sousedé moji vyprávěli dětem, jak moje cepy mozky pohnuly. Tenkrát jsem cítil příval citů žhavý, na cestu svítila mi hranice, já najít moh jsem cíl své cesty pravý a vystříhat se časů vánice. Leč přišla bouře, která v nitru sedí, vyvrací hravě stromy po lese, mračné jsem strhnul zkaboněné hledí a čekal, co mi vítr odnese: Prapor mé touhy přetrhnul mi v půli, mé ruce stáhly víry okovy, pobožným otcům přislíbil jsem k vůli, že vzpurné slovo ret víc nepoví. Hloupě jsem krotnul jako ovce tupé, ve stáji církve bylo dusno mi, já slyšel ve snách, jak oř věků dupedupe, a strašilo mě vlastní svědomí. Vztekle jsem vzkřiknul, bezohledným gestem přetrhal pouta svojí poroby a šel jsem vsí a šel jsem starým městem vznešené parodovat osoby. Na panskou pýchu upletl jsem lano, do pole šel jsem bít se poznovu, ale mé nitro bylo uplakáno, na srdci hrozná tíha okovů. 38 Nejistě šel jsem, zlomený se vracel, květ vlastní krve šlapaly mé kroky, stavby své touhy svévolně jsem kácel, těžké mi přišly, nerozhodné roky. Mátožné snění opředlo mou hlavu, království boží chtěl jsem na zemi, polního kvítí chtěl jsem zmnožit slávu, křesťanský soucit míti se všemi. Čas mého snění využily krysy, ty na sýpky se tiše prožraly, a po chalupách plné dříve mísy se vyprazdňovat jaksi začaly. Květ tučné země povadával smutně, mé klasné líchy vysýchaly žárem, hlas mojí krve zved se přeukrutně po zimě stesků před rozhodným jarem. Do boje šel jsem za právo své hroudy, za samostatnost svého domova, pevně jsem věřil v svaté boží soudy a spolehnul se kněžská na slova. Nepřátel svojich přehlédl jsem řadu na Bílé Hoře pod císařským lesem, bratří svých rodných uslyšel jsem vádu a moje srdce sevřelo se děsem. Boj krátký rozhod existenci moji, na popraviště vedli šlechtice, já musil patřit, jak se rány hojí, jež zabolely katy nejvíce. 39 Do podzemního uvrhli mě žaláře a nechali mě dvě stě let v něm kvílit, nuž, není divu, z pekelného žaltáře já nemohl jsem na svém duchu sílit. Evropou zachvívaly zkázonosné křeče, ryk ořů válečných byl hudbou jedinou, věděl jsem dobře: operace meče mou domovinu jistě neminou. Nahý a bledý po slunci jsem toužil, po svobodném svých lučin úsměvu, by dějin van čas muk mých neprodloužil a shovívavě dopřál úlevu. Rejthaři krále všecko mi už vzali, věrné mé syny z vlasti odvlekli, ti, kteří zbyli, víru vyznávali, které se dávno před tím odřekli. Čas přišel posléz památný a smělý, krvavé máky v polích hořely, k vězení mému zvuky docházely, jež pobízely tep můj nesmělý. Hranice naše po staletích vzplála, Francie byla naší dědičkou, žíznivá touha křídla rozpínala, a bzukot včel šel každou vesničkou. Dávena věky, duše má se vznesla nad zmrtvující spavých časů brod, oblaka srdcí obrátila vesla a naděje se daly na pochod. 40 Dech prudké vzpoury třepotal se vzduchem, základy trůnů v bázni chvěly se, a v ozdušíovzduší tom malátném a hluchém poslední král rozmarně baví se. „Zlomena hrůza kněžské světovlády“,světovlády,“ zpívaly davy kolem továren, červená čapka, krvavý mák všady, debaty hlučné uvnitř kaváren. Dvě stě let žil jsem v podzemním svém sklepě, van času nosil jenom ozvěny, na proudy dějů pozíral jsem slepě a sotva postřeh hukot vzdálený. Hřímala děla, zem duněla hrůzou, královská sláva došla k popravišti, knížecí dcerky mezi sprostou lůzou, nad kněžským krkem guillotina sviští. Potoky krve napojily hroudy, bolesti věků pomstěny přec byly, jásotný kankán vířil davů proudy, zbrocená zem své sbírala zas síly. Ke mříži mojí krve dech kdys přivál, sluníčko zlaté v polích svítilo, písničku práce malý skřivan zpíval a polní kvítí na mez vábilo. Vyšel jsem z kobky přepadlý a chorý, má chůze byla příliš nejistá, já rozeznat jsem nemoh rodné hory a zapomělzapomněl jsem myslit na Krista. 41 Rozpínám ruce výš, kde slunce pálí, na vězení své nerad vzpomínám, hlas nové doby slyším šumět z dáli a s nadějí jdu vstříc svým hodinám. Hlas zemské touhy žije v mojí duši a nenávidím všechny žaltáře, klam staré víry krok můj nepřeruší, já nový život vést chci na jaře. Jsem bez domova, opuštěný, chudý, za vlastní slabost měl bych snad se stydět, za svého žití mnohé znal jsem bludy, žalářních strastí stopy v očích vidět. Jsem dítě věků čtrnáct set let staré, svých přátel víc než nepřátel se lekám, chtěl bych mít v pěstech vzmach své síly jaré, na jejíž příchod z dětství svého čekám. Kol mojí vlasti hluboké jsou lesy, za nimi strašné tlamy zvířecí, z těch na mou duši zármutek se věsí: jim těžko bude jednou utéci. Podzemní hukot, dobyvačné hlasy budoucnost věstí málo veselou, hltavá tlama místo vybírá si, kde hyeny si jednou ustelou. Vztek dávných bojů napíná mé šlachy, krev moji pění děsná odveta, mne vzdáleny jsou obavy a strachy a na cestu bych chtěl jít do světa. 42 Průsmyky horské zastavím svým tělem, na sosny vyšlu stráže vojínů, než bych se poddal v otroctví už celém, raději na hranicích zahynu. Až přijde jednou armáda ta hrozná krvavým pláštěm vlast mou přikrýti, paží mých sílu vzdorovitou pozná, dříve než budem všichni zabiti. Trup vedle trupu, hlava vedle hlavy, my budem ležet, vzpurní kacíři, tragické dojdem vyvolených slávy: osvětu lidstva strhnem k pranýři. 43

DUŠE.
Cisterny věků, jichž dna nedohlédnu, jsem opustila, hmotou vězněná, čekala dlouho, až svá křídla zvednu nad města blankytná a zelená. Džunglemi nocí bloudila jsem chabá, tmou osleplá tápala na dně vod, vězněna v mušli, lesklém štítu kraba, já nepoznala hvězdný chorovod. Jeskyní tajnýchtajných, poklad rud kde dříme, kam nedolehla lodní píšťala, tma byla ve mně, v níž se nedovíme, jak podoba je všechna nestálá. Krátery sopek poznala jsem vroucí, i nezbádané zemské útroby, měst zasypaných krásu nehynoucí a upálené, pyšné osoby. Staletí mnohá dřímala jsem v ledu, mou pýchou byly hnáty mamutí a věděla jsem: říci nedovedu, jak mrtvá jsem a téměř bez hnutí. 44 Prerií šírou hlas mé touhy šuměl, poslušný vítr nes mě v pralesy, ale mé touze nikdo nerozuměl, jen nebetyčné sněžné útesy. Na křídlech orlů spěchala jsem k jihu, když příznivé vanuly passáty, nad jezer tůní, ve vln mrštném zdvihu zrak mířil v dálku směle upjatý. V peřejích burných tančila jsem nahá, veletok jarní když jsem rozvodnila, a nová řece vykázána dráha, kam hnala ji má nezkrocená síla. Na břehu moře vyšlehla jsem chtivě, stín vějířový dala oase, když rodné moře teklo zádumčivě a vybízelo k věčné odvaze. Teď úpím v tobě. Města modrojasná bych uviděla ráda poznovu, kde svobodná je dálka spasná, necítila bych zemských okovů. Překrásná cesta do dálky mě vábí, tvé lano žití přetnout nelze mi, jsi obtížný a dosud málo slabý a nerada jsem s tebou na zemi. Odlož svou masku, osvoboď se prudce, odvahu najdi svojich přemetů, jsem ochotna podat ti obě ruce a vydati se na pouť do světů. 45

PÍSEŇ VĚZNĚ.
Klid zahrad měsíčních mé srdce neláká ni idyllická jezer prostranství, já hledím na plující bílá oblaka a myslím na daleká vítězství. Kostelní písně zapomněl jsem všecky, víc ke hvězdám své ruce nespínám, rád zahodil bych šat svůj trestanecký a vlak svůj svěřil příštím hodinám. Úroda dějin na srdci mi klíčí, mák krvavý vlá z husté pšenice. Chtěl bych mít sílu, bezohlednost býčí, jež zažehuje v šeru krásné hranice. Berany tupé zařezal bych hezky, dal navézt dříví z křesel knížecích, staré bych rozbil zákonů všech desky, jež spočívaly na lidech a na věcích. Půlnoční ticho vyvedlo by bravy, stáje i lože prázdny byly by, nové by přišly nonchalentní mravy, jež nabyly by záhy obliby. 46 Svatební smlouvy spisoval by měsíc, na večer z pastvy když by přišlo stádo, kontura oblak na domy se věsíc, dekorovala by mé eldorado. Pozemská bída do hlubin by klesla, útěcha nebes ceny pozbyla, k ostrovu snů bych obrátil svá vesla, kam láká pitoreskní stavba unylá. Kde světla vášní věčnou hoří touhou a shoda duší skrýt se může za keře, já miloval bych erotiku pouhou a noci v sybaritské nádheře. 47

CIRKUS.
Ó Esmeraldo, vášně jaké plamen mé srdce schvátil po tvém objetí? Já šílím po doteku bílých tvojich ramen a všecek úpím ve tvém zajetí. Divoce tančíš před očima mýma na koni vraném kolem dokola, křídloma dravci bijí spoutanýma a krev má sotva bouři odolá. Nic nerozeznám, než tvou nožku svůdnou v růžovém kmitu skokem balletu, za tebou dám se na cestičku bludnou, podoben předku svému princi Hamletu. Pekelnou touhu vzbudila’s v mé duši, za tebou bodnout koně na cestu – vichřici krve rozum nepřehluší, já budu tě mít za svou nevěstu. Vlající vlas tvůj mrakem je mi jarním, z tvých očí na mě blesky zasrší a mladost svou zdali kdy nepromarním, tvé lokty přilnavé mé blaho dovrší. 48 Oblačný fantom, letním jedeš krajem neznámé cíle stíhat za lesy, zlákán tvou láskou, roztouženým májem, nepoznám v šeru skalní útesy. Tak rozjet divě na zpěněném koni, nedám své touze letět bezpečně, nedočkav lože, které ze tmy voní, naposled vzkřiknu k trysku úsečně. A ztrativ náhle rovnováhu všeho, sřítím se prudce se skal do temna, do propadliště smrti bezcitného, kde nepanuje vášeň tajemná. 49

PODZIMNÍ PÍSEŇ.
Po dnech, jež hýřily světlem a barvami, po záplavách, jež rozlity bývaly nebeskem smavým a v přívalné slávě jež topily luka, nivy a sady, po slavnostech, jež odbýval měsíc v tišinách lesních a slavíci na březích jezer, když my jsme spali, i po těch, jichž taneční hudba ozvěnou smutnou zalehla až k nám do stodol a stájí, kde jsme dřímali a vytrženi zabloudilým refrainem, jsme naslouchali v teskném roztoužení jak opuštěné dvorce zborcené, jichž rozbitými okny za zimy se hudba odrazí, a kdy jsme snili o nemožných dálkách, dojati k slzám lichotností zvuků, ztišeni ve snách v pohádkové kraje, procitlí posléz přešlápnutím koně: ubohé děti v špíně na slámě vedle svých matek v rozhalených šatech, – ó probuzení v strašnou naši pravdu! Po dnech, jež všechno nám slíbily a pranic nedaly, přišlypřišli jsou dnové obnovené bídy a nekonečného zoufalství. Úsměvné dívky šly v kvetoucím máji naším krajem, zpívaly o lásce a lidském štěstí, 50 tančily po lukách, jásaly po lesích, zpívaly u vod. Ale u našich chalup se ani jedna nezastavila, ani jednu píseň nám po práci nezazpívala, a když jsme kráčeli s kosami k polím, tichnula kolem nás bzukotná země, oněmly písně u mělkých potůčků, přestaly zpívat v dubinách víly. Prokletí spělo za naší stopou, prokletí kráčí za naší prací, prokletí zračí se v našich zapadlých očích. Přišli jsme na zemi jako vyhnanci, všude jsme odstrčeni jako vyvrhelové a vede se nám jako zločincům. V úpalu slunce táhli jsme pluhy, v zaplání ohňů sekali jsme luka, v požárech leta kosili jsme nivy. Ve všech vesnicích nás volali ku práci, všechna pole se napila našeho potu, ale teď na zimu jsme nepotřebně osiřeli, bez písní zůstali jsme chudí a opuštění, bez dobytka, bez obilí a potřebných zásob. Ruce naše jsou plny tvrdých mozolů, tváře naše osmahly žárem leta, ženy naše uslábly po letních porodech, na jejich žilnaté ruce kdy čekaly úrodné prsy země a na vyschlé prsy našich žen droboučká ústa jejich robátek – v chalupách nášichnašich je pusto, sklepy naše jsou prázdny, nastanou smutné večery a žalování větrů, a my, kteří nemáme ani na olej, nyní, když panské stodoly jsme naplnili, obilí všechno vymlátili, dobytek v stájích vykrmili, neznáme než sten své poroby a skomírání touhy 51 a nezbývá nám před příchodem zimních vánic, než třeskutý mráz uzamkne prameny země a sypký sníh než zasype cesty, nechceme-li umřít hlady ve své vlasti, jež o všechno nás okradla a nikdy na nás s láskou nepomyslila, než vydati se na cestu na jih za ptactvem stěhovavým a za zpěvu pochmurných dělnických písní putovati až k moři. Bratří, ještě jsou netknuté lány sladké země, ještě jsou bezlidné krajiny v divých pralesích a ruce naše jsou jako ze železa: Opusťte Evropu! Zanechte jí její chytrou buržoasii, ať se dál těší svým nebeským klérem a pekelným vojskem, svými vypočítavými intelligenty a pořádkumilovnými ministry – – – V přístavních městech, kde z tisíce lodí nesčetné zvedají se stožáry, napjaté plachty nedočkavě se dmou, legiony našich soudruhů čekají na mollech a z připravených korábů vstříc nesmírnému moři přes šířku zálivů, přes klenbu oblohy, přes odvážlivost síly hřmí píseň práce. Velebné moře rozpíná svou náruč! 52

KONEC SVĚTA.
Vše brány jazyků jsme tarasili směle, do sklepů zakopali víly radostí, po náměstích jít může průvod Spasitele, než nákaza se v mozcích uhostí. Kacíře zpurné do studní jsme svrhli, hranice smolné – vůdce spálily, znamení zbujná s hvězdáren jsme strhli, plamínky v duši davu ulili. Dvořané krotcí na kadidlo sedli, nevěstky z ulic sely nákazy, by z brlohů opilci nevybředli, uchystat ke krčmám jsme dali provazy. Chechtoty pusté udusí se v strouze.strouze, tratolem krve květ se zohaví, až v nadpekelné mladý princ své touze do zahrad královských se v noci dostaví. Epocha nová narodí se ztuha, stavidla dějin vytáhneme těžká, po katastrofě první jistě přijde druhá, obranu vojů připravit se zmešká. 53 Pochodně stráží uhásímeuhasíme rázem, spojence blbé uvítáme v šeru, rozoumky drobné povalíme na zem. Připravit chceme světopanství kléru. Výkupné touhy zkoncentrujem v břiše, rozetnem uzly socialních dramat, do bezdné tmy se ponoří lid tiše, až stádům všem chléb víry budem lámat. Na portál chrámů přibijeme Krista, pro sebe ale Baccha necháme, až světovláda naše zase bude jistá, my dogmat svých se nikdy nevzdáme. Nuž, jménem páně: my jsme praví bozi, výkřiky vzpoury udusíme záhy, chystejte berly, korouhve a vozy, houfnice střelné před církevní prahy. – Jen pokračujte, lýkožrouti věků, křidélka černá pněte na záda, revoltní Slunce hasne na daleku, reakční tmí se vhodná nálada. 54

ŽALM NAŠICH NOCÍ.
Ze země otců vytáhli jsme s hnusem, za noci překročili hranice, na zkrvaveném praporu svém kusém znamení věčné vzpoury majíce. Směr všechněch větrů cesty ukazoval do veleměst a v šírá zámoří, běh našich dnů let touhy obnovoval, jež teprv smrtí v srdcích dohoří. Válečná hesla šířili jsme v lidu, klam mělké víry odhalili lživý, pořádků starých obnažili bídu, řád socialní těžce zoufanlivý. Do ohně věků volali jsme žáry, jež živořily pod popelem bázně, budoucích epoch připravili zmary, sílilysílili nervy pro porodní lázně. Seli jsme zkázu, řády rozvraceli, úpadky kultur dovršili smíchem, modlitby zbožné v chrámech oněměly, šla nejistota ulic dusným tichem. 55 Šly davy chmurné, nepřátelé králů, nádherou velkoměstských promenad, do blahobytně krásných karnevalů začala tíseň bázně usedat. Táhneme kraji, Panichidy kněží, bolesti věků povstávají z hrobů, v neznámé dálce země otců leží, žalm našich nocí novou vzývá dobu. 56

POSLEDNÍ PÍSEŇ.
Palčivé slzy osušil jsem jednou, čas neúprosný nechal míjeti, havrani smutku snad se přece zvednou, na sever někam v noci odletí. Všechny své touhy po proudu jsem pustil, hrob vykopal pro svoje naděje, mrak ledový když nade mnou se zhustil a neschůdnější byly závěje. Prapor své pýchy přetrhnul jsem v půli, most záhrobní jsem spustil na vodu, já oddal se ve světovládnou vůli a připravil své všechno k odchodu. K mé minulosti spáleny jsou mosty, všem větrům vstříc jsem rozpjal náruč svou, je závěr katastrofy zcela prostý: svět zavřel se už nade mnou. Poselství lásky nedoletí k tomu, jenž prositi už nechce víc, podoben žitím ztrnulému stromu, já budu čekat někde u hranic. 57 Životem je mi zámeček mých visí, radostí světských hledat nebudu, láska i naděj staly se mi cizí, já podvolím se svému osudu. Bolest mé touhy odplavily deště, vzpomínky bolné větry vysuší, nezbývá, nežli rozplakat se ještě, leč na muže se to přec’ nesluší. Odejdu tedy, zanechám tě samu, zdraví a štěstí Bůh ti dej, vykopej ve svém srdci jámu a vzpomínky tam na něna mě pochovej. 58

ARABESKA.
Smutečně šumí cedry mého Libanonu. Křídová města mých snů jsou vybělena žárem touhy a visuté zahrady radostí usychají. Hluboko zabloudily prameny citů mých, Jordán mé dávné lásky vyschnul, Genezaretské jezero mého srdce otrávil solný žal a moje myšlenky se daly na pochod. Poklady drahých snů jsem naložil na velbloudy hodin a nastupoval jsem cestu Arabií života. Šafránová poušť blouznila přeludy fatamorgany o štíhlých minaretech východních měst a nesmírné hloubce očí vyvolené sultány, o šepotné lázni vodotrysknvodotrysku a vůni zahrad, o vůni nardy a krvavých retů, o bolné touze měsíčních nocí a o polibcích větru a retů a hudby a nocí. Přišel jsem do města. Bazary byly vykradeny, chalifa dobrotivého zabili eunuchové, filigránské vížky minaretů polámal dravý samum, muezíni spí věčný sen pod mešitami a zahrady zachovaly dosud stopy krveprolití. 59 V jediné přístavní kavárně našel jsem lidi. Na kvetoucích kobercích seděli bývalí králové a emirové, čibuky voněly hašišem a tabákem, hedvábné šaty byly posledními zbytky bohatství a bělovlasý Saadi, líbezný básník rozkoše a nocínocí, recitoval své poslední verše o bývalé slávě zbořeného města. Měsíční světlo bloudilo klikatými uličkami, táhlý řev lvů se třásl hrozivou nocí a blízké moře se chystalo k bouři. Vyšel jsem na břeh. Hvězdy shasínaly, vítr se vzmáhal, nepokoj srdce mého byl stále větší a vlny už postřikovaly mé nohy. Všechno jsem oplakal, všechno jsem ztratil. Království mé je opuštěno, minarety mi zulámal vítr, moji emirové bloudí zbořeništi, slavíci mých zahrad mě opustili, mešity mé jsou zpustošeny a nikdy více neuslyším muezíny volat k modlitbám. Všechny mé koráby spí na dně moře. Myšlenky mé jsou smutnější než průvod krásných žen, vedených na popravu. Své srdce hodil jsem na pospas vlnám... 60

LABYRINT.
Zdroj klamných nadějí už léta nevytékal, poutníci lásky zpět se vraceli, hvozd zádumčivý živoucích se lekal, do hlubin zbloudil peřej nesmělý. Cestička úzká vrostla do hlubiny a ztraceny jsou lidské silnice, hovořit lze jen s měsíčními stíny, kdy trpívají duše nejvíce. Pláč elegický rozvracuje nitro, děs nejistoty dumá o smrti, než smutné vzejde nade hvozdy jitro, bouř rozhněvaných větrů snad mě rozdrtí. Teď přijde chvíle starodávných duchů, kdy zavru zbožné bible, moudrá lexika, rozloučit jda se v legendárním vzduchu, kde dokonala srdce veliká. Do sklepů sejdu, věrné rozžhnu svíce, kam bázeň věčna volá k oddechu, – jsou unaveny moje zřítelnice, na hrobkách předků hledám útěchu. 61 Zeptám se hrobů: Co se se mnou stane? – posvátné ticho bude mlčeti. Jen zbraní zazní lkání polekané, jak vytí šelem v skrytém doupěti. A budu klepat... Srdce, zkamenělá nesmírným tajem, snad mě vyslyší? – Však nedobytná klenba oněmělá jen ohlas marný k mrtvu utiší. Je temná noc a ticho utonulé... neznámá křldlakřídla kolem šelestí, je znemožněna všechna lidská vůle a panují zas staré pověsti. Rozpjatá křídla všecek obzor halí, krev tmavá hoří plání absolutna, houf černých labutí tmou vesluje sem z dálí a chvíle nastává mi nevýslovně smutná. Jsem vzdálen všeho pozemského rodu, víc světského nic nevíže mé tělo, jsem připraven a téměř na pochodu, – teď stát se může, co by stát se mělo. Zašeptám ještě pozdrav minulosti, než představy mé v prach se rozpadnou, než ztuhnou nervy, svaly mé a kosti a v hlubinu než padnu záhadnou. Ostatky zbudou ubohé mé pýchy, pláč úsvitů je zlíbá za rosy, ze hlubin země vstane peřej tichý a slavík bude zpívat v rákosí. 62

MLÝNY.
Podzimní topoly mhou do tmy voní, sousedsky, do taktu klapají mlýny, ševelí listí a kmeny se kloní a já jsem po krisi docela jiný. Chci slyšet pohádku smutnou a krátkou, jak srdce mé ji lehce pochopí. Uspat chci štěstí a blaženost vratkou: nuž, ať se mlynář utopí. Nadejde noc a povodeň náhlá a přijde požár tak prudký, zmařena touha, jíž dívenka prahla, v rubáších přitáhnou smutky. Zpustnuly mlýny a umřela panna, sřícená okna v půlnoci svítí. Teprve úsměv božího rána pozemským světlem je vznítí. Nešťastný osud mě dojímá. Jenom když konec spokojí. Noc stíny stromů objímá. Vše zakleto. Je po boji. 63 Mám tak rád šumění sesterské vody a bílou pěnu, jak stříká přes splav. Voda je blízko. Vedou k ní schody. Na sloupech citu život svůj nestav. Pod mostem hučela řeka. Do temné noci svítily mlýny. Duše se dálky už leká. Můj život moh’ býti docela jiný. 64

DALEKÁ CESTA.
Tmou neprostupných pralesů na cestu dej se, reku, kol fantastických útesů přes veletoky věků. Luh idyllické radosti ať neskončí tvou cestu, z milostných pout se vyprosti, zapomeň na nevěstu. Života svého provazy přetrhej v touze věčna, dojemná chvíle přichází pro děcka nestatečná. Poslední setři slzičky, v loučení jež jsi ronil, když k horám země matičky hled poslední se klonil. Let pomyšlení nes tě výš, než měsíčný sen ploval, svět krásnější ať uvidíš, než strach ti ukazoval. 65 Své vzdej se touze bezmezné, větrná rozpni křídla, ať odvaha tvá nalezne odvěká všeho zřídla. – Tou apostrofou povzbuzen, jsem přeťal lana času a důležitě zamyšlen, svůj balon pustil k ďasu. Zem ztratila se dřívdřív, než bylo třeba, patinou mraků skryla obzory, já prohlížeje poutnický svůj chleba, zapomněl podívat se ještě na hory. Luh idyllický nemohl mě mýlit, mé srdce netížila vzpomínka, pláč nevěsty jsem neuslyšel kvílit, po zemi netáhla mě touha jedinká. Tak lehce oželel jsem dobrodiní země, až nápadno to mohlo věru být, to že se nectně zachovala ke mně a nemá se čím nyní pochlubit. Stoupaje mrštně do oblastí pýchy, jsem začínal mít nebešťanů klid, já vedle sebe stavěl svoje hříchy a začínalo mi jich líto být. Na mládí zřel jsem: postavičku milou, jak mohla dole lecos provésti, na vervu oček kdysi rozpustilou, jíž musím nyní až kam zanésti. 66 Jinošská léta tancovala hbitě po parketách i sálech nadějí, však tento part se motal uzlovitě, i nechal jsem ho zmizet raději. Věk mužný, prosím (v této smělé pouti vzdor pomyšlení rozvážlivých hlav nás může z nudy všechno vytrhnouti, co přeteklo kdys hodin našich splav, A povolnějšía povolnější, nežli v třetím roku manželka sladká, oddaná, je paměť lidská tomto ve vysoku, když vážností je chvíle volána.)volána). – – – přišel, budiž tedy, a krev má zrála jako v klasech léto, potomků řadu byl bych naposledy naplodil jistě k chvále hvězdy této. Však prozřetelnost, která vždycky pozná, co svědčit může mému rozměru, zkrátila blaha punčochářsky hrozná a ukončila tuto aféru. Vše vyřídila jedna bílá blána, (prostředek jednoduchý, jak vždy v přírodě), milenka zbyla, jako byla panna, „přičtěme vinu citům, náhodě.“náhodě“. V směr jiný šel jsem: epochální změny zanesly plevel na mé polnosti, květ vzpoury ve mně vykvet zatracený, povodeň přišla touhy věčnosti. 67 Proto jsem odplul: ale dobří bozi, již balon na březích se někde kymácí, svou reflexí jsem zapomněl, co hrozí mé existenci, jež se nevrací. Domovské city hnou se v nitru tichém, planety nové dýchám ovzduší, zde stoupat nelze ani klesat hříchem, neb toto klima všechno rozruší. Úbytě mravů pocítil jsem trapné, šlehání plamné duší zatřáslo, útěchu ještě naděj ve mně kápne a chvílí tou vše dávné pohaslo. Povolán byl jsem v propadliny děsu, leč hrůza všaká vyprchala ven, začínám chápat naříkání lesů, rozumět, co je povětrný sten. Milostí jakous nakynul jsem zpola a pevnou svoji změnil podobu, jen oči zbyly, rozevřená kola, jež zotvírala citů útrobu. Údery hlubin hlásily se sopky a početí všech žhavé krátery, a řek bys, že tu vidět možno stopky, na něž se věší život veškerý. Přeměna moje postoupila trochu, sen výstřední tu došel opravy, vzpomínat moh’ jsem na světobol hrochů a na ukrutné slepic bezpráví. 68 Měsíčné touhy ošatil jsem listem a vegetací přikryl hlubiny, když na povrchu dosud málo jistém se pozvedati zdály skaliny. Hrad fantastický rozhlédl se s výše, v něj stěhoval se národ zvířecí, že začínal jsem přemýšleti tiše, jak mohl bych zas odtud utéci. Divadlo bylo přec jen proti vkusu, jenž rozhoduje o všem nejvíce, nejraděj dal bych pac a pěknou pusu a vyhledal své vlasti hranice. Dub ale kývnul: „Neračte se zlobit, cíl důstojnější pro vás najde se, než vědomí své chaoticky dobít a utonouti v tomto pralese.“pralese. „ČasČas jenom vhodný k rozloučení neznám, ni končinu, kde klam vás opustí, by vrátit jste se mohl zase ku princeznám a nechat znovu vous svůj narůsti.“narůsti. „Je dlužnoJe dlužno čekat. Zatím doporučím vás zvláštní přízni duchů větrných, a smím-Ii radit, rád vás odnaučím neplodné touze vírů nesmírných.“nesmírných. „EpochaEpocha přijde. Plamen nové víry zažehne na všech planetách, dříve než lidé příliš malé míry povzdechnou předposlední ach.“ach. 69 „OdejdiOdejdi v klidu. Nevyrost jsi dosti na pochopení pravdy ukryté, ztuhnout by mohly ubohé tvé kosti, vy všichni, lidé, pranic nevíte.“nevíte. „SlabíSlabí jste dosud ješitností lidskou, ta ničí ve vás pravdy počátek, jste odsouzeni mhou mřít nostalgickou a místo k předu jdete nazpátek.“ Víc poslouchati zdálo se mi hloupé, i obmyl jsem se vodou mámení, a potěšen, jak balon můj se houpe, čekaje na mé první znamení, Dřívdřív nežli vsednu, chtěl jsem něco schovat na pravěčnou své cesty památku a potom slušně všem se poděkovat, jak jsem je poznal podle pořádku. Však předčasnou jsa větru stižen přízní, již nemohl jsem dojít k formalitám. Já nevím sice, úsudek jak vyzní, však pomyšlením dosud k zemi lítám. Nemohu dojít konce svojí pouti, protekce dubu moc mě netěší, až zapomene na mě, nic mě nezarmoutí, balon mé touhy tím jen zkonejší. Pomalu klesnu na hladinu vodní, po níž jsem žíznil v suchu balonu, chutnati budu atmosféru spodní, zrnitý půvab zemských zákonů. 70

SEN HRDINSKÝ.
Sen hrdinský, pln slavné tragiky, propastné touhy mé vše zdivočil, osvítil ponory, roztavil krápníky a řeky plakaly, že dřív jsem neútočil. Déšť jisker zduhovatěl prismaty, slunečné štíty zněly podzemími, nad legendárními a Istnými doupaty jaly se stoupat velezrádné dýmy. Smutečních z dálek v zvonech mřely Dómy, biskupských prebend konce nadešly, soustrastnými dle zvyku idiomy ztracenou plakalo se nad grešlí. Spěch továren a horkokrevných debat v dělnická předměstí přišel i v sobotu a reformator bude se snad hněvat, že dědiny zas klesly v dřímotu. Klam toužebný mdlé budí illuse na pouť se vydat ba odplulouza odplulou vlajkou, je třeba hesel bídy k žití ostruze, nábožné děti krmit kaše bajkou. 71 Smuteční dálky neprobudí Ticho, do kalných dřímot vnořeny jsou davy. – Já povolal jsem tebe, odvážná má pýcho, káceti mrtvá strašidla, sádrové tlouci hlavy. 72

PŘED POČÁTKEM JARA.
Nad temnou strží vášní posupných, nad dekadencí duší bezvládných, nad nudou velkoměstských dandyů, nad pessimismem filosofů cynických, nad beznadějí proletářů upracovaných, nad frivolností drzých kurtisán, nad verši ironických básníků, nad kouřem městských chantanů, nad bídou krčem vesnických, nad mukou syphilitiků, nad bezkrevností mládeže, nad ztupělostí pijáků, nad úskočností kramářů, nad vylhaností despotů, nad tragedií doby své sám stojím a dumám. Plazivé kouře nálad pochmurných sc plížíse plíží údolím. Pobřežní chaty opustili rybáři, mozolní chalupníci pluhů nechali, chudobní mistři uzavřeli dílny své. Osmahlí oráči již dávno z vesnic odešli. 73 Šlo všechno do vzdálených mravenišť, tam v Bábel lidských snah, v tržiště lidských životů a v dým, v pochmurná města tovární, kde z lesů štíhlých komínů se plazí kouře roztáhlé. Neb v kladiv ruchu ohlušném, v transmissí svistném šumění, v rachotu kol po dílnách zčernalých, v chaosu strojů fatálných, jímž proniká jen píšťal hvízdot poplašný, se snadněj duše utápí a zemdlí svědomí. A po výplatách mzda se skrovničká tak odhodlaně probije se šibeniční radostí, jíž srdce dělníka ve stesku neznámém tak snadno podléhá, když po všech útrapách mu ničí náruč nekyne, než mučednických nevěstek doupata teskně zarudlá. Bahnité vody se valí... Je doba před počátkem jara... Mlh páchnoucích závoje epidemické se táhnou po úbočích hor. Tam ve výškách na sněžných temenech pár truchlých salaší se krčí opuštěně. V nich na smrt čekají mí bratři prokletí, myšlenek orlové, zchvácení morem života. Ti navždy lidstvo prokleli i sebe. Ti ženu prohlásili za ďáblovo vítězství, a svůdnost její těla kyprého, a nahost boků, prsů běl jim poslední je triumf Satanův, 74 Satanův triumf největší. Když vylhaného Boha zavrhli, když vlády všechny prokleli, když modly staré v chrámech svojich duší zkáceli, neměli síly, anemičtí princové, protestem odvážným a gestem plamenným všem krysám světa starého dát do zrcadla nahlédnout. Tam v Horách Vysokých jsou moji bratři zakleti. Židovská kniha vypráví kdes na počátku o padlých andělích. Mí bratří také Boha zavrhli a v pýše titanské své Já pak povýšili nad oltář. Ó duše jejich umdlené již síly neměly chrám ztřísněný v svých nitrech k Velkonocům očistit, neb sílu svoji převzácnou za nocí zoufalých v náručích ženštin blasfemických ztratili. A těla jejich bezvládná pak vozil Podzim po městech, kdvžkdyž mrtvol tuberkulní zápach ulicemi čpěl, a nalezenci o Dušičkách věnce nosili na opuštěné rovy zvlhlých hřbitovů. Ó smutek veleměst byl tehdy největší, neb zamženými ulicemi sténalo bezvládí přírody i duší umdlených. Vyssáta těla jsou a duše ztraceny a hrůzu sejí žen propadlých lůna krvavá. V Údolí Nové Doby dlím a dumám. Jsou marny smělé útoky všech vůdců dělnických, jsou marny mělké reformační sny, jsou marny emfatické protesty. 75 A bodnuv koně v slabiny, se dávám na cesty. Křísivé Větry táhnou korunami holých stromů... 76

PODZIMNÍ DUŠE.
Řev moře doburácel za tratěmi vlaků, ztracené dálky vracely se zraku. Svit slunce v lehké zformoval se tony, po trávě listů motýlích padalo miliony. Jas krajin subtropických jeseň prodloužila, v hýřivé barvy úmrtní se naposledy vpila. A zde se ukryl: jak zvěř postřelená lítostně patřil do hloubky, slzného do zelena. Poslouchal řvaní říjných jelenů, na cestovní svou hledě halenu a na údolí křivé patřil lesní, o němž se toužným milencům ni v máji nesní. V prořídlém lese v procezených svitech zřel záři sluneční ve chvějných stalagmitech, tisíce sevřenými jak by chvěla ústy a ve chrám padala, jenž temný byl a pustý. V chrám duše jeho, kde je teskno stále jak v říši svaté pro dobrého krále, kde liché stopy hnou reminiscence, po stěnách šero, dávno zvadlé věnce. 77 Klášterní chodby, kde se potmě chodí, skaliska zrádná, kam se nesmí s lodí, a před kostelem, nakloněným maně, bezedná lodička na jižní straně. To byla jeho duše: oddaná a chabá a pro tíž života přílišně slabá. Sem přišel v posled po skončení pouti. Jako se vlna, hrob i skála hroutí, jako se oko, květ i hvězda tříští, tak vítr plání, bolest nitrem sviští. Vzpomínal na vše, co kdy prožil v žití, pomyslil na hrob, který v dálce svítí. Poslouchal ohlas zabloudilé flétny, milostný refrén byl už málo vzletný. Moderní člověk s ochromenou vůlí: napolo pokrokář, reakce ctitel půlí. Nepřítel vlády, odpůrce všech mnichů, příznivec lidu, soudní znalec hříchů. On četl mnoho a též viděl dosti, zhořkli mu lidé učení i prostí. Prochodil poušti, znal evropské ráje, Turčíny smilné, seveřanské kraje. boháčůBoháčů pýchu, proletářů bidubídu, prodajnost vlády, dekadenci židů. Zřel velkoměsta z kathedrálních věží, vesničky včelné, troufanlivost kněží. 78 Dělníků huťských na táborech býval, písničky vzpoury s uhlokopy zpíval. Zřel přístavy a chrámy, pitoreskní ghetta, veškerou slávu a i špínu světa. – A za reformní leckdy nálady míval své chvíle slabosti i dobré nápady: Poklady zlata do propastí schovat, nový řád světu rázem oktroyovat. Pochovat odumřelá v srdcích strašidla, k vývoji linálíná společnost aby se pobídla. – – – – – – – – – – – – – – Zčernalé mraky temní se jak dumné thuje. Člověk starého zákona svou zpověď formuluje: Stříbrně třepotavé vlání... jak dojemně se ke rtům sklání dozrálý hrozen, švestka na sadě, panenská jablka v zralé náladě. Plouživé kouře pýrové, slípavé hroudy syrové a modré stíny husí v mlhách, jež dálky dusí. Poslední máky v řepách plají, v hrudách se nitky třepotají. Někde se jabloň poplete, v rozpacích znovu rozkvete. Stříbrné harfy hrají, jeleni z dálky naslouchají: 79 Na podzim chtěl bych odumřít, pod sebou jezer vodu zřít měděným listím ztřísněnou, trávu chlórově zelenou. Jelenů bludných po hlase jdou laně k noční říji. Tělo i duše oddá se lehtavé agonii. Ze slunečního talíře dští stromy světel vějíře a na zvědavé paseky jde průvod panen daleký. Uprostřed nich, hle, královna, milostná všecka, slitovná, ta seřadí je dokola, až měsíc k tanci zavolá. Až zlaté vlasy zavanou, večerní světla zaplanou, zlatistá křídla motýlová západ vybarví do nachova, A v tancia v tanci šat se odchýlí, i vlas jich dlouhý, spanilý. – Na mládí srdce vzpomíná, když tanec světel počíná. Než po krajině sníh se rozhostí, než půjdou smutky mojí bytostí, než v terčích dohoří úpaly slunečnic, než stříbra babího napřede pavouk víc, 80 A pozděa pozdě vstalí kohouti než teskná jitra zarmoutí, poslední mák než vítr urve v letu, horečně přitisknu jej k retu. Ve chmurná města tovární má touha pak se promarní, ač vím, že zhynou naděje dřív, nežli budou závěje. Je cesta moje daleká. A nemám víry v člověka. – – – – – – – – – – – – – – Couravá, schlíplá oblaka jak seveřanští věznivězni, a když se večer pomráká, z mlh deštných zvony nezní. A vysušení sedláci se do svých chalup vytrácí. 81

FINALE.
Tak často se to stává těm, kdož bydlí blízko hřbitovů (jde téměř denně průvod kol a davy v šatech smutečních, v jichž vážný krok sbor zpěváků pohřební recituje žalm), že zvyknou na zjev pochmurný, na černá roucha obřadní, na slzy těch, již zoufají, ba zapomenou docela, že vezou kolem mrtvolu, a v myslích jejich utkví jen rozžatých svěc plam mihotný a oranž světel pochodní, voňavých květů věncoví a hudby měkký, tklivý spád, až zdá se jim, ne pohřbem to že kráčí dav ten ztruchlený, však ke slavnosti tajemné, jíž smrtelní v svém životě vždy jednou jen jsou přítomni. Pak z domů svých vycházejí i proletáři básníci a za průvodem truchle jdou 82 pohřební hudbou zmámeni, do divných zkolébáni snů, jak náměsíční na hřbitov jdou v podvědomém tušení, žeť opravdový klid jen zde, v tom všeslitovném náručí soucitné země provlhlé. 83 OBSAH.
Svému mozku5 Moderní verš7 Píseň uhlokopa8 Masopustní tance9 Před odchodem10 Stávka11 Jsou opuštěny chrámy...19 Prastarý omyl24 Libertinská píseň25 Pohřeb církve26 Tanec smrti27 Západ29 Kdyby tak bylo možno...30 Píseň touhy32 Echo jsem větrů všech...34 Dítě věků36 Duše44 Píseň vězně46 Cirkus48 Podzimní píseň50 Konec světa53 Žalm našich nocí55 Poslední píseň57 Arabeska59
85 Labyrint61 Mlýny63 Daleká cesta65 Sen hrdinský71 Před počátkem jara73 Podzimní duše77 Finale82
E: av; 2006 86